Bodycount

Mám svoji filosofickou chvilku a říkám si, kolik partnerů a vztahů za život je málo a kolik už moc? Podle čeho se to určuje? 

Abych to vzala od začátku, moji rodiče se seznámili velmi mladí, ještě během studia střední školy. Po půlročním dobývání spolu začali randit a po úspěšném ukončení studia a povinné vojenské služby se vzali. První potomek, v podobě mé osoby na sebe nenechal dlouho čekat. 

Byli svoji téměř, nebo možná úplně první a stále jsou spolu, v láskyplném a fungujícím vztahu ve všech rovinách. Věrní a spokojení, bez pochyb a touhy po někom dalším jiném.

Když jsem se poprvé zamilovala, vzhlížela jsem k jejich vztahu jako k ideálu, který chci následovat. Jan byl můj první, první opravdový vztah a první milenec. S ideálem v hlavě přišla realita vztahu a já jsem začala pochybovat. Co když není ten pravý? Co když o něco přicházím, když už budu jenom s ním? Vážně to takhle chci? Moje pochybnosti přiživovalo i to, že se kolem mě vyskytovalo čím dál víc kluků a mladých mužů, kteří mi připadali přitažliví a vypadalo to, že by o mě i měli zájem. 

Tady chci podotknout, že moji rodiče mě nikdy nesměřovali k tomu, že se mám jednou vdát neposkvrněná (nebo vůbec vdát), ani že bych měla nebo neměla mít nějaký konkrétní počet partnerů, než se rozhodnu usadit. Dostala jsem jedinou radu: abych si pečlivě vybrala a nikam nespěchala. 

Podprahový tlak z okolí, to ovšem byla jiná liga. Ať už dívčí časopisy, romány nebo poznámky kamarádů a spolužáků, koneckonců i vyjadřování mého tehdejšího přítele směřovalo k jedinému: nezkušená holka je atraktivní, zkušená už je děvka. Ovšem nezkušený kluk je spíš k smíchu, zatímco zkušený a holky střídající je borec. 

I když jsem byla v tu dobu ve vztahu a ještě jsem spadala do kategorie "nezkušená", tak jsem se cítila špatně kvůli tomu, že bych chtěla víc. Víc partnerů, víc zkušeností, víc zážitků, zkoušet nové věci... Navíc jsem se nemohla nikomu přiznat, s rodiči se takové téma v -nácti špatně otevírá a můj tehdejší partner nebyl zrovna hlava otevřená. A to jsem ještě ani netušila, kam se bude můj milostný život ubírat, jinak bych se za sebe tehdy příšerně styděla. Dokonce jsem se cítila provinile, když se mi jen líbil někdo jiný. Cítila jsem se provinile, když se někdo jiný objevil v mé fantazii...

Odešla jsem studovat na vysokou, sama do nového města, čerstvě single a po zkušenostech z prvního, a rozhodně ne ideálního vztahu, pevně rozhodnutá, že si už nikým a ničím nenechám diktovat, co je a není v pořádku. Kdy ještě jsem a kdy už nejsem dost dobrá, hodnotná, nebo prostě jinak přitažlivá holka. A otevřela jsem se nejen novým vztahům, ale i dalším dobrodružstvím, která jsem si užívala.

Měla jsem vztah s footfetišistou, měla jsem staršího milence, spala jsem se svými kamarády (několika různými), užila jsem si trojku, zkusila jsem holku, randila se třemi kluky najednou, poznala jsem svého prvního dominanta, užila si úlet na jednu noc a měla spoustu delších či kratších vztahů, které mě dovedly tam, kde jsem dnes. Do spokojeného, dlouhodobého vztahu, ve kterém vidím svou budoucnost.

A jaké je to číslo? Dopracovala jsem se k číslu 28. Dvacet osm různých partnerů, milenců nebo jednorázových postelových dobrodružství. Je to málo? Nebo moc?

Vlastně ani nevím, podle čeho bych to měla posoudit. Já jsem s tím číslem spokojená. A víte proč? Protože jsem si zkusila a ochutnala všechno, co jsem chtěla. Teda skoro všechno... Za určitých, velmi specifických okolností, bych se ani nebránila navýšení toho čísla. Pořád mám pár takových idolů, kterým bych neřekla ne. Nebo fantazie, jejichž splnění bych neodmítla. 

Jak vnímáte tohle téma vy? Soudíte svoje partnery a partnerky podle bodycountu? Vzbuzuje to ve vás nejistotu? A co váš vlastní, jak ho vnímáte? Budu ráda, když se podělit o svoje myšlenky a zkušenosti.