🚶🏻♂️ #23 O kouzlu šlapání vody aneb Když nemůžeš, přidej!
Jo, dlouho jsem nic nenapsal.
Víš proč?
Přiznám se bez mučení: Letošní červen už "šlapu vodu".
Ráno vstávám unavený, bolí mě oči, podívám se na maily a je mi fyzicky zle, když si dám večer jedno (sic!) pivo, jsem úplně K.O.
Jedu na autopilota.
Ne že bych polevoval, naopak, mám rád pocit, že je na konci sezony/semestru vše dokončeno, ba co víc, že je většina věcí na rozjezd po prázdninách ready, ale letos se to zkrátka nějak sešlo.
Snažím se o tom nikomu neříkat. Ne, že bych se styděl, ale nemám rád, když to někdo dělá mně, tak proč bych to dělal já? Znáš to - někdo za tebou přijde a spustí o tom, jak šel spát po půlnoci, protože ještě něco musel dopsat a vstával v šest, aby začal psát něco jiného, a mezitím nemohl spát, protože pořád myslel na to, co bude psát, a pak si odejde, značně nabitý, plný energie a ty tam stojíš, vypuštěný jako kafe z automatu, kam jsi zapomněli dát kelímek.
Tak proč o tom teď píšu? 😀
Protože jsem zjistil, že v tom nejsem sám. Mám dokonce obavu, že jde o nějakou epidemii. Ten mluví o tlaku (teď si nejsem jistý, jestli se to týkalo počasí nebo šéfa), ta začne brečet, sotva si sedneme v kavárně, jedna kamarádka skončila na kapačkách, druhá kamarádka mi říká, že když je někde na nějaké schůzce, musí se všech zeptat, co tam dělá, co se po ní chce a jaký na to má názor, vrchol byl čtvrteční pracovní oběd - kamarádka se svěřila, že jede už jen na energetických nápojích a když ráno vstane, je tak opuchlá, že nemůže hodinu z domu.
Epidemie únavy? Řeší to někdo? Kde je vládní tisková konference? Jak se proti tomu očkovat?
Paradoxem je, že se mi to stalo během měsíce, kdy jsem úplně vypnul sociální sítě. Mentálně mi to pomohlo, bylo to vážně velmi přínosné, ale víš jak je to s těmi korelacemi - skoro by se dalo říct, že mi to přitížilo. ❗️
Žena je na tom podobně. Vždyť se podívej na tuhle fotku, která visí na divadle Reduta.
Všichni si myslí, jak je to stylizované, že je to jenom divadlo, ale takhle moje žena vážně vypadá na konci sezony! (Trochu se teď bojím uléhat na společné lože.)
Jinak to s tím “šlapáním vody” nepíšu jen tak do větru. Ten obraz totiž nemá chybu. Jsi uprostřed jezera, hloubka jako prase, nemáš sílu doplavat na břeh, ani tam, ani zpátky, tak jenom šlapeš. A víš, že dřív nebo později nebudeš mít sílu ani na to šlapání. A volat o pomoc nemá smysl, akorát se nalokáš.
Vybavuji si, jak jsem jednou běžel do strašného kopce, vyčerpaný, proti mně starý pán, něco mezi Tomášem Baťou a Emilem Zátopkem a aniž bych se ho na cokoli ptal, zakřičel na mě: “Když nemůžeš, přidej!”
Zajímavé je sledovat sám na sobě efekt potápění se do bahna. Čím víc je člověk unavený, tím méně se drží obvyklých rituálů (pravidelný spánek, psaní deníků, plánování), které ho drží nad vodou. Konkrétní situace: mám dvacet minut pro sebe. Měl bych dýchat, odpočinout si, zavřít oči, mlčet. Místo toho, v jakési horečnaté hysterii jménem “jsem unavený a musím to všechno stihnout” mrknu na instagram, mrknu na maily, a do toho poslouchám podcast o tom, jak ve společnosti roste hladina stresu… Dvacet minut propadání.
Drasticky (a zoufale) se proto v cílové rovince vracím k pevným bodům: povídám si s dětmi. Nebo se na ně dle rady Marka Mikláše, s kterým jsem udělal poslední, v pořadí již padesátý díl podcastu, jenom dívám. Jdu s ženou na asijské knedlíčky, které nám doporučili přátelé. Píšu newsletter. A běhám. (Bolí mě sice záda, což s tím vším, o čem tu píšu, jednoznačně souvisí, ale běh je vážně mocná čarodějka. Znovu - pokolikáté už - ověřeno.)
A těším se na prázdniny. Až budu číst. Lelkovat. Plánujeme čundr, rodinný sraz, s rodinou do Polska k moři. Tohle mi pomáhá získat zpátky nějaký nadhled, protože někde vzadu pořád vím, že ať už budu dělat cokoli, chci to dělat VĚDOMĚ.
Ale zpátky k tomu důvodu, proč to píšu:
Máš to stejně?
Jak s tím pracuješ? (Tedy sorry, slovo “pracovat” jsem nechtěl použít.)
Pojď to sdílet!
Stačí napsat svůj komentář pod status na mém FB, kde budu anoncovat tento text.
Předem dík.
Pomůže to více lidem, než si myslíš.
Petr Michálek