“Neříkej mi pane, já jsem paní,”

pravil římský císař Heliogabalus. Dva tisíce let poté se lokální muzeum v Anglii rozhodlo tomuto přání vyhovět.

Heliogabalus si přál, aby ho oslovovali jako ženu, vysvětlil v médiích lokální politik. A oni - protože jsou slušní - to budou respektovat. Rozhořel se mediální spor o římského císaře. Odborníci na antické dějiny muzeum varovali před ukvapenými závěry: antická propaganda nenáviděné císaře ráda prezentovala jako neschopné vlády, tedy například jako zženštilé. Nelze z toho činit závěr, že byl císař transžena. To jsou ale obecné pravdy, které na Heliogabala sedí jen zčásti. 

Spor o 18 století mrtvého římského císaře toho víc než o historii vypovídá o současnosti. Z nejpříšernějšího římského panovníka se stala ikona LGBTQ+ komunity.  Ovšem ikona velmi problematická. I pro trans komunitu….

Kdo byl Heliogabal?

“Život Heliogabala Antonina bych raději ani nepsal. Bylo by lepší, kdyby lidé vůbec nevěděli, že byl římským císařem.”

Těmito slovy začíná životopis jednoho z nejhorších vládců Říma autor Císařských dějin (Historia augusta).

“Už před Heliogabalem ale říši vládli říši Caligulové a Neroni a Vitelliové. Stejná země plodí jedovaté býlí i obilí, krávy i zmije, a tak si čtenář, který není povrchní, laskavě vyváží životopisy těchto zrůdných tyranů četbou Augusta, Traiana, Vespasiana, Hadriana…”  

Vitam Heliogabali Antonini, qui Varius etiam dictus est, numquam in litteras misissem, ne quis fuisse Romanorum principem sciret, nisi ante Caligulas et Nerones et Vitellios hoc idem habuisset imperium. sed cum eadem terra et venena ferat et frumentum atque alia salutaria, eadem serpentes et cicures, compensationem sibi lector diligens faciet, cum legerit Augustum, Traianum, Vespasianum, Hadrianum, Pium, Titum, Marcum contra hos prodigiosos tyrannos.  

Anonymní historik, který barvitě vylíčil činy zhýralého teenagera Heliogabala na císařském trůně, se podepsal jako Aelius Lampridius; česky by to byl asi Jasoň Jasný. Líčením životů jednotlivých císařů se pokoušel vytvořit dvě řady vzorů. Na jedné straně císařů dobrých, kteří vládli vzorně. Na druhé pak popisoval monstrózní příklady toho, jak se vládnout v žádném případě nemá. Heliogabalus spadal do druhé, odstrašující kategorie. Možná až příliš. Záporný vzor naplňoval do té míry, že historik považoval za nutné svého čtenáře upozornit, ať si přečte hned několi vzorů kladných.  

Vzory, ikony, symboly snadno mění znaménka. Udělat z něčeho symbol úplně jednoduché není, ale existující symbol se přepóluje ajncvaj. A jak se mění doba a mravy, odstrašující vzor se může stát vzorem hodným následování nebo aspoň v jistém smyslu přitažlivým. Což se stalo i s císařem Heliogabalem. Současné trans hnutí se v náctiletém tyranovi zhlédlo. Trans císař! Queer teenager! Wau!    

Ani na jméno mu/jí přijít nemůže

Ve svých Dějinách Říma Dion Cassius – po matce Řek, po otci římský senátor – tituluje i ty nejzápornější charaktery plným jménem. Jenom Heliogabalovi nemůže přijít na jméno. Zpochybňuje jeho dynastickou legitimitu a teenagerovi na císařském trůně říká Lžiantoninus, nepravý Antoninus. Jindy jej podle posledního vládce jedné východní říše ho nazývá “syrským bastardem”... Poběhlá matka šířila o svém Heliogabalovi zvěst, že ho počala s císařem Caracallou. Cassius Dion odmítal věřit i tomuto drbu. Heliogabal byl podle něj kompletní fake. Dion Cassius byl římský politik, který své dějiny dopsal za Heliogabalova nástupce Alexandra Severa. Byl tedy i Heliogabalův současník a psal pro lidi, kteří řádění nenáviděného císaře zažili. Což samozřejmě neznamená, že o něm chtěli slyšet pravdu, jenom ji nejspíš znali. 

Cassius Dion píše (80, 14, 2), že čtrnáctiletý císař nosil i doma zelený dres, ve kterém závodil na vozech, což císaři sice běžně nedělají, ale u teenagera to nepřekvapí. Vozatajský dres zeleného družstva ale nebylo jediné, co adolescentní vládce prakticky celého známého světa nosil. Cassius Dion (14, 3): 

"Při soudních jednáních vystupoval jako muž, ale jinak při všech ostatních příležitostech mluvil afektovaně, pózoval a tančil všude, nejen na scéně v divadle, ale tanečním krokem se otáčel na procházce, při oběti, když zdravil nebo mluvil k lidu. Nakonec (…) se i vdal, do sňatku vstoupil jako žena a nechal si říkal paní královno, předl, nosil síťku ve vlasech, maloval si oči bílou a červenou."  

