Noční výstup na vrchol Teide

Je jedna v noci a mně zvoní budík. Cítím se opravdu „skvěle“: spala jsem hodinu a půl a večerní sklenička červeného, která mně měla pomoct k rychlejšímu a hlubšímu spánku, mně ještě kvasí v žaludku. A já nevím, z čeho je mi blbě víc. No řekněme si narovinu: podmínky jako stvořené pro výstup na nejvyšší horu Španělska (a prý třetí nejvyšší sopku světa – samozřejmě pokud počítáme od dna oceánu).

Pico del Teide, jak se hora jmenuje, je nejvyšší horou Španělska, Kanárů a i Atlantiku. Nad vodou trčí do výšky 3718 m, což dělá z Tenerife 10. nejvyšší ostrov na světě. A na tuto potvoru se právě chystáme s přítelem lézt.

No, ještě že alespoň není blbě jemu (aspoň zatím, ha ha), protože má dost energie na to, připravit nám oběma nejen svačiny, ale i kafe. Krátce po druhé hodině ranní (za mě tedy spíš noční) sedáme do auta zaparkovaného u oceánu a vyjíždíme směr Národní park. Cesta nahoru nám trvá asi hodinu. Nikde nikdo, na celé cestě směrem nahoru do kaldery nepotkáme ani jedno jediné auto. Co by tady taky dělalo, že jo.

Nahoře se ukazuje, že šílenců jako my sem nakonec vyjelo více, jenom z druhé strany: malé parkoviště u Montaña Blanca je totiž plné. A tak se vracíme o několik set metrů zpět a parkujeme u cesty. Trochu na piráty, ale není čas ztrácet čas. Běžně mě už tady pobolívá hlava: když člověk během hodiny změní nadmořskou výšku z nuly na 2300 metrů, trochu to dá organismu zabrat. Ale možná jsem tak otupená noční hodinou, nebo ve mně už bublá adrenalin, ale tentokrát se mi hlava netočí ani nebolí. Snad jako kdyby věděla, že si to má schovat až „na potom“.

Venku je zima. Opravdu velká zima. Přece jen jsme ve výšce srovnatelné s vrcholky Vysokých Tater, je noc a fouká studený vítr. Jsem ráda za své čtyři termo vrstvy oblečení a nasazuji si na hlavu čelovku. Než ji rozsvítím, tak se ale podívám na oblohu nad sebe. A to je teda něco. V životě jsem předtím neviděla mléčnou dráhu holým okem: tady si ale vesele svítí „jako doma“. Což vlastně je, protože právě tady je jedna z Kanárských „rezervací tmy“, neboli jedno z mála míst v Evropě, kde se dá nerušeně pozorovat hvězdy bez světelného smogu. Už jenom kvůli tomu doporučuji do kaldery v noci zajet, i když se nechystáte na tu šílenost.

Jenže my se chystáme. Balíme batohy a vyrážíme po silnici k narvanému parkovišti. Kousek před námi jdou asi dva lidi, poznáme je ale jenom podle světla z čelovek. Za chvíli vcházíme na turistický chodník a začíná stoupání. Tento první úsek je v pohodě: mírně do kopce po široké, kamenité cestě. Jediným zvukem je tiché kvílení větru někde v kamenech a vrzání šutrů pod botami.

Ani nevíme jak, a máme půl cesty na vrchol (4,5 km) za sebou. Tma je taková, že jediným indikátorem vulkánu nad námi je absence hvězd v místech, kde je hora, a světlo z několika čelovek lidí před námi (respektive nad námi). A víte co? Je to dobře. Protože vidět, co nás čeká, tak jsme si to možná celé rozmysleli. Kam čelovka dosvítí, je už teď totiž vidět terén, který se zvedá nahoru opravdu hodně prudce. A my ještě netušíme, že „nezpomalí“ po další stovky výškových metrů.

Trochu se napijeme a vyrážíme. A velmi rychle začínáme pociťovat, jak vysoko vlastně jsme, ačkoliv je zatím jediným ukazatelem je moje iphonová kompas aplikace. Už na 2800 metrech totiž jde cítit řidší vzduch, a hlavně zavařující se svaly – svah je tak prudký, že mám po několika metrech pocit, že mně svaly zezadu na stehnech a na zadku prostě prasknou, pokud je nepovolím. Ještě že máme s sebou šumivý hořčík. Už teď tuším, že ho budeme brzy potřebovat.

