Cesty na Ukrajinu: Chmelnickyj

Říká se, že je lepší jednou vidět než tisíc krát slyšet. To pro posledních deset měsíců platí dvojnásob. Předminulou neděli jsem se vydal na pět tisíc kilometrů dlouhou cestu na Donbas, tedy na mojí třetí cestu. Zde jsou moje zážitky. Ne vždy příjemné, ale nakonec jsem si z téhle cesty odnesl něco, co mi zůstane do konce života. Válka není hezká. Romantické představy neplatí. Je studená a krutá. Boj, který Ukrajinci denně svádí, je něčím, o čem se jednou bude psát v učebnicích.

Nebylo to poprvé, co jsem se na Ukrajinu během války vydal. Vlastně jsem na Ukrajině před válkou vůbec nebyl, ačkoli jsem o ní roky psal a vždy jsem se tam chtěl podívat. Koneckonců, v Bělorusku jsem žil jen kousek od ukrajinských hranic. Chci vám popsat svojí první cestu na Ukrajinu - do západoukrajinského města Chmelnickyj.

Chmelnickyj: cesta tam

Když Rusko plnou silou zaútočilo na svého jihozápadního souseda, začal jsem informovat o válce. Každý den od 24. února jsem psal vlákna a snažil se pomáhat tam, kde to šlo. Až jsem se nakonec v dubnu poprvé vydal na západ do města Chmelnickyj. Misí bylo dovézt humanitární pomoc do tamního centra pro uprchlíky.

Vyráželi jsme plně naloženým autobusem. Odpoledne. Musím se rovnou přiznat, že nenávidím cestování autobusem na velké dálky. Neodpočinete si. Nevyspíte se. A já věděl, že na hranici dorazíme až někde v noci. Musel jsem trochu napít, abych se vypnul a aspoň na chvíli usnul. Moc to nepomohlo. Jeli jsme přes D1, kde byla nějaká bouračka. Takže jsme stáli v koloně.

A ani přes Polsko jsme se nedostávali tak rychle, jak bych si přál. Ale aspoň byly pauzy na kouření. Jedna z nich někde ve tři v noci, někde za Krakowem. Na hranici jsme dorazili na ránem a já naspal dohromady čtyři hodiny. Před námi tři autobusy, říkám si, že bychom si mohli dostat relativně rychle přes hranici. Chyba lávky. Stáli jsme asi šest hodin, než přišla řada na pasovou a celní kontrolu. Venku nebylo úplně ideálně. Na to, že byl duben, bylo fakt vedro. Navíc pražilo sluníčko.

K autobusu přišli dva dobrovolníci. Oba anglojazyční. Prý jedou na Ukrajinu pomáhat. Chvíli se bavíme, zjišťuji, že jsou až z Austrálie. Jak se, sakra, dostali do Polska? Prý, jestli se můžeme svézt přes hranici, že je tam už vyzvednou. Domlouvají se s řidičem a hlavou celé mise. Jedou s námi.

Někde kolem poledne na nás přichází řada. Dostáváme se na polskou stranu hranice. Přichází pohraničník. Ptá se, co vezeme. Chová se velmi nepříjemně a arogantně. Na odpověď, že humanitární pomoc do Chmelnického, říká, ať otevřeme kufry.

Dívá se dovnitř, pak hrabe rukou a vysypává část pomoci. Lahve s vodou a nějaké věci.

- „Tady vám to vypadlo,“ říká: „běžte to uklidit, ať se to tady neválí.“

To mi nepřišlo úplně korektní, protože to byl on, kdo to vysypal. Jenže do úklidu se mu moc nechce. Dobrá tedy. Chceme vystoupit z autobusu, abychom to uklidili. Načež po nás začne křičet, že nám nikdo nedovolil vystoupit. Cože?! Jsme v mírném šoku. Co je tohle za jednání? Vrací nám pasy a až pak nám dovoluji vystoupit, abychom to mohli uklidit. Ach jo.

Přejíždíme na ukrajinskou stranu. Tam na nás čekají dvě mladé pohraničnice. Berou si pasy. Rychlá kontrola autobusu. A pouští nás přes hranici. Dostáváme se do Lvovské oblasti a čeká nás ještě několik set kilometrů. Do města dorážíme večer.

Autobusy necháváme poblíž centra a jdeme do humanitárního centra. Lidé jsou strašně příjemní a jsou rádi, že jsme s pomocí přijeli. Říkali, že ji převezmou zítra ráno. Dávají nám najíst, napít. Odcházíme pryč, na hotel. Procházíme městem, pár otevřených obchodů a kaváren. Lidé sedí uvnitř a popíjejí pivo. Já prakticky bez spánku už chci pouze do postele. Na hotel se dostáváme asi v deset večer, myslím, že tak akorát po zákazu vycházení. Prakticky okamžitě usínám.