ὅτι ἐν τῷ δικάζειν τινὰ ἀνήρ πως εἶναι ἐδόκει, ἐν δὲ δὴ τοῖς ἄλλοις τῷ ἔργῳ καὶ τῷ σχήματι τῆς φωνῆς ὡραΐζετο. τά τε γὰρ ἄλλα καὶ ὠρχεῖτο, οὔτι γε ἐν ὀρχήστρᾳ μόνον, ἀλλὰ καὶ ἐμβαδίζων τρόπον τινὰ καὶ θύων ἀσπαζόμενός τε καὶ δημηγορῶν. καὶ τέλος, ἵν᾽ ἤδη ἐπὶ τὸν ἐξ ἀρχῆς λόγον ἐπανέλθω, καὶ ἐγήματο, γυνή τε καὶ δέσποινα βασιλίς τε ὠνομάζετο, καὶ ἠριούργει, κεκρύφαλόν τε ἔστιν ὅτε ἐφόρει, καὶ τοὺς ὀφθαλμοὺς ἐνηλείφετο, ψιμυθίῳ τε καὶ ἐγχούσῃ ἐχρίετο.

Není divu, že takto popsaný císařský teenager se dnes stal hrdinou trans hnutí. Byl mladý a svůj. Přišel do Říma jako velekněz syrského slunečního boha Elagabala, kterého pořečtili na Heliogabala. Kult Elagabala intenzivně prosazoval po celé čtyři roky své vlády v letech 218 – 222. Po smrti pak začali historici císaře označovat jménem jeho boha - pro odlišení od ostatních vládců. 

Rozkaz přáním

Lidé, kteří se snaží vyzdvihnout historický význam trans osoby na císařském trůně, málokdy citují přímo z Dionových Dějin, spíše parafrázují. Následující pasáž jsem v jejich propagačních materiálech nenašel:     

"Jejím (αὐτῆς) mužem byl Hierokles, prachmizerný otrok a bývalý gigolík Gordia, od kterého se také naučil řídit spřežení. A protože to zrovna dobře neuměl, nakonec mu (αὐτῷ) ještě padl do oka. Hierokles totiž při závodech spadl z vozu zrovna pod trůnem toho syrského bastarda a při pádu mu odlétla helma. Když ten z tribuny viděl jeho krásnou zlatou kštici a hebkou tvář, nechal ho sebrat a okamžitě eskortovat do císařského paláce." 

ὁ δὲ δὴ ἀνὴρ αὐτῆς Ἱεροκλῆς ἦν, Καρικὸν ἀνδράποδον, Γορδίου ποτὲ παιδικὰ γενόμενον, παρ᾽ οὗ καὶ ἁρματηλατεῖν ἔμαθεν. κἀκ τούτου καὶ παραδοξότατα αὐτῷ ἠρέσθη. ἐν γάρ τοι ἱπποδρομίᾳ τινὶ ἐκπεσὼν τοῦ ἅρματος κατ᾽ αὐτὴν τὴν τοῦ Σαρδαναπάλλου ἕδραν τό τε κράνος ἐν τῇ πτώσει ἀπέρριψε, καὶ ἐκφανεὶς αὐτῷ ῾λειογένειος δ᾽ ἔτι ἦν καὶ κόμῃ ξανθῇ ἐκεκόσμητὀ ἀνηρπάσθη τε εὐθὺς ἐς τὸ παλάτιον,...

V této pasáži Dion Cassius mluví výslovně o “jejím” muži. Zájmena ale plynule mění, neboť antickému dějepisci nechyběl cit pro situaci. Nešikovný vozataj a spanilý toy-boy Hierokles se císaři zalíbil na první pád. To ještě Dion užívá mužské zájmeno αὐτῷ. V té době totiž Heliogabalius ještě nebyl  Hieroklovou ženou. Teprve tím, co s ním (stále jako s mužem) Hierokles dělal v noci (τοῖς νυκτερινοῖς ἔργοις) získal bývalý gigolík a vozataj nad náctiletým císařem moc tak velkou, že ho prakticky přerostl. Což se u Heliogabala projevilo mentální tranzicí a jinoch zatoužil být ženou se vším všudy:

"Heliogabalus chtěl vypadat jako ty nejnestoudnější běhny, ostentativně se kurvil a schválně tak, aby ho při tom manžel pokud možno načapal a zmlátil ho tak brutálně, že bude mít podlitiny pod očima. Nebylo to jen povrchové vzplanutí, tahle láska se Heliogabalovi zažrala hluboko pod kůži a místo, aby ho hrubé zacházení popudilo, naopak o to víc ho miloval."    

καὶ γὰρ μοιχεύεσθαι δοκεῖν, ἵνα κἀν τούτῳ τὰς ἀσελγεστάτας γυναῖκας μιμῆται, ἤθελε, καὶ πολλάκις ἑκὼν καὶ ἐπ᾽ αὐτοφώρῳ ἡλίσκετο, καὶ διὰ τοῦτο καὶ ἐλοιδορεῖτο ἀσελγῶς πρὸς τοῦ ἀνδρός, καὶ ὥστε καὶ ὑπώπια σχεῖν πληγὰς ἐλάμβανεν. ἐκεῖνον δ᾽ οὖν οὕτως οὐ κούφῃ τινὶ φορᾷ ἀλλὰ συντόνῳ καὶ δευσοποιῷ ἔρωτι ἠγάπα, ὥστε μὴ ὅτι ἐπὶ τοιούτῳ τινὶ ἀγανακτῆσαι, ἀλλὰ καὶ τοὐναντίον ἐπ᾽ αὐτοῖς ἐκείνοις μᾶλλον αὐτὸν φιλῆσαι...

