🚶🏻‍♂️ #4 O kouzlu obytňáku aneb Cesta na Rujánu a zpět za devět dní

Kolik to stojí? 

To je první otázka všech, komu jsme vyprávěli o loňské cestě (nebo o plánech na tu letošní). Tak tím začněme:

(Pro jistotu ale ještě lekce názvosloví, protože v tom je bordel: Karavan je obytný přívěs, který se připojí za tvé auto, všechno ostatní je obytný vůz - 2v1 - neboli “obytňák”.) 

My si půjčujeme malý obytňák, dodávku, konkrétně Volkswagen California Ocean T6.1. Viz tohle foto. 

Jde o auto vpravo. 😃 Uvnitř je lednička, vařič (vaří se ve stoje!), linka, dřez. Sprchujete se vzadu za autem - hadici se sprchovou hlavicí si píchnete do zdroje a pak už jen křičíte, jak je to studené.  Záchod tam není. Střecha je vyklápěcí, tam spí děti, my spíme dole po snadném rozložení - myslím sedaček. 

Na tomto odkazu najdete komplet nadupanou výbavu, fotky, firmu, u které si to půjčujeme, a taky cenu půjčovného. My měli slevu, a tak nás to stálo v nejžádanějším měsíci 4000 na den. Dostanete to s plnou nádrží, vracíte taky s plnou nádrží. Za devět dní jsme ujeli 2000 km. Spotřeba je 6,5 l, cena nafty dejme tomu 32 Kč/l - zkrátka projeli jsme cca 4200 Kč.

Letošní výlet nás tedy stál 40.000 Kč. Plus ceny kempů (od 10 do 45 Euro). To je už dovolená v Egyptě, ne? 👀 To přece nedává smysl. Neměli bychom si dát na čelo tuhle značku, kterou jsem objevil před jedním německým bistrem u pláže? 

Nám to smysl dává. A máme k tomu čtyři důvody: 

1️⃣ svoboda - režim “každý den jinde” vyhovuje celé rodině - v Bulharsku se nám děti po třech dnech nudily (my taky, ale aspoň jsme četli, což ale moc nešlo, protože se nám děti nudily)

2️⃣ možnost volby - nejen, že nevíš, kde budeš spát večer, ty to někdy nevíš  ani odpoledne - prostě reaguješ na počasí, náladu, momentální nápad - což má rizika, ale ještě se nám nestalo, že bychom to “své místo” nenašli

3️⃣ (ne)komfortní zóna - jasně, pořád si frčíme v autě za víc jak dvě mega, po probuzení si dáváme domácí vajíčka od bratránka, ale přiznejme si to - když podesáté přehazuješ dětské sedačky, nebo když prostě ráno po omeletě musíš do lesa, protože není kam jinam, nebo fotíš tuhle fotku 

a tvoje žena ti ironicky říká, že by se mohla jmenovat MALEDIVY 2023, nemáš zrovna pocit, že jsi na dovolené snů, ale pak dojdeš domů a vážíš si psacího stolu, teplýho kafe a hajzlpapíru! YES! 👍

4️⃣ blízko od sebe - teď to nemyslím fyzicky; před dalšími členy posádky není úniku ani v psychologickém (nebo psychiatrickém?) slova smyslu; přežijou jen ti nejsilnější; někdy nevíš, jestli bys místo vosy raději nepřimáčkl(a) někoho jiného, někdy se zase směješ tak, že dostaneš škytavku na celou noc  - a František to zase za všechny shrnul nejvýstižněji: “Ach, tohle je mé nejkrásnější mládí!” 

🎯

Ale pojďme k tomu nejpodstatnějšímu: proč zrovna Rujána? 

Protože jsem tam jako malý dvakrát byl a pamatuji si tu zimu a vítr a medúzy a chtěl jsem to dopřát i svým dětem! 

To je pochopitelné, ne? 🪼

Tahle cesta byla nakonec v režimu “po stopách mého dětství” víc, než jsem čekal. Stavili jsme se dokonce v Krupce, kde jsem pár let žil (ano, v té Krupce, kde Romové křičí pod okny Ukrajinců), dětem jsem ukázal i “své” soukromé gymnázium Schola ludus v Ústí nad Labem - dnes už jsou tam rezidenční byty. Ale hlavně jsme znovu zažili různé kempy - což je podle mě něco, co musí zažít každé dítě - žetony na sdílenou sprchu, zoufalé hledání rovného místa na přespání, slévání těstovin ke stromku, a to “Morgen” s každým, koho ráno potkáš - to ti změní život! 🚀

Ale zpátky k Rujáně. Její kouzlo spočívá v tom, že je nevypočitatelná. Jednoho dne jsme se opalovali nazí na takřka prázdné pláži - moje žena se ale nechtěla spálit, tak vypadala takto:

druhý den už jsme do vody (o kousek severněji) nevlezli. Ale ta síla! 

Rhodos v plamenech. Sicílie v plamenech. A my v péřovce. Kdybych měl miliony, koupím nemovitosti u Baltu, to je území budoucnosti. 

Cestu zpátky jsme v Česku zvládli díky oblíbené webovce www.bezkempu.cz. Doporučuji. Jednu noc jsme spali třeba ve vinicích ve Velkých Žernosekách - tohle místo si nenechte ujít! Víno skvělé!

Stihli jsme i kino. V Jihlavě jsme viděli Mezi živly. Nejdřív jsem nechtěl jít, plánoval jsem raději kavárnu a psaní tohoto newsletteru, ale nakonec jsem nelitoval. Když se na plátně smáli, my jsme plakali, když plakali, my se smáli. Geniální. 

Jinak jsme běhali, já četl tuhle knížku, stihli jsme i první čtenou zkoušku našeho nového projektu Tento pokoj se nedá sníst. Premiéra už na začátku prosince, ale o tom třeba až někdy příště. 

Na závěr fotka, která navazuje na předešlý newsletter, a asi nejvíc vystihuje tuhle naši devět dní trvající výpravu na Rujánu půjčeným obytňákem. 

Pěkné léto přeje 

Petr Michálek 

👉 Do 💯 odběratelů zbývá už jen pár! Doporučte tento newsletter svým přátelům - stačí jim poslat tenhle odkaz. Díky! 🙏🏻

👉 Zítra letíme s kamarády do Londýna, takže příští díl bude - o Londýnu! 🇬🇧

👉 Mimochodem - rozmáhá se nám tu takový nešvar: lidé v mém okolí se začínají bát, že o nich budu psát. Moje žena se chce dokonce bránit vydáváním svého vlastního newsletteru. Není to skvělé!? 🤣 

👉 Citát týdne: „Dokud vedete boj, stále přichází soupeř.“ (Jaroslav Dušek)