Den ve městě

Vše probíhalo relativně v klidu do doby, než jsem se ráno probudil a zjistil jsem, že v oblasti platilo varování před nálety. Vzal jsem to tehdy poměrně v klidu, přeci jen, v dubnu Rusové jen málokdy něco pálili na západní Ukrajinu (pokud vůbec něco). Jdu dolu, abych si dal cigáro a kávu. Dole jsem první, načež vychází Ukrajinka, která s námi jela jako jedna z tlumočnic.

- „Vy jste v noci slyšela sirény?“, ptám se jí.

- „Jo, jo, slyšela. Šla jsem se schovat do sklepa. Bylo nás tam asi šest.“

- „A proč jste nás neprobudila? Co kdyby něco přiletělo?“

Chvíli mlčí a pak odpovídá: „já jsem se popravdě chtěla co nejdřív schovat, mě to bohužel v tom všem nenapadlo, ale divila jsem se, že tam nejste.“

No hezký.

V ten den jsem nicméně poprvé naživo slyšel sirény, které varovaly před možným náletem. Řeknu vám, je to zvláštní pocit. U nás je to běžná praxe. Každou první středu v měsíci zazní sirény, aby se prověřilo, jestli fungují. Já jsem nicméně byl v zemi, kde sirény v lepším případě znamenají to, že by bylo dobré se schovat, v tom horším, že doopravdy letí rakety a vy byste měli najít nejbližší a nejbezpečnější úkryt.

Jenže jak jsem tam stal, všiml jsem si jedné věci – lidé si za dva měsíce zvykli. Pili dál kávu a jedli croissanty. Chodili si po ulici a prohlíželi si fotografie vojáků, kteří ve válce od roku 2014 padli. A nebylo jich málo. Tehdy se ke mně přišel policista se samopalem.

- „Půjdete se schovat?“, ptá se.

- „A musím?“

- „To je na Vás. Já vám to musím doporučit, a to, jestli se půjdete schovat, je čistě Vaše rozhodnutí,“ odpovídá s úsměvem.

- „No tak já ještě minutku počkám, a pokud to nepřestane, tak půjdu,“ říkám, ale v ten okamžik mi dochází, že vlastně nevím kam: „a kam bych vlastně měl jít?“

- „Tamhle za rohem je sklep,“ ukazuje policista.

Vidím, že pár lidí se šlo schovat. Byli jsme v centru města a pokud by něco přiletělo, nejspíš by to byl jeden z prvních cílů. Stojím a čekám. První minuta. Druhá minuta. Začínám být trochu nervózní. Už si říkám, že bych možná šel, když najednou siréna utichne. No, aspoň, že tak.

Jdu za policistou. Muž, kolem 40 let. Celý v černém. Na hrudi neprůstřelná vesta a na ramenou zavěšený samopal. Asi nějaká modifikace AK-47. Pozoruji jeho vestu a připadá mi, jako kdyby byla nějak „nalehko“. Byla trochu jiná, než ty, které jsem viděl u vojáků na checkpointech po cestě.

- „Co to máte za vestu?“, ptám se.

- „To nám tady rozdali. Ale není to nic moc. Je jen „dvojková“. Takže spíš tak na okrasu, protože rány větší ráže rozhodně nezastaví.“

- „A to nemáte na skladě něco lepšího?“

- „Nevím, nejspíš teď nic není. A tady něco sehnat je prakticky nemožné, všechno je buď vyprodané, anebo na to jsou šílené cenovky, což si fakt nemůžu dovolit,“ krčí rameny.

Říkám si, že bych pro něj něco sehnal a pokusil se mu to poslat po někom na Ukrajinu. Necháváme si na sebe kontakt a chvíli si povídáme. Mluví o městě, o své rodině, a tak nějak o všem. Asi po deseti minutách se loučíme, protože musíme vyložit pomoc.

Začalo vykládání. Z autobusu šlo všechno pryč. Jídlo, oblečení pro děti i dospělé, deky, hygienické potřeby, kterých byl nedostatek, prostě všechno. A najednou se začali kolem objevovat lidé. Uprchlíci. Nejdřív si brali věci po jednom. Něco se odnášelo do centra, něco se dávalo přímo lidem. Jenže situace se zvrhávala a lidé si začali brat věci po krabicích.

Nešlo to zastavit. A těžko říct, jestli jsme se vlastně pořádně snažili. Jenže to byla velká chyba. Byli jsme totiž domluvení s tím, že věci převezme administrativa. Její pracovníci měli věci odnést do centra, kde se následně měly přerozdělovat. Jenže kromě pytlů s bramborami a oblečením toho moc k přerozdělení nebylo. Pracovníci byli naštvaní kvůli chaotičnosti. A já se jim popravdě vůbec nedivím, protože se tak dostalo jen na těch pár nejrychlejších. S odstupem to beru trochu jako fiasko. Ale teď už se s tím nedá nic dělat.

Věci byly pryč a já stal u dodávky, kterou jsme měli jet zpátky do Česka. Přišly za námi dvě ženy s dětmi. Ptají se kam jedeme.

- „Česko,“ odpovídám.

- „A můžeme jet s vámi? Tady nemáme nic a chceme se dostat na západ. Nemáme se už kam vracet,“ říkají.

Říkám, že od toho jsme tady, abychom co nejvíc lidí dostali do bezpečí. Šly si pro věci. Přichází další paní. Tak kolem padesátky. Sotva chodí, jde o holi. Podívá se na auto a vidí české značky.

- „Vy jste z Česka?“

- „Ano. Přivezli jsme nějakou pomoc a už se chystáme zpátky.“

- „A můžu s vámi? Já a dcera jsme z Charkovské oblasti. Rusové trefili náš dům a už se není kam vracet. Tady ta situace je taky těžká. Nemám práci a tady je těžký si ji najít. Nemohla bych jet s vámi?“

- „Uričtě,“ říkám, „chceme dostat co nejvíc lidí do bezpečí.“

Rozzářily se ji očí: „To je skvělý. Mám tady dceru a máme pejska, jestli to nevadí.“

- „Vůbec ne.“

- „Ale on ještě nikdy nejel autem. Snad to nevadí a bude to v klidu.“

Říkám, že vůbec, hlavně abychom se vešli do auta. Při slově pejsek jsem si popravdě představoval něco malého. Paní měla tak metr padesát. Jak velkého pejska asi může mít? No, byl jsem překvapen. Přišla s dcerou, které bylo tak třináct nebo čtrnáct. A s pejskem. Tedy pejskem. Bylo to velký německý ovčák, který byl pomalu větší než jeho majitelka. No co se dá dělat.

Věci od předchozích dvou žen a jejich dětí jsme přehodili na sedačky a vzadu zůstaly jen dva kufry. Dali jsme do auta psa. Přivázali. A už tam začal být značně nervózní. Skákal, štěkal a snažil se dostat pryč. To bude fakt zajímavá cesta.

Cesta zpátky

Paní jsem musel do auta hodně pomáhat, protože nemohla vylézt. Noha ji moc nefungovala. Vyrážíme.

Pes v autě skáče, štěká. Paní se ho snaží uklidnit, ale moc to nejde. Asi tak sto kilometrů před Lvovem paní vyjekne:

- „O, ou. Nehoda.“

- „Co?“

O jaké nehodě to mluví? A najednou tu nehodu cítím. A cítí ji všichni. Pes se z nervozity podělal. Začalo mě natahovat. Otevřeli jsme okna, i když venku bylo asi deset stupňů. Musíme někde zastavit. Zastavujeme u krajnice. Vystupuji ven. Otevírám dveře. Pes měl průjem. Kufr je celý hnědý. Kufry těch dvou žen také. Začnou se hádat, ale teď už s tím nejde nic dělat. A aby toho nebylo málo, tak se pes pořezal. Z packy teče dost krve. Sakra, co teď s tím asi budu dělat?

Dcera postarší paní říká, že má vlhčené ubrousky. Haha.

- „Kolik jich máš?“, ptám se.

- „Asi šest. Já to uklidím.“

Uf, tak tohle bude zajímavé. Psa jsme pustili ven. Šel se proběhnout. Znovu vykonat potřebu a holčina drhne vše, co drhnout jde. Říkám si, že ji pomůžu. Dává mi ubrousek. Začínám drhnout taky. Ne moc šikovně. Mám to na rukou.

Stáli jsme tam snad čtyřicet minut, než jsme s tím dokázali aspoň něco udělat. Ale smrad prostě zůstává. Vedeme psa zpátky do auta. Vůbec, ale vůbec se mu nechce. Musí. Vyrážíme dál, okna nechávám otevřená, protože by se v autě jinak nedalo vůbec dýchat.