V Dionově živě podaném obrazu homoerotické lásky ale zkušenější čtenář římských dějin stále něco postrádá. Dosud chybí přímá řeč, krátký zapamatovatelný výrok, který jasně vyjadřuje smýšlení jednající osoby. Historik potřebuje divadelně přímou řeč. Bez té není žádné klasické vyprávění úplné. 

Ale pozor! Nemohou to být slůvka, jež Heliogabalus šeptal vozatajům do rozkroků během vzrušených nocí. To by byla belletrie. Historik (podobně jako dnes novinář) potřebuje veřejný výrok. Císař to musí říct v Senátu, na foru, při audienci… Příležitost “zachytit veřejné prohlášení” se Dionovi naskytne s nástupem další postavy – nového Heliogabalova milence Zotika.

O úctyhodné velikosti přirození Zotika ze Smyrny se císař dozvěděl od agentů, kteří pro něj takové věci zjišťovali (ἐμηνύθη τε αὐτῷ ὑπὸ τῶν ταῦτα ἐξεταζόντων) a nechal si ho s velkou pompou dovézt do Říma: 

"Jakmile ho spatřil, vyskočil k těmu tanečním krokem, ale na Zotikův obvyklý pozdrav ‘Buď zdráv, pane císaři’ od něj odvrátil tvář, přičemž vystavil šíji, jak to dělají ženy, protočil oči a úkosem naň pohlédl: ‘Neříkej mi pane, já jsem paní.’"

καὶ ὃς ἰδὼν αὐτὸν ἀνέθορέ τε ἐρρυθμισμένως, καὶ προσειπόντα, οἷα εἰκὸς ἦν, ‘κύριε αὐτοκράτορ χαῖρε,’ θαυμαστῶς τόν τε αὐχένα γυναικίσας καὶ τοὺς ὀφθαλμοὺς ἐπεγκλάσας ἠμείψατο, καὶ ἔφη οὐδὲν διστάσας ‘μή με λέγε κύριον: ἐγὼ γὰρ κυρία εἰμί.’ 

A to je důvod, proč se o dva tisíce let později jedno malé muzeum v Británii rozhodlo mluvit o Heliogabalovi jako o císařovně. “Je zdvořilé a ohleduplné volit citlivě zájmena lidí v minulosti,” prohlásil mluvčí North Herts Museum. To je lokální, řeklo by se komunitní muzeum. Mluvčím muzea je Keith Hoskins, radní z Liberálně demokratické strany, který má na starosti byznys a kulturu v Hitchin, východoanglickém městečku s nádechem vesnice, jak sám hrdě říká. 

Lokální muzeum se zeptalo vlivné LGBTQ+ nadace Stonewall, jak být co nejinkluzivnější. Výsledkem bylo rozhodnutí mluvit o Heliogabalovi v ženském rodě. Liberálně demokratický radní Keith Hoskins řekl jménem muzea Newsweeku: “Víme, že se Heliogabalus identifikovala jako žena a výslovně uvedla, jaké zájmeno si přeje užívat.” 

Newsweek a ostatní angloamerická média se v citátech z Diona Cassia omezují pouze na poslední větu - přímé vyjádření císaře: “Neříkej mi pane, já jsem paní.” Cudně mlčí o nadměrně vybaveném milenci, kterému byla slova určena. Natož aby se šířila o síti dohazovačů, kterým Heliogabalus platil za sháňku a eskort vyvinutých jedinců. Podle Císařských dějin (8) Heliogabalus lstivě otevřel císařské lázně široké veřejnosti, aby si mohl prohlédnout, jak je kdo vybaven. Z celého Říma i ze zámoří mu sháněli muže, kteří se výbavou rovnali oslům…

Lavacrum publicum in aedibus aulicis fecit, simul et Plautini populo exhibuit, ut ex eo condiciones bene vasatorum hominum colligeret. idque diligenter curatum est, ut ex tota penitus urbe atque ex nauticis onobeli quaererentur.

Dnes jsme si (alespoň teoreticky) před zákonem všichni rovni. To znamená, že jsme všichni prakticky povýšeni do panského stavu. Každý o sobě rozhoduje, jako by byl pán. Je tak svým pánem/ paní, není však ničím pánem tak, jako byl Heliogabalus pánem/ paní Zotika (atleta z matky otrokyně). 

Komu svůj výrok Heliogabalus adresoval, proto není vedlejší. Není to žádné sebeurčení, je to určení druhého. Neobrací se k rovnému, ale k poddanému. Není to přání, ale rozkaz. Je to ovšem rozkaz velmi specifický - rozkaz k nadvládě. Dion tady sleduje erotickou a zároveň mocenskou dynamiku, kdy se pán poddává otrokovi a otrok ovládá pána. Přitom otrok nemůže nesplnit přání svého pána, aby ho ovládl.        

Věc se šmodrchá tím, že Heliogabalus vysloví rozkaz formou přání. Nenechte se zmást. Jsou to mimikry. Svému otrokovi nepodlehne rozkazem, ale přáním. Pořád mu může poručit. A nakonec Heliogabalus jako pán vykáže Zotika z paláce, protože ho jako ženu neuspokojil. 

