O co bojuje Ukrajina?

Úvod 

Brzy to bude rok od začátku masivní ruské invaze. Schválně nepíšu od začátku války, byť na mém twitteru uvádím, že dnes je to 348. den ruské války proti Ukrajině. Je to nepřesnost, která se zažila a popravdě nemá úplně smysl to teď měnit. Ne, válku proti Ukrajině Rusko zahájilo dříve, mnohem dříve. Můžeme se bavit o tom, jestli byla zahájena na Donbase, nebo už obsazením Krymu, já preferuji to druhé, protože přesně v ten okamžik začala ruská vojenská agrese. 

Dlouhou dobu jsme všemu tomu, co se v Ukrajině dělo, přehlíželi. Mysleli jsme si, že se nás to netýká, protože bylo jednodušší před tím zavřít oči. Je to přece daleko, my potřebujeme levný plyn a tak dále. Těch výmluv, proč tehdy bylo jednodušší nejít do konfrontace s Ruskem, by se našlo víc než dost. Když se ozývaly hlas, které před válkou varovaly, byly umlčovány. Váleční štváči, banderovci, paranoici. Spousta různých nálepek. 

Francouzi málem prodali vrtulníkové lodě Mistral, Němci si vesele stavěli Nord Stream 2, protože jde přece o komerční projekt, do kterého není potřeba tahat politiku. Spousta západních společností dodávala do Ruska své technologie, sankce byly v podstatě jen na oko a pro forma, aby se neřeklo, že bychom snad s tím, co Rusko dělá, souhlasili. Jenže se ukázalo, že „paranoici“ měli pravdu. Můj point teď ale není v tom, abych otevíral staré rány a připomínal staré křivdy. Nicméně abychom pochopili všechno to, co se děje, je nutné říkat věci tak, jak jsou, nikoli tak, jak bychom si představovali, že by měly být, protože se to může někomu nelíbit. 

Rusko nakonec ukázalo, co bylo v jeho plánu po celou tu dobu. Nebo si snad myslíte, že to vše bylo spontánní rozhodnutí, které nebylo pečlivě připravováno? Rusko samozřejmě moc dobře vědělo, co dělá. Chystalo si rezervy, připravovalo svoji ekonomiku a hledalo spojence, kteří mu budou schopní a ochotní pomoct. Ať už v Evropě či jinde ve světě. Po svém proslovu několik dnů před zahájením invaze Putin vysvětlil plány a naplno řekl, jaké jsou hlavní důvody jeho invaze. 

Napravit tak zvané historické křivdy, ke kterým podle jeho paranoidní mysli mělo dojít. Je jedno, že se nezakládají na pravdě a popírají historická fakta, je jedno, že jde o prachsprostý revanšismus upadající velmoci, která se rozhodla „vzkřísit starou slávu“ přechodem na fašismus. A fašismem nemyslím takové ty fráze, kdy tak hanlivě označíme někoho, kdo se nám nelíbí. Rusko je fašistická diktatura, protože zkrátka naplňuje pojmové znaky fašistické diktatury. Rusko se zaklínalo, že s fašismem bude vždy bojovat, až nakonec došlo do stádia, kdy se po své cestě za „pomstou“ dostalo do spárů této zrůdné ideologie. 

Putin ve svých opakovaných projevech zopakoval spoustu bludů o „vytvoření Ukrajiny Leninem“, o „darování Krymu Chruščovem“, o „utlačování ruskojazyčného obyvatelstva“, o „ochraně obyvatel Donbasu“, o „otevřeném nepřátelství kolektivního Západu“. Vzpomeneme-li si však na události posledních zhruba 15 let, uvidíme, že tento fašistický diktátor rozpoutal nejméně dvě války se stovkami tisíc mrtvých. Těch naprosto nevinných, ale i těch, kteří šli za jeho ideje bojovat. Kde v tom všem stojí Ukrajina? A opravdu „pouze" bojuje o přežití? Co kdybychom se podívali na širší obrázek Putinem deklarovaných cílů a naplňováním toho, čeho chce dosáhnout? 

