Bytí není v sítích, ale v hlíně: O odcizení od přírody a ztrátě lidskosti
Žijeme v době, která sama sebe hrdě nazývá pokrokovou. Obklopujeme se technologiemi, neviditelnými síťovými propojeními, mrakodrapy a neustálým tlakem na výkon, rychlost a okamžité uspokojení. Všechno má být dostupné ihned, bez námahy, na jedno kliknutí. Jenže v této fascinaci vlastním výtvorem zapomínáme na to nejzákladnější: skutečný život se neodehrává na obrazovkách ani v datových centrech, ale v půdě, ve vodě, ve vzduchu, v oceánech a v zemi.
Když vytlačujeme živou přírodu na okraj, zabetonováváme poslední stromy a nahrazujeme přirozený svět chladnou technikou, nevytváříme dokonalou budoucnost. Pouze se odtrháváme od reality. Pokrok, který staví na neustálém chtíči a spotřebě, ze všech dělá jen otroky vlastních požadavků.
Ztráta úcty k živým bytostem
Civilizace se nemůže měřit tím, jak složité stroje dokáže vyrobit, ale tím, jak se dokáže chovat k těm nejslabším.
Jakmile ztratíme úctu k lesu a stromu, který vedle nás léta rostl...
Jakmile zavíráme živé bytosti do klecí, bereme jim důstojnost, nárok na svobodu, rodinu a přirozený život...
Jakmile považujeme zvířata a přírodu jen za zdroj k využití a spotřebě...
...v té chvíli přestáváme být skutečnou civilizací. Neokrádáme tím jen přírodu a zvířata o jejich prostor, ale okrádáme o budoucnost i vlastní děti.
Tlak na výkon versus nauka o životě
Dnešní svět vede mladé lidi i děti do prostředí neustálých zkoušek, porovnávání a tlaku na okamžitý výkon. Namísto toho, abychom je učili nauce o životě, o pokoře k přírodě a o vzájemné úctě, je vystavujeme nárokům, ve kterých pod tíhou úzkostí a depresí selhávají. Dospěli jsme do bodu, kdy umíme ovládat technologie, ale neumíme pečovat o to, co je živé.
Cesta zpátky k lidskosti
Skutečná moudrost a lidskost nezačíná u toho, co dokážeme rozkazovat strojům. Začíná u toho, zda dokážeme:
Respektovat strom, který nám dává stín a vzduch.
Chránit a nakrmit ty, kteří nám nemohou nic vrátit ani nabídnout žádný zisk.
Nechat přírodě a zvířatům jejich vlastní, divoký a svobodný prostor k životu.
Učit se zastavit a vnímat, že jsme jen součástí jednoho velkého živého koloběhu.
Technický svět je jen pozlátko. Skutečný život byl, je a vždycky bude v půdě pod našima nohama a ve vzduchu, který dýcháme. Je na čase se k němu s úctou vrátit. A nebo slepě jet do rozjetého vlaku, který nezná svůj cíl.