Laškovný styl stejně jako adresát jasně říkají, že tahle císařovna bude ženou v noci, v posteli, v domě, v paláci… Za bílého dne na foru, v Senátu, u soudu zůstává mužem. A tak je také Heliogabalus vyražen i na své minci - coby muž.

Zlámaná římská grešle

“North Herts Museum má jednu Heliogabalovu minci, kterou pravidelně vystavujeme jako jeden z mála LGBTQ+ předmětů, které máme ve sbírce,” řekl Newsweeku mluvčí Hoskins. 

Drobný objekt je zlámaná grešle nevalné numismatické hodnoty. Kdyby chtělo muzeum rozšířit svou LGBTQ+ sbírku o stříbrnou verzi denáru, může tak kdykoli učinit za bratru 2 000 korun. Muzeum sepsalo ke zlámané římské grešli rozsáhlý text, ve kterém se kupodivu mluví o Elagobalovi jako o nich, přestože politický mluvčí muzea o něm ohleduplně hovoří jako o ní:   

“Zlomený měďák v hodnotě denáru, ražený s obrazem Heliogabala (císařem od roku 218) v třetím roce jejich vlády a třetího konzulátu (roku 220). Ke zlomení došlo zjevně záměrně. Někdo odlomil dva kusy kovu vlevo od císařova poprsí a tím odstranil část jména. Hrbolek na zadní straně a nepatrné poškození, které tomu odpovídá na líci mince, mohly způsobit kleště, ve kterých minci držel ten, kdo z ní kousky odlamoval. Pravděpodobně se jednalo o damnatio memoriae, kterým se vymazávaly veškeré zmínky o císaři po jejich zavraždění."

A broken base denarius of Elagabalus (204-222, Emperor from 218) in their third year of rule and third consulship (AD 220). The breakage appear to be deliberate, performed by snapping off two parts of the coin to the left of the Emperor’s bust, thus removing part of the name. A lump visible on the reverse and corresponding small-scale damage on the obverse may have been caused by holding the coin in pliers while snapping off the two pieces. This was probably a result of the damnatio memoriae performed on the Emperor following their assassination.

Mluvčí lokálního muzea North Hertsfordshire a jinak politik Keith Hoskins Newsweeku vysvětluje, jak podle něj k nepřesnostem se zájmeny došlo: “V minulosti nepřesné překlady mluvily o Heliogabalovi jako o ‘nich’. Nicméně my dneska víme, že to bylo jenom kvůli tomu, že klasická řečtina ve třetí osobě nerozlišuje mezi pohlavími, a proto jsou mnohé překlady nepřesné.” 

In the past, inaccurate translations had referred to Elagabalus as 'they.' However, we now know this was the result of the classical Greek language making no distinction between gender when referring to people in the third person, making many translations inaccurate. 

Je to holý nesmysl; fact-checking tu zjevně selhal. Klasická řečtina umí rozlišovat mezi 2+ pohlavími přinejmenším stejně dobře jako angličtina; viz výše, kde jsem ukázal, jak Dion Cassius jediným zájmenem jeho/její vystihl proměnu pohlavní identity svého terče – Lžiantonina Heliogabala. Mluvčí muzea však poučuje dál: “Nyní ale máme faktické důkazy, jako například z Dionova textu…”

It is now known through evidence — such as Dio's text —

Někdo z Newsweeku se ho měl zeptat, zda politik chápe, že Dionův text je také řecky a jedná se o tutéž klasickou řečtinu, která údajně není schopna podchytit pohlavní identitu on/ona. Nyní však jako zázrakem poskytuje přímo faktické důkazy, čehož není schopen žádný jazyk. Dejme ale slovo opět hertsfordshirskému politikovi: “…, že Heliogabalus preferovala ženský tvar zájmene ona, a my se podle toho chováme, když o ní dnes hovoříme.”

...that Elagabalus preferred the she pronoun, and as such this is something we reflect when discussing her in contemporary times."

Možná se v tom už vůbec neorientujete. Zájmena se nám pořád mění, aby byla co nejkorektnější, výsledkem je ale naprostý zmatek. Lokální politik se nám také ztratil v překladu. Pro pořádek: úplně na začátku jsou řecké a latinské text, kde se žádné oni v jednotném čísle nevyskytuje (nikomu to tehdy ovšem nevadilo). Z důsledně binárních řeckých textu jsou pořízeny anglické překlady, které rovněž žádné (nebinární) oni nevyužívají (musely by totiž být celkem nedávného data). Není tedy jasné, o jakých starších překladech zmatený mluvčí aka lokální politik muzea mluví. A konečně jsou tu texty, novějšího data, ve kterých se mluví o Heliogabalovi jako o nich (přesto však citují překlady z Diona Cassia, které zachovávají původní řecké i anglické on a ona. 

Ale zpět ke zlámané grešli: “Je zajímavé a možná ne bez významu, že zlomení mince se vyhnulo císařově podobizně. Bránil tomu, kdo minci poškozoval, velký respekt k Elagabalově osobě poškodit jejich obraz?” píše se dále v nebinárně onikacím textu muzea.

It is interesting, and perhaps significant, that the clipping has avoided damaging the Emperor’s portrait. Did the defacer of the coin have too much respect for the person of Elagabalus to deface their image?

Na sugestivní otázku se dá jen stěží odpovědět. Co se dá ale s naprostou jistotou říct, že úcta k císaři Heliogabalovi, kterou chová lokální východoanglické muzeum, hraničí s kultem. Muzeu nesejde na hodnotě sbírkového předmětu. Minci chápe spíše jako relikvii, magický objekt posvěcený uctívanou osobou Heliogabala. Od mince hned odbočí k hrdinovi dne:             

“Heliogabalus byl dlouho považován za pomateného a jednoho z nejhorších římských císařů, ale dnes bychom o něm měli asi nejlépe uvažovat jako o trans teenagerovi, kteří o sobě hovořili jako o ‘paní’ (κυρία) a ‘královně’ (βασιλίς). Římané neměli kategorii transgenderu, nicméně je dobře známo, že se někteří lidé při porodu označení jako muži přecházeli k ženám, aby se se mohly stát kněžkami bohyně Kybelé.” 

The Emperor was long regarded as mad and one of the worst Roman emperors, but is perhaps now best thought of as a transgender teen, who referred to themselves as ‘lady’ (κυρία) and ‘queen’ (βασιλίς). The Roman world did not have a transgender category, but the phenomenon of those assigned male at birth transitioning to female to become priestesses of Cybele is well known. 

Římané měli kategorii třetího pohlaví (medium genus, tertium sexus) a neměli sebemenší problém popsat přechod od jednoho pohlaví k druhému. Největší římský “modernista” Catullus mluví o mladém hrdinovi své básně Attis jako o muži až do chvíle, kdy se v nadšení pro fryžský kult Velké Matky Kybelé nechá vykastrovat. Poté básník přepne do ženského rodu. V latinském textu je to perfektně vidět, v anglickém překladu už méně. Muzejní anotace zlámané grešle vrší další nesmysly:  

“Heliogabalova snaha nahradit tradiční uctívání Jupitera a dalších bohů kultem Elagabala společně s úklady jejich tety vedly k tomu, že je v roce 222 zavraždili. Ti, kdo později psali o císařově životě, tvrdili, že byli krutí a náladoví. Tato tvrzení byla s nejvyšší pravděpodobností politicky motivovaná a měla za cíl poškodit jejich památku.”    

Elagabalus’s attempt to replace the traditional worship of Jupiter and other gods with that of Elagabal together with the machinations of their aunt led to their assassination in 222. Later stories made claims about the Emperor’s brutality and capriciousness that are most likely politically inspired and designed to denigrate their memory.

Opět vedle. Elagabalovo chování bylo jistě v mnoha ohledech pozoruhodné, ale pro Římany nebyla východní božstva ani jejich obřady žádnou novinkou. Římané byli přeborníci v přejímání cizích bohů a podle chuti si vybírali ze všeho, co jim jejich impérium nabízelo, ať šlo o koření, nebo bohy. 

Ve třetím století hromovládný Jupiter/Zeus spokojeně pospával v rohu řeckořímského panteonu. Na vrcholu obliby byl sluneční bůh Apollón (bůh původně řecký, kterého Římané přijali za svého). Byla to éra slunečních bohů. I Krista takto zobrazovali. Uctívači meteoritického kamene ze Sýrie se slunečním kultem v Římě na žádný odpor nenarazili. Natož aby někdo likvidoval náctiletého císaře kvůli omšele starožitnému kultu otce bohů Jova. Císař se mnohem prozaičtěji omrzel pretoriánské gardě. Pretoriánům se  pranic nelíbil jeho leadership (jak by se dnes řeklo).   

Antipatriarchálně dekolonizační smyšlenky… North Herts Museum fabrikuje mnohonásobnou historickou křivdu na trans teenagerovi. Na vině je podle žalobců tehdejší systém - gramatický, ideový, náboženský… Gramatický systém klasických jazyků prý nedovoloval rozlišovat mezi pohlavími. Absence příslušných kategorií v myslích tehdejších lidí pak prý nedovolovala transgenderovou identifikaci fluidní císařské mládeže. Římský náboženský synkrétismus zas prý nedokázal vstřebat syrský meteorit s trochou tanečků… 

Heliogabalovi apologeti si vymýšlejí zjevné nesmysly a přitom staví věc na hlavu. Římané podle nich svého vládce nenáviděli a vykreslovali jako neschopného, protože se cítil být ženou. Bylo to ale přesně naopak: doboví historici zvýrazňovali Heliogabalovu zženštilost, protože byl jako vládce neschopný. A to není totéž. 

Odborná defenziva 

Klasičtí filologové a historici starověku, které po genderové miniofenzivě muzea ze Severního Hertsfordshiru oslovila světová média, zaujali defenzivní postoj. Jak je jich dobrým zlozvykem, radili k opatrnosti. Antickým historikům se nedá věřit, tvrdili svorně. Je to plus mínus všechno propaganda. V tom mají pravdu, ale i velmi skeptičtí badatelé odhadují, že klidně i čtvrtina toho, co vypráví autor Císařských dějin o Heliagabalovi, je historicky relevantní. 