Ukrajinský boj o přežití 

Když už se bavíme o ukrajinském boji o přežití, pojďme si jednou pro vždy vyjasnit, co je Putinovým cílem v Ukrajině. Je jím likvidace ukrajinského státu a genocida Ukrajinců, kteří odmítnout přijmout to, že jsou vlastně „malorusy“. Jakousi podmnožinou „velikého ruského národa“, který historicky náležel a náleží do ruské říše. 

Uvažování, ve kterém Putin operuje, je v podstatě jako z 19. století. Ruský diktátor mentálně neoperuje v mantinelech poválečného uspořádání světa, ve kterém je zkrátka nepřípustné násilím měnit hranice a ukusovat si z cizího území. Putin se nachází v situaci, kdy myšlenka revisionismu a dobývání přešla do mainstreamu myšlení ruských elit a ruské populace. Jen se to vše děje v situaci, kdy tato agresivní „říše“ vlastní jaderné zbraně, kterými může z povrchu zemského vymazat veškerý život. 

Je zřejmě fér říct, že válka, která bude trvat už rok, nebyla úplně v plánu. Ruská propaganda velmi často mluvila o nebojeschopnosti ukrajinské armády a touze Ukrajinců být ve skutečnosti Rusy. Proto Kreml s 200 000 vojáky zaútočil na 40ti milionovou zemi v domnění, že Kyjev vezme za tři dny, povraždí ukrajinskou vládnoucí elitu a při tom všem mu budou běžní Ukrajinci mávat a vítat chlebem se solí. 

V tomto ohledu se velmi šeredně zmýlil. Neznamená to však, že by od svých genocidních myšlenek a velikášství upustil. Právě naopak. Nejen, že nechal povraždit asi 130 000 vlastních vojáků, ale zmobilizoval další stovky tisíc, které jsou nyní nakvartýrované na jihu a východě Ukrajiny. 

Myslíte si, že přeháním a nestačí vám Putinova slova o jeho jasných úmyslech? Nestačí vám slova ruské propagandy, která pouze opakuje a zesiluje vyjádření oficiálních ruských představitelů? Dobře, tak se podívejte na čísla. Desítky tisíc válečných zločinů, mezi které patří hromadné znásilňování a mučení. Provozování filtračních táborů, ve kterých se lidé prověřují na „spolehlivost“. Co se děje s lidmi, kteří filtrací neprojdou? No, můžeme se dohadovat, protože hlasy těch, kteří byli zavraždění, neuslyšíme. Jistým náznakem mohou být vazební věznice okolo Doněcku (nechvalně proslulá Amerikanka, ve které se drží tisíce lidí). Schválně si někde dejte pár hodin googlení. Nepřesvědčí vás ani to? 

Nuže, tak se podívejte do Mariupolu. Podle odhadů některých analytiků tam zemřely až vyšší desítky tisíc lidí. Rusko se velmi snaží o zahlazení stop po svých válečných zločinech. Desítky tisíc deportovaných dětí, které se ocitají v „náhradních ruských rodinách“, nehledě na to, jestli mají rodiče v Ukrajině nebo jestli se jedná o siroty. Prodávání těchto dětí do pornoprůmyslu a jejich zneužívání. Víte, podle mezinárodního práva se samotný přesun dětí z jejich přirozeného prostředí považuje za kulturní genocidu. 

A tady nemusíme končit. Podívejme se na transfery lidí z okupovaných oblastí Ukrajiny daleko do ruské tajgy a na dálný východ. Když se tito lidé následně snaží dostat zpět do své vlasti, jsou nuceni procházet filtrací, jsou nuceni škemrat u ruských úřad§, které se jim snaží cestu zpátky co nejvíc zkomplikovat. A takhle bych pokračovat a vypsat to klidně na celou knihu s detaily, které víme už teď. 

Boj se nicméně neodehrává pouze ve fyzické rovině. Je zaznamenáno množství případů pálení ukrajinských knih, ničení ukrajinského kulturního dědictví a památek, děti ve školách na okupovaných území jsou nuceny mluvit rusky. Ukrajinské vyučovací programy jsou zastaveny. Nevadí, že ukrajinští učitelé na okupovaných územích odmítají učit v ruštině. Pro tyhle případy si Rusové přivezli své vlastní lidi, kteří ochotně půjdou malým Ukrajincům vymývat mozky. 

