Já, já a možná ještě trochu já…

Čau ahoj おはよう！

Tak jako spousta věcí v životě, ani tenhle plán rádoby deníčku z VŠ mi moc nevyšel. Původně jsem chtěla  začít zápis prvním dnem, nějaké uvedení do mého života a co odemě asi můžete očekávat. Bohužel pro mě, vhození do vysokoškolského života byl tak rychlý a tak chaotický, že jsem si snad poprvé v životě zažila pocit, kdy čas ovládal mě a ne já jeho. Kdybych ten stav měla k něčemu přirovnat, byl by to timelapse postavičky stojící na jednom místě a kolem ní se všechno extrémě rychle hýbe. Tenhle stav přetrvával téměř měsíc a až teď před týdnem jsem konečně měla možnost se trochu zastavit, vstřebat a zpracovat, co se vlastně stalo. Tomu co se dělo a jaký byl můj start do vysokoškolského života bych ráda věnovala samostatný příspěvek. Dneska bych se vám totiž ráda představila - kdo jsem, co jsem a co odemě (ne)můžete očekávat…

Takže ahoj, já jsem Anička, Anna, Annie, Áňa a spoustu dalších přezdívek a zkomolenin, která jsem za ta léta nasbírala. Zítra* (oh bože ochraňuj) to už bude 20 let (ble fuj) co chodím po tomhle světě a zatěžuju ho svou nadbytečností. Jsem rozená Brňačka s příměsí Ostravy z tátovi strany, což se vlastně nijak neprojevuje, takže netuším proč vám to vůbec píšu. Můj život je takový jeden velký „joke“. Dost pravděpodobně to bude dáno tím, že jsem celkem roztržitá, hlavou mi proteče 1000+1 myšlenka za sekundu a jsem dost nervózní z jakékoliv mezilidské komunikace. Nedávno jsem si například byla pro kafe a místo svého jsem si vzala cizí… Ani to nebylo to, co jsem si objednala! Chtěla jsem flat white a natáhla se pro cappucino. T.T Situace se vyjasnila v zápětí a já kafe vrátila. Abych se ale necítila už tak dost blbě, museli ho udělat znovu, takže chudák paní tam mrzla ještě jednou tak dlouho.

Fuuu, co bych o sobě ještě… Ah ano - letošním rokem, jak už tak nějak víte, se ze mě stal plnohodnotný chudý vysokoškolský studentík na Filosofické fakultě MU s oborem Japanistika (Žapaňistika, jak si občas rádi děláme prdel). Dřív než začnete protáčet své drahé bulvy, nechte mě něco říci - nejsem otaku. Z nějakého (možná oprávněného důvodu) si všichni vždycky myslí, že jsem šla na Japanistiku jen proto, že jsem hloupá, koukám na anime a chci titul. Ano, anime mě k Japonsku přivedlo, ale pořádně jsem nějaké viděla naposledy v 7. třídě. Hloupá možná jsem, ale původně (než jsem zjistila kolik stresu by mi to přineslo a že se chci psychicky spíš léčit než deptat) jsem taky plánovala jít na medicínu nebo jiný zdravotnický obor. Říká to něco o mém IQ? Absolutně vůbec, ale starší generace na to slyší dostatečně. Co se týče titulu, o ten mi nikdy nešlo. Spíš mi jde o to, co mi ta škola přinese. Co se naučím, kam mě to posune a jaké se mi otevřou příležitosti. Jestli to dotáhnu na nějaký vyšší titul než Bc. tak ok, ale není to můj hnací motor.

(Tyjo, právě jsem si uvědomila, že jsem reálně napsala obhajobu svého studia, na kterou se nikdo neptal a pravděpodobně ani nikoho nezajímá a chápete, že každý si může studovat co chce a je to jeho věc :D)

Tohle by bylo odemne prozatím asi vše. Snad se ozvu dřív než po měsíci s něčím krapet zajímavějším než můj životopis a nějakou další super-trapnou historkou. 

Zatím, じゃあね

Pozn.:

*Když jsem začala psát, bylo to zítra. Dneska mi bude -cet už dva celé dny. Jelikož se na 20 ještě moc necítím, zavádím pro tyto potřeby termín „dvacetnáct“. Thanks for comming to my ted talk.

** To na fotce jsem rozmazaná já 🤩