- „Manžel mě asi zabije,“ říká řidička auta: „já si to auto beru už potřetí a pokaždé přijedeme naprosto zadělané.“

Blížíme se k ukrajinsko-polské hranici. Než se dostaneme na pasovou a celní kontrolu, musíme projet jedním check-pointem. Na něm stojí voják se samopalem. Voják. Nevím, jestli ho tak vůbec můžu nazvat. Je mu maximálně dvacet. Metr šedesát a kalašnikov, který má na popruhu, se dotýká země. V duchu si říkám, že bych si opravdu nepřál, aby se tenhle kluk dostal na frontovou linii někam do zákopu.

Blíží se pasová a celní kontrola. Přichází postarší pohraničník. Bere si pasy.

- „Co máte v kufru?“

- „Osobní věci a psa,“ říkám.

- „Můžete ho otevřít?“

- „Můžu, ale bude to pouze na vaše vlastní nebezpečí.“

- „Prosím?“

- „No, uvidíte.“

Otevírá kufr. Za pár vteřin ho zavírá. Drží si nos. Moc dobře pochopil. Pasová kontrola byla trochu delší. Jednak kvůli psovi, který neměl chip a očkování, zadruhé kvůli pasům, protože některé z nich nebyly zahraniční. Což se nakonec vyřešilo, protože paní byly z válečné zóny. Dostali jsme razítka a jdeme na polskou stranu.

Tam byla pohraničnice. Bere si pasy. Stejná otázka na to, co máme v kufru. Dost podobná reakce jako u ukrajinského pohraničníka, ale nakonec pejska pohladila. Říkala, že chápe, že cesta pro něj asi nebyla úplně nejjednodušší. Říká, že hned za přechodem je veterina, na kterou bychom měli zajít, aby pes dostal očkování, chip a průkaz. Zkrátka, aby mohl bez problémů na území EU.

Dostali jsme se přes hranici. Jdeme na veterinu. Pes pořád krvácí a nechává za sebou rudé stopy. Veterinářky jsou viditelně frustrované. Zakrváceného a podělaného psa asi dlouho neošetřovaly. Nakonec dostal očkování, chip a byl ošetřený. Konečně. Jsme v Polsku a můžeme vyrazit.

Zastavujeme na polské dálnici. Já, ani řidička jsme dneska nic nejedli. Na benzínce si něco kupuju a napadá mě, že jsem vlastně neviděl paní s pejskem a její dceru nic jíst. Ptám se, jestli něco nechtějí. Odmítají, že nemají hlad. To mi nějak nesedí.

- „Máte vůbec nějaké peníze?“, ptám se.

- „No máme nějaké hřivny,“ odpovídá paní.

- „Ale těmi se tady nedá platit. A máte kartu?“

- „Ano, ale bohužel na ní nic není.“

Achjo. Takhle to přece nejde. Říkají sice, že nic nechtějí, ale já se úplně nechci nechat odbýt. Jdu na benzínku a kupuji jim aspoň něco. A beru i nějakou vodu pro psa. Jedeme už několik hodin, sakra. Dávám jim jídlo a vidím slzy v očích. Samozřejmě, že měly hlad. Kdo by ho taky neměl. Pejskovi dáváme napít, najíst a jedeme dál.

Jedeme do Ostravy, kde všichni zůstanou, budou mít dočasné ubytování a vyřídí si všechny doklady, které uprchlíci budou potřebovat. Jenže je už večer a já zjišťuji, že nestíhám poslední vlak do Prahy. Po cestě hledám poslední autobusový spoj. 

Po několika hodinách na polské dálnici se dostáváme do Česka. Pár minut do odjezdu autobusu. Autobus plný lidí, mezi nimi evidentně i uprchlíci. Nasedám směr Praha a mám smíšené pocity. Připadá mi to jako surrealismus. Vrátit se ze země, kde probíhá válka, zpátky tam, kde jsme všichni v bezpečí. Tohle byla zajímavá příprava na to, co mě čeká.

Beru si do ruky telefon, abych podíval na číslo policisty, abych pro něj kdyžtak zajistil nějakou důstojnou vestu. Zjišťuji, že jsem si jeho číslo neuložil. Do háje. Během těch několika měsíců jsem si na něj několikrát vzpomenul. Nevím, jestli zůstal v Chmelnickém. Jestli odjel na frontu. Jaký je asi jeho osud? Žije ještě? Zřejmě se to už nikdy nedozvím a můžu doufat, že je v pořádku a bude mít možnost dočkat se konce války, aby se mohl vrátit ke své normální práci a k rodině.