A když jsme u vymývání mozků, určitě jste zaznamenali, že mladí Ukrajinci jsou nuceni vstupovat do ruských mládežnických organizací, včetně těch polovojenských typu Hitlerjugend, pardon Junarmija. Paramilitární skupina, ve které se malé děti i dospívající učí zacházet se zbraněmi a bojovat, to vše za běhu propagandistických přednášek, kterými Rusko vymazává historickou paměť. 

Nyní je vám zřejmě jasné, za co vlastně Ukrajina bojuje. Kromě boje o domy, území, města i vesničky, lesy a pole, je to boj o národní identitu, život a existenci. Jenže toto je pouze jedna rovina celé té války, které se v Evropě odehrává. Největšího a nejnebezpečnějšího konfliktu od konce druhé světové. Tato válka však má minimálně jednu další neméně důležitou a neméně nebezpečnou rovinu. 

Kdo bude další na řadě? 

Rusko nedávno vyhrožovalo Moldavsku. Konkrétně Lavrov řekl, že v Moldavsku hrozí nová Ukrajina. Proč? Protože tamní prezidentka, Maia Sandu, chce svojí zemi dovést do západních integračních struktur. Evropská unie a NATO jsou základní priority nového Moldavska, protože jedině tam může být zajištěna bezpečnost a prosperita. Minimálně takový je názor první prozápadní moldavské vlády. 

Moldavsko je země, která má v jistém ohledu podobná Ukrajině a zároveň jde o zemi s poměrně tragickou historii. Dnes je země tou nejchudší v Evropě a na svém území má rakovinotvorný nádor v podobě Podněstří. Malého kousku země (kterým je i samotné Moldavsko), které je přímo napěchováno zbraněmi a ruskými vojáky. Je to vlastně velmi tragické ale Podněstí je dnes v podstatě vojensky silnější než země, od které se „snaží odtrhnout“.

To se samozřejmě odráží v bezpečnostní a sociální situaci. Moldavsko má v podstatě neexistující armádu. Nemá tanky, její těžká technika existuje pouze na papíře, protože to, co je bojeschopné, by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Nepřipomíná vám to trochu roku před rokem 2014? No, mělo by. 

Roky korupce a rozkladu institucí, které štědře podporovali tamní socialisté jsou znát. V moldavské společnosti panuje velké sociální pnutí, které je živeno několika proruskými oligarchy, chudobou a vysokou cenou za ruské energie. Znovu, nepřipomíná vám to něco? Moldavsko platí vysokou tržní cenu za ruský plyn a ropu, zatímco nádor v podobě Podněstí dostává tisíc metrů krychlových ruského plynu za symbolický jeden dolar (de facto zadarmo). A nic s tím nejde dělat. Ani s pomocí Rumunska. 

Z toho důvodu si Kišiněv vlastně nemůže moc vyskakovat. Dopady sestřelených ruských raket se nechaly bez odezvy, protože si Moldavsko nemůže dovolit roztržku s Ruskem, což samozřejmě vypadá necitlivě vůči válce sužované Ukrajině. Jenže je to něco, s čím zkrátka moc dělat nejde a taková je dnešní realita. 

Moldavsko se samozřejmě snaží se svojí problematickou situací něco dělat. Na pravidelné bázi vyzývá ruské vojáky, aby odešli z Podněstí, které Kišiněv považuje za své území. V urychleném tempu se snaží provádět reformu ekonomiky, právního státu i sociálních oblastí. Pravdou je, že se to snaží dělat svědomitě, a částečně za to bylo odměněno kandidátských statusem EU (kterého se nedostalo například Gruzii). Jenže dlouho zakořeněná korupce, klientelismus, a to, že se všichni znají se všemi, to úsilí tak trochu zpomaluje. 

A teď si představme si situaci, kdy, nedej bůh, Ukrajina ruský tlak nevydrží. Ruské výhrůžky už nebudou vypadat jako pouhá teorie, že se Kišiněvu a Moldavanům může něco stát. Bude to naprosto reálná hrozba, která může být podepřena vojenskými kroky. Psal jsem to nahoře, ale chci to znovu zopakovat, Rusko jasně deklarovalo své cíle. Naprosto jasně a my to musíme vidět. Zničení ukrajinského státu je pouze začátek „obnovy impéria“ a napravení "historických křivd". 

