Sabine d'Iable

Už chci swipenout dál, když se zarazím. Ta žena vypadá jako dvojče sestra někoho, koho jsem znala. Jenže on žádnou sestru neměl. Jen mladšího bráchu. Zastavím palec nad displejem a začnu štrachat ve své paměti.

Hladká školní podlaha od pasty na linoleum. Velká přestávka a on sedí v lavici.…

Vlny se valí nízko a tiše, špičky jim tmavnou jen o odstín. Na břehu leží proutky a proužky chaluh, jako by někdo vypsal poznámky a nechal je uschnout.

„Pojď blíž k vodě,“ řekneš mi tiše. Ne lekavě, spíš tak, jak jsi uměla říkat věci, které se ve mně vzpíraly. „Nebudu tě tahat dál, jen…

Vlasy si shrnuješ dozadu, pramen ti spadne přes klíční kost a já si vzpomenu na okamžik, kdy jsem ten pohyb vedla cizím pokojem já. Ty tomu říkáš „omyl“. Já tomu říkám podraz: po jedné noci sis to rozmyslela a odložila mě do šuplíku, kde mám zapomenout — nejde to.

Tvoje přítelkyně se…

„Tohle nikdo nevezme a já… bude ze mě kreatura.“ Ta slova mě řežou zevnitř. Jsem z toho vyčerpaná, jako by mě celý den někdo přepíral v studené vodě.

Nepřemlouváš mě. Přesuneš se za mě, obejmeš mě zezadu a schováš se pod deku, aby ses dostala až ke mně. Přitáhneš si mě blíž a čelo mi na…

Třída tleskala, rodiče cvakali telefony a kapela sehrála vítězný fanfár, který zněl spíš jako školní zvonek po poslední hodině. Měla jsem se podle protokolu uklonit, přebrat květinu, usmát se do objektivu a čekat na „krále“. Jenže žádný nepřicházel. Před pódiem se zavlnilo moře tmavých obleků…

Debra mě přivítá zprávou o Mirkově návštěvě dřív, než za sebou stihnu zavřít dveře. Věta z ní vyletí s takovou radostí, až se jí roztřese paruka kolem úzkého obličeje. Odpovím pozdravem a sundám si boty. Ona zprávu zopakuje. Odpovím stejným pozdravem, protože mi nepřipadá, že by po mně chtěla…

Hedvábný obal se mi rozjede mezi prsty, jemný, neskromný. Pod ním zlatá krabička: malá, těžší, než vypadá. Zatají se mi dech. Vypadá to honosně. Něco takového se sem vůbec nehodí, a přesto tu je – na mém stole.

Karta je ručně psaná na ručním papíře. Písmo uhlazené, ženské, jako když se…

Páteční odpoledne mají poslední měsíce stejný tvar. V práci mizím hned, jak to klouzavá doba dovolí, nacpu se do tramvaje mezi kabáty, tašky a cizí pot a nechám se odvézt k místu, které má v občance podobu adresy. Slovo domov se k němu lepí špatně, asi jako stará cenovka na sklenici od…