V jednom místě navíc ještě zabloudíme. Svah se zde totiž proměnil v poměrně plochou, ale jednotvárnou skálu, a najít něco, co připomíná chodník, není žádná sranda (zvlášť když má vaše čelovka svítivost tři a půl světlušky). Kousek vyšplhám po čtyřech, až opět najdu chodník. Stačí jít nahoru, v tom je to jednoduché.

Těžko říct, v jaké fázi výstupu se rozhodujeme dát si pauzu, tuším ale, že to bylo ve výšce cca 3000 metrů nad mořem. Tma je pořád jako v ranci, ale mé svaly křičí o trošku energie (zvlášť po tom, co jsem kvůli rozladěnému žaludku v jednu v noci ani „nesnídala“). Sedáme tedy na kámen, rozbalujeme proteinové tyčinky a na chvíli zhasneme čelovky. A najednou jsou nám jedinými společníky pomalu slábnoucí vítr, hvězdy na obloze a světla někde dole a v dálce na východě Tenerife a na západě Gran Canaria. A brzy taky zima. Teprve teď totiž pociťuji, že je stupeň pod nulou. A tak nenechávám svaly příliš ztuhnout a zmrznout a dáváme se opět na cestu.

O chvíli později skoro narazím do chaty. A to bez legrace 😉 jak se soustředím jenom na pár kamenů před sebou, a pořád je tma jako v pytli, ani si nevšimnu, že jsme dorazili k chatě Altavista ve výšce 3260 metrů. Mám z toho radost, protože jsem si mylně zapamatovala její výšku (měla jsem dojem, že je to kolem 3500 a tak se raduju až moc), ale tak nebo tak mě to celkem povzbudí a nakopne. Zvlášť když se o chvíli později na obzoru objeví oranžový pruh, který se velmi rychle rozšiřuje, září čím dál víc a zalévá ten kamenitý bordel (pardon za ten výraz) narůžovělým světlem. Tady v těch místech poprvé ucítím i smrad zkažených vajec a raduji se, že se blížíme k vrcholu. Což je sice pravda, ale když už konečně vrchol vyleze zpoza skály, pořád je nějakých 300 výškových metrů nad námi. Uf.

Východ slunce nás samozřejmě dožene mnohem dřív, než se k vrcholu dostaneme. Máme ale štěstí: jsme zrovna v místě, kde je všechno nádherně vidět a kulisy nám tvoří skalní útvary, vrchol Teide v oranžovém hávu a obláček smradlavé páry vycházející ze země a vydávající onen vaječný smrad.

No a teď jde do tuhého! Docházíme k horní stanici lanovky, nahoru je to už „jen“ 200 výškových metrů a my jsme absolutně vyřízení. Je skoro 8 hodin a my musíme být za hodinu zpátky zde, protože nemáme povolení k výstupu až na vrchol, a to po deváté (kdy vyjede první lanovka) už je problém. A tak se doslova ploužíme a přesvědčujeme své svaly, plíce a hlavu, že už je to jenom kousíček.

Cítím se jako opilá, motají se mi nohy a zakopávám o věci, které na chodníku ani nejsou. V hlavě mi tepe, na jednu porci kyslíku se potřebuji nadechnout dvakrát, žaludek se mi začíná zase bouřit a já si připadám jako Frodo šplhající do Mordoru. Potkáváme lidi, kteří jdou už zpátky, a ti se nás snaží povzbudit se slovy: „už jenom 15-20 minut a jste tam!“ Řeknu vám, říct někomu na pokraji kolapsu, že je to ještě 20 minut tím nejhorším terénem světa, je ta nejhorší věc, co můžete udělat :D

K tomu se přidává čím dál víc smradu ze sirnatých „smraďochů“, jak jim začínáme říkat: objevují se po obou stranách chodníku. To už ale KONEČNĚ vidíme kráter! Samozřejmě – plný síry a dalších smraďochů. Teď už se jenom po pár řetězech vyšplhat na úplný vrchol, a to se zdá, že budeme zvracet. Přítel je bílý jako stěna a vypadá, že každou chvíli nechá na Teide žaludek. Odvazuju si šálu, co jsem měla kolem krku, a podávám mu ji, ať dýchá přes ni. Smraďochy jsou teď totiž všude, včetně chodníku, po kterém jdeme. Tak to jenom taková připomínka, že sopka ještě neumřela.

KONEČNĚ! Po úmorných 5 hodinách, 9 kilometrech a převýšení téměř 1500 metrů stojíme na vrcholu nejvyšší hory v Atlantiku, 3. největší sopky světa a nejvyšší hory Španělska. A je to nádhera. Všechny ostatní hory v okolí vypadají až vtipně malinké a okolní ostrovy – Gran Canaria, La Gomera a La Palma (El Hierro není pod mraky vidět), jsou až komicky malé a nízké. Vítr momentálně nefouká žádný (což se na Teide rovná zázraku), slunce už pomalu začíná hřát a třpytí se ve vodách Atlantiku. Jsme tak vyřízení, že očekávaná euforie přichází bez povšimnutí, a euforii vlastně ani nepřipomíná, spíš úlevu.

Zpět u lanovky jsme během 15 minut a s úlevou usedáme někde na schůdky. Dáváme si jídlo a kafe a přítel dostává absolutní záchvat smíchu. Však to znáte, taková ta únava, kdy vám připadá hrozně vtipné to, že jste ušli 9 kilometrů… :D No a teď už jenom dolů, to máme skoro vyhráno…

Chcete radu? Absolutně nechoďte dolů po tom, co jste vyšli nahoru! :D Bude na vás pražit slunce, nohy se motat, podklouzávat na kamenech a štěrku, pravděpodobně vám dojde voda (i když jste jí měli 5 litrů), hořčík vám už pomáhat nebude, přivodíte si úpal, téměř omdlíte půl kilometru od auta a pak skoro usnete za volantem cestou zpět do Puerta.

Ne, tady si opravdu nedělám legraci, přesně tak jsme dopadli. Pokud je to možné, jeďte dolů lanovkou. Těch 20€ za to ROZHODNĚ stojí.

No a abych to nějak shrnula… ani dva měsíce později mi ještě nedochází, že jsem tam byla. A ani dva měsíce později se nemůžu rozhodnout, jestli to byl ten nejlepší, nebo absolutně nejhorší zážitek v mém životě. Ale rozhodně to stálo za to 😉

Několik praktických informací (pro případ, že byste se chtěli pokusit o podobnou sebevraždu):

• Ke vstupu na vrchol potřebujete povolení. Ne, nedoporučuji ho obcházet během dne, můžou vám nasolit pěknou pokutu.
• Pokud i bez povolení chcete na vrchol, musíte tam vyjít (a zase sejít) mezi 17 a 9 hodinou.
• Jak jste asi poznali, túra je to opravdu náročná. Já si myslela, že jsem fyzicky zdatná, tam jsem o tom opravdu pochybovala :D
• Chata Altavista je momentálně dlouhodobě zavřená, takže nepočítejte s žádným občerstvením nebo přespáním.
• Doporučuji jít v noci. Přes den umí být opravdu horko.
• Jak jsem zmínila v článku, rozhodně stojí za to jet dolů lanovkou (pokud je to ovšem možné, často kvůli větru nejezdí).
• Doporučuji výšlap přizpůsobit počasí. V květnu bylo nahoře -3 stupně. V zimě bývá i -15 a vítr tam umí být opravdu agresivní a ledový. Pro předpověď doporučuji Google.
• Potřebujete auto. Autobus nahoru i dolů jezdí jenom jednou denně. S pěším výstupem na Teide to časově nejde zvládnout.
• Mapa od parkoviště na vrchol: https://mapy.cz/s/keposogose
• co na sebe a s sebou:

1. Kvalitní turistické boty
2. Dostatek vody (min. 2 litry na osobu, pokud se chystáte jít dolů pěšky, přiberte raději ještě jeden. Nám 2,5 na osobu nestačilo).
3. Dostatek energie formou proteinových tyčinek, oříšků, čokolády… a svačiny obecně.
4. Čelovka, čepice, teplé oblečení, sluneční brýle a opalovací krém.
5. Může se hodit hořčík a kofein.

No a pro případ, že by vás zajímal krátký sestřih z výstupu, můžete mrknout na reel na mém instagramu: https://www.instagram.com/reel/CdEHHb0DwnF/ 

Sopkám a Kanárům zdar!