A na rovinu: to je velmi slušné skóre, lepší než současná biomedicína, u které se nedá replikovat 85% výsledků, tedy více než třem čtvrtinám toho, co naši přírodovědci publikují ve vědeckých časopisech, se nedá věřit. Zlatý anonym Jasoň Jasný (Aelius Lampridius), který jen z doslechu (a zjevně od svého předchůdce, jehož dílo se nám nedochovalo) posbíral mnohem víc pravdivých informací, než naši přírodovědci experimentálně zfalšují v laboratoři.  

Docent klasických studií Zachary Herz novinářům Newsweeku řekl, že Dion Cassius popisuje stereotypní figuru teplouše (cinaedus), kterou v antické literatuře pro jeho zženštilost (a ženskou roli v homosexuálním styku) provází všeobecné opovržení. 

Takto setkání s cinaedem popisuje Petronius v Satyriconu:

Objevil se teplouš, odporná existence, lusknul prsty a vyblil na nás říkačku:

„Poskočte, kolouši,

buzny a teplouši,

pohněte zadkem, hýbněte stehny,

ručky máte zkušený běhny

a vyšmiklího pindíka,

potěšte starýho buzíka.“

Načež se na mě vrhl a hrozně mě poslintal. Ačkoli jsem se bránil ze všech sil, vlezl si ke mně na lehátko a odkryl mě dole. Pak se mi ho snažil postavit, usilovně, dlouho a marně. Po čele se mu řinul pot žlutými potoky šminky, ve vráskách kolem úst měl tolik hlinky, že vypadal jako nechráněná stěna domu bičovaná prudkým lijákem. Ta muka se nedala vydržet a v posledním tažení jsem zaúpěl: „Prosím tě, paní Quartillo, něco k pití by nebylo? Neporučíš mi přinést bed boye!?“

Quartilla měkce spráskla ruce: „Ó jé, máš postřeh a vyznáš se v tajích lidové kultury, ale zřejmě jsi ještě nepostřehl, že jako se říká bed boy drinku do postele, stejně říkají buzně mezi tvými koleny, to je taky bed boy!“

Aby kamarád Ascyltos nezůstal náhodou o ten báječný požitek ošizen, ukázal jsem na něj: „A Ascyltos tady snad jediný polehává na sucho! Proč?“

„To je pravda,“ řekla Quartilla: „Jednoho bed boye pro Ascylta!“

Na ten pokyn teplouš přesedlal na něj a úplně ho rozmandloval, takže si Ascyltos skutečně užil jeho uslintaný předek i vykloubený zadek.

Můžete to sami srovnat s popisem Heliogabala. Styčné body tu jsou, ale třeba Dion Cassius dokládá Heliogabalovu zkaženost tím, že sháněl po celém Impériu doktory, kteří by ho přeoperovali na ženu. To se běžně nevykládalo ani o římských císařích, ani o těch špatných aka tyranech, ani o v homosexuálním styku pasivních mužích.    

Kolegové mají pravdu, že hanopisy římských historiků na “tyrany”, stejně jako jejich chvalozpěvy na “dobrodince” jsou plné klišé a stereotypů o dobrých a zlých vládcích. Že něco obsahuje stereotypy, ale neznamená, že je to celé stereotyp, který nemá žádnou výpovědní hodnotu. Jazyk, řeč, literatura je ve své podstatě systém (stereo)typů, který jenom s krajními obtížemi a při velkém pozorovacím a tvůrčím talentu autora trochu sníží entropii a stvoří drobet informace. A přesně to se podařilo pár antickým autorům u Heliogabala. 

Klasičtí vzdělanci, které v kauze Heliogabalus oslovil Newsweek, Time, BBC apod., vybudovali svou defenzivní linii podél opěrných bodů, na které nikdo neútočí. Vlastně se jen zabarikádovali ve svých studovnách. Jejich tvrzení nejsou pravdivá ani atraktivní. Zřejmě si myslí, že pravda (protože není černobílá) musí být šedá. A to je omyl.

A co na to oni? 

Muzeum, které kauzu rozjelo, na dotazy médií nereagovalo. Mainstreamu se přesto podařilo s pracovníky muzea spojit. 

Zajímalo mě, kdo napsal text ke zlámané římské grešli na stránkách muzea. Obrátil jsem se na North Herts Museum s otázkou, koho tam mají na antiku, kdo napsal tento text a jestli by mě s ním mohli spojit. 

Ozvala se mi tisková mluvčí Anna. Politik zřejmě zaskakuje jenom, když jde o tak velkou věc, jako je správné oslovení 1 800 let mrtvé trans císařovny. V týmu muzea mají podle slov mluvčí “guru”, který je absolventem archeologie, vedle níž studoval malý kurz antické historie, kde “měl v prváku latinu, latinsky čte, se slovníkem v ruce i řecky,” říká mluvčí Anna.  

Dozvěděl jsem se i to, co mělo stát v archeologické popisu především:  Mince pochází z bohatého římského naleziště v městečku Baldock. Našel ji místní sedlák někdy před květnem 1932 v místech, kde je dnes střed města.  Je to jedna z mála mincí téhož císaře, o kterých víme, že se našly ve stejném městečku. 

Muzeum funguje jako archeologická správa. Když chce někdo kopat v Severním Hertsfordshiru, musí se obrátit na místně příslušné muzeum pro povolení. Archeologa muzeum mít musí. Historika starověku ani klasického filologa ale nemá.   

Anonymní hagiografie pokroku

Začínal jsem citáty z Diona Cassia, aby bylo zřejmé, že je dobrý pramenný důvod považovat Heliogabala za trans ženu anebo chcete-li fem-boye. Není také nic špatného na tom pojmenovávat tisíc let staré skutečnosti dnešním slovníkem. Ono to ani jinak nejde. V tom jsou univerzitní vzdělanci rovněž na omylu. 

Problémy jsou jinde. Nejprve si prosím všimněte systematické anonymizace autorů inkluzivních popisek a příruček. Jako by se psaly samy. Ani v přímé komunikaci s mluvčí muzea se stále nemohu dobrat toho, kdo anotaci na stránkách muzea napsal. Autorem onikacích textů a výkladů jsou oni = kolektivně dozorovaná korporace hyperkorektně instruovaná aktivistickou nadací. Veškerá odpovědnost/ autorství je difúzní, kolektivní, transientní. 

A pak je tu pevný ideologický rámec, do kterého se nejlépe vtěsnají vágní, pryžové formulace. Podívejte se třeba na souvětí z popisu minceThe Emperor was long regarded as mad and one of the worst Roman emperors, but is perhaps now best thought of as a transgender teen… Jakkoli toho moc neříká, vnáší ostrý protiklad mezi long a now. Ani jedna věta neobsahuje logický podmět, tedy informaci o aktérovi. Vlastním “podmětem” obou vět jsou tak nakonec právě ona časová určení, jako by se říkalo: Dlouho se dívalo na Heliogabala jako na jednoho z nejhorších římských císařů/ a nyní o něm přemýšlí jako náctiletém transgender/ The long regarded the Emperor as one of the worst Roman emperors, but the now thinks of them as a transgender teen. Dlouho a nyní jednají. Dlouho křivdí a nyní jeho křivdy napravuje. 

Takto se píše hagiografie pokroku: teprve nyní se prostřednictvím North Herts Museum realizuje Helogabalovo právo na genderové sebeurčení. Zrovna Heliogabal měl ale právo na sebeurčení naprosté a neohraničené. Byl suverén, řecky autokrator - samovládce, císař je car, samoděržavec… Pokud si přál, aby mu eskortovaný milenec říkal paní, otrok to přáníčko své paní dozajista splnil. 

Požadavky na hrdinské příběhy do čítanek jsou ovšem notoricky přísné. Velká část minulých křivd a dnešní zásluh bude smyšlená, aby se nakrmila nenažraná ideologická bestie, která potřebuje slyšet pořád dokola jednu a tu samou narcistickou pohádku o tom, jak dnes hrdinsky napravujeme křivdy minulosti.  Ta pohádka totiž není o Heliogabalovi, ale o nás a o našem hrdinství.

Hrdina narcis

Pokroková hagiografie nejsou jen povídky o hrdinství, jsou to hrdinské povídky v performativním smyslu. Hrdinským činem je samo přejmenování. Hrdina je narcis, který je hrdý na svou odvahu. Překonal protivenství, kterým je on sám. Překonal se! North Herts Museum je kolektivní muzeum hrdina, protože se odvážilo/i říkat císaři císařovna, jak si náctiletý císař pán vždy přál. 

Přejmenování, pojmenování, pokřtění je performativní řečový akt (jak by řekl John L. Austin). Čistě rituální povaha toho řečového aktu nám pak umožňuje jasně oddělit situaci před (křtem) a po (křtu). Dlouho je v ostrém protikladu k nyní. Nespravedlivá minulost je protikladem spravedlivé přítomnosti. 

Skutečnost je ovšem jiná. Minulé hodnocení může být v rozporu se současným, ale nemusí. Heliogabalus byl dost možná trans, ale zároveň byl jedním z nejhorších římských císařů. Není tu žádné buď anebo. Dlouho a nyní jsou mytická/ ideologická hejblata, která tvoří falešně kontrasty a mylný dojem pokroku. Minulé a současné hodnocení se vzájemně nevylučují. 

Do tohoto trapu ideologicky přepáleného kontrastu mezi minulostí a přítomností pak ochotně spadli novináři Newsweeku, jejich respondenti z řad badatelů o antickém starověku... nebo spolek milovníků antiky Classical Association. Tento spolek dal dohromady opět nepodepsané povídání o trans císaři. Teprve v didaktickém listu se mimochodem dozvídáme, že tuto kapitolu inkluzivní iniciativy Qeering the Past napsala spisovatelka scifi a trans aktivistka Cheryl Morgan. V úvodu své didaktické pomůcky nasazuje tón:

Sadly, for the young person whose birth name was Varius Avitus Bassianus (ca. 203 - 222 CE), holding political office didn’t work out very well. ... Unfortunately, Elagabalus’ rule was not long. After only four years in the job, in 222 CE, they were assassinated — like many other emperors. 

“Bohužel to mladému člověku, který se narodil se jménem Varius Avitus Bassianus (203 – 222) v politickém úřadě nevyšlo. (…) Jeho vláda bohužel netrvala dlouho. Už po čtyřech letech ve funkci císaře, roku 222 byl zavražděn – jako mnoho jiných císařů.”

Bylo by jistě příhodnější říct, že teenager císařování nezvládl, a určitě nebylo žádné neštěstí, že ve své funkci po čtyřech letech skončil. Trans aktivistka už v prvních řádcích neovládá své sympatie k císařskému fem-boyovi. 

Úskalí beatifikace Elagabala jsou si ovšem aspoň někteří z těch, kdo sepisují qeer dějiny, dobře vědomi (škoda, že se ani oni neumějí podepsat) a kladou si otázku, jak na jednu stranu nedémonizovat “jejich sexuální zvláštnost” = qeerness a na druhou neomlouvat jeho kruté a tyranské způsoby vládnutí. Nakonec se usnesou, že Heliogabalus není zrovna model dobrého vladaře, ale za jejich selhání rozhodně nemohla jejich sexuální zvláštnost, nýbrž jejich mládí. 

Saubermanická snaha oddělit mocenskou a erotickou dynamiku nechtěně odráží současné snahy o kontrolu a eliminaci nepřístojných vztahů na pracovišti, ve školách a podobně. Antičtí historici mohli být banda prolhaných propagandistů, nebyli ale korporátní puritáni, aby si mohli dělat dobře placené iluze, že erotiku lze oddělit od moci. Císařské dějiny (26) zmiňují jednu epizodu, kdy Heliogabalus: 

“Shromáždil veškeré děvky z cirku, z divadla, ze stadionu, úplně odevšad, i z lázní a v obecní budově k nim držel řeč jako k vojsku, oslovoval je jako spolubojovnice a probíral s nimi různé polohy a co kdo má v sexu rád. Potom uspořádal ještě jedno takové setkání ve vojenském stylu. Tentokrát sezval kuplíře, všechny možné dospělé prostituty, luxusní chlapečky a mladé kluky. A zatímco před holky nastoupil v ženských šatech s vystrčenými prsy, k prostitutům mluvil oblečený, jako jsou oni na štichu. Na rozchodnou jim rozdal po třech zlatých žoldu jako vojákům a žádal je, ať prosí bohy, aby pro něj měli co nevidět další kluky.”   

Omnes de Circo, de theatro, de Stadio, et omnibus locis et balneis meretrices collegit in aedes publicas et apud eas contionem habuit quasi militarem, dicens eas conmilitones, disputavitque de generibus schematum et voluptatum. Adhibuit in tali contione postea lenones, exsoletos undique collectos et luxuriosissimos puerulos et iuvenes. Et cum ad meretrices muliebri ornatu processisset papilla eiecta, ad exsoletos habitu puerorum qui prostituuntur. post contionem pronuntiavit iis quasi militibus ternos aureos donativum petiitque ab iis ut a dis peterent ut alios haberent ipsi commendandos. 

Stát jako kuplířská firma na principu multi-level marketingu. Baby manager pořádá all-hands meeting. Chová se jako kamarád, oblékne se jako poslední coura a nárožní bukvice. Rozdá odměny. Každý prostitut si může přivydělat jako kuplíř. Dneska by to byla nejspíš parodie na Amway. Tehdy to byla vojenská travestie, která asi zrovna nepotěšila vojáky, o jejichž přízeň se měl každý, kdo se chtěl udržet u moci, ucházet především.   

Prodej kouře

Moc je tu nástrojem libida. Tvoří se nové struktury a vazby. Heliogabalovi favoriti se chovají jako její manželé. Prodávají císařskou přízeň – skutečnou nebo domnělou. Tomuto korupčnímu jednání se tehdy v Římě říkalo “prodávat kouř”. Favorit Zotikos prodejem kouře zbohatne. Hierogabalův manžel, vozatajský gigolík Hierokles – vypráví Dion Cassius – ale nechá svého rivala otrávit, aby ztratil erekci. Impotentní Zotikos upadne do nemilosti, vyženou ho z paláce a to ho vlastně zachrání… Nejde jen o sexuální excesy nebo genderové role, jde o moc a vliv, o osud říše, o vojska na Dunaji, o senátorské posty, konzuláty... 

Stejně jako partnerům se dějepisci věnují matkám, tetám a babičkám mladičkých císařů. Jak si své synáčky hlídaly (aby jim je někdo náhodou nezavraždil), jakou moc nad nimi měly a jaký vliv skrze své syny a vnuky na trůně tyto ženy získaly. Vždyť i Heliogabalův favorit si poručil dovést do metropole svou mámu – otrokyni, jako by byla ctihodná matrona, rozčiluje se Dion Cassius. Mládí císařských mazánků v tom jistě hrálo svoji roli.      

Dion Cassius se pokouší císařův konec podat jako odplatu za zkaženost (ἀξιώτατον τῆς μιαρίας τῆς ἑαυτοῦ μισθὸν), ale činí tak v rovině morality a veřejného obrazu. Se svou veřejnou pověstí se Heliogabalus těžko mohl nadít otevřené podpory od těch, kdo o svůj obraz přece jen trochu dbali. Čistě mechanicky však dějepisec císařův konec připisuje fatálním chybám v politické navigaci. Mladičký císař zapomněl, o čí zájmy má dbát především. Jakmile měli vhodnějšího adepta s dynastickým nárokem – jeho bratrance Alexandra, pretoriáni – vojáci císařské stráže tu ostudu v císařském hávu popravili a hodili z mostu do Tiberu (nějak se prý nevešel do kanálu).