Rarity poštovní i hudební
Uplynulý víkend jsem plánoval strávit cestou na slovensko-ukrajinské hranice se zásilkou ojetin pro vojáky. Aktuální newsletter jsem tedy chtěl pojmou čistě reportážně. Nakonec se to celé semlelo tak, že jsem z téhle akce odstoupil (ale určitě to vyjde někdy jindy), takže následující text bude spíše klasický pel mel.
Předem se chci omluvit, podle všech harmonogramů a vesmírných jízdních řádů měla dnes vyjít nová epizoda Akordů. Nevyšla. Domlouvání hostů se někdy zadrhne, ale pracuju na nápravě.
Zatím si dejte třeba archivní rozhovor s Honzou Koubkem o dopravě v Praze, cyklistice a jejích úskalích a automobilové novinařině obecně. Lidem ohledně dopravy jebe čím dál víc, hlas rozumu je tedy potřeba!
Místo výletu až na hranice jsem si udělal trip pouze do Bratislavy na výstavu Bratislavafila 2023. ta už sice skončila, ale dojmy zůstávají. Filatelisté ze Slovenska, Česka a několika dalších zemí tu předvedli řadu cenných exponátů včetně „těch druhých Mauriciů“, zajímavostí z počátku Slovenského štátu prizmatem filatelistickým anebo úplně první známku světa, a to dokonce na dopisu odeslaném pouhé tři dny poté, co byly tyhle první britské známky vydané. Filatelie prostě zrcadlí moderní historii lidstva, a to já rád.
Na Twitteru jsem se nechal vyhecovat k vláknu o dvou německy zpívaných singlech, které v polovině 60. let vydali Beatles. Písně Sie Liebt Dich a Komm, gib mir deine Hand jsou vlastně taky docela raritní záležitost. Napsat, fotkami a ukázkami opatřit takové twitterové vlákno je fuška nečekaná, úsilím a nakonec i délkou výsledku vlastně srovnatelná s tvorbou novinového článku. Takže se do něčeho podobného asi nebudu pouštět brzo. Ale budu rád, když si přečtete to aktuální. Když už s tím bylo tolik práce.
A pak jsem si na Twitteru musel trochu šťouchnout do Českého rozhlasu, který se dopustil politováníhodného přešlapu ve svém historicky zaměřeném podcastu o Alžbětě II. Dělám to nerad, protože mám historickou tvorbu Rozhlasu rád, ale berte to jako poučení, že zvát si jako hosty usvědčené plagiátory se prostě nevyplácí.
Navíc jsem díky tomu mohl vypíchnout a připomenout osobnost Karla Kyncla, rozhlasáka tělem i duší a jednoho z mála „napravených“ komunistů, kterému jsem to upřímně věřil. Kyncl byl jednou z inspirací k tomu, abych se vydal na novinářskou dráhu. A jeho postřehy formovaly i můj vztah k Anglii.
Jestli Kynclovu tvorbu – od reportáží po fejetony – neznáte, vřele doporučuju. Začít můžete třeba zde článkem, který jej představuje. A pokračujte třeba k jeho knihám, které sice můžou po třiceti letech od vydání (a to některé texty jsou ještě mnohem staršího data) působit malinko zastarale, ale opak je pravdou. Karel Kyncl je inspirativní stále. A nejen pro kolegy novináře.
Hudba na závěr se bude (okrajově) týkat také Beatles. Přesto budu rád, když tomuto kousku věnujete pozornost, stojí za to.
Možná jste zaregistrovali legendární kauzu kolem plagiarismu George Harrisona v případě jeho hitu My Sweet Lord z roku 1970 (první sólový singl a zároveň skladba ze silného trojalba All Things Must Pass – ano, takový tvůrčí přetlak v posledních letech existence kapely měl).
Podobnost My Sweet Lord a hitu dívčí kapely The Chiffons He’s So Fine z roku 1963 je vskutku nápadná, byť soudce, sám hudebník a skladatel, Harrisonovi uznal, že ji sice „obšlehl“, ale pravděpodobně neúmyslně. Sám kytarista tehdy předpověděl Shazam, když žehral, že by chtěl mít počítač, kterému by přehrál každou novou skladbu, a ten by poznal, jestli už neexistuje.
Dlužno podotknout, že Harrison už roky předtím v písni If I Needed Someone verši „Carve your number on my wall and maybe you will get a call from me“ předpověděl Facebook.
A co to má společného s coverem He’s So Fine, který Jody Miller vydala v roce 1971, v týdnu mi ho nabídlo Spotify a já ho teď přeposílám vám? Dobře se zaposlouchejte v čase 0:53. Co slyšíte? Ano, správně. Riff z My Sweet Lord. Tomu říkám jemné umění trollingu.