Existuje snad jediný důvod si myslet, že s Moldavskem, to bude jinak? Zvlášť pokud vůči této zemi Kreml jasně klade politické a další nároky? No, myslet si to můžete pouze tehdy, pokud se rozhodnete ignorovat realitu. Moldavská armáda se v nejbližší době nestane silnější, protože na to nebude mít ani lidský, ani ekonomický kapitál. Jakkoli bych této zemi přál opak. Stejně tak se v nejbližší době nestane členem Evropské unie a  NATO, to je záležitostí nejméně dekády (stejně jako v případě členství Ukrajiny v EU). A opravdu je členství v NATO zárukou ochrany před Ruskem? 

Napadení Pobaltí a Polska

Já vím, já vím, tohle je téma, které se omílá hodně, co? A většinou je smeteno ze stolu, protože článek V NATO je zkrátka něčím, co zřejmě má samo o sobě představovat ochranu před raketami a tanky. Pojďme si však načrtnout alternativní realitu, ve které zkrátka Ukrajina padla a Moldavsko bylo pohlceno. To vše bez vojenské odpovědi Západu, protože „nebudeme eskalovat konflikt“. Žádné další nástroje už tou dobou nebudou k dispozici, protože si někteří velcí aktéři uvědomí, jak velkou cenu jsou ochotni zaplatit za své vlastní „teritoriální ambice“. 

Nuže, Ukrajina padla, Rusko zkonsolidovalo své síly. Oslabené západní ekonomiky se potýkají se sociálními nepokoji kvůli stavu ekonomiky. To vše živeno ruskými dezinformačními kampaně a vlivovými operacemi, „únosem elit“ a získáním na svou stranu těch, kteří otevřeně projevují nepřátelství vůči demokratickému zřízení státu. 

Přeháním? Podívejte se na pololetní zprávu našeho ministerstva vnitra k extrémismu a zvlášť velmi pozor dávejte u části, kde se věnuje faktu, že v naší republice vznikl proud občanů nespokojených se svým životem, směřováním České republiky dovnitř a navenek a animozitou k našemu západnímu ukotvení. Kdybyste nechtěli zůstávat pouze u nás, pozorně sledujte, co se bude dít ve volební kampani na Slovensku. Náš „mírový kandidát“ bude vedle shitshow, která se rozjede u našich sousedů, slabým odvarem. Také se podívejte na to, kdo tam má největší šanci dostat se k moci. 

Stejně tak si samozřejmě můžeme představit, co se bude dít ve Spojených státech. Co když k moci přijde někdo jako Donald Trump? Tyto šance nejsou nulové a Trump už několikrát zpochybnil článek V NATO, stejně jako volá po zastavení dodávek zbraní Ukrajině. Argumentačně je přitom velmi blízko třeba našemu „mírotvorci“ Stropnickému. 

A nyní si představte, že zkrátka u moci budou lidi, kteří se úplně nebudou tvářit na to, že nás pobaltské státy, které všechny své zbraně předaly Ukrajině, budou prosit o pomoc (i kdyby snad stihli přezbrojit, co jim to v tom počtu bude platné?). Navíc si musíme uvěděomit dvě zásadní věci. 

Na evropském kontinentu máme dva typy kolektivní obrany. Ten první v rámci Severoatlantické aliance, ten druhý v rámci Evropské unie. 

Článek V NATO říká: 

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“ 

Článek 42.7 Smlouvy o EU říká: 

„Pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů. Tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států.“ 

Že tam nic o odeslání vojáků nevidíte? No, samozřejmě, že nevidíte, protože tam nic takového není. To, že pošleme své vojáky na obranu našich slabších spojenců, je našim konsensem, kterým jsme si stanovili, protože na tom celá naše kolektivní obrana stojí a padá. 

Jenže si představte, že budou existovat státy, jejichž reprezentace nebude taková, jaká je na kontinentě nyní. Představte si, že většinový názor bude názorem extrémních sil. Lidí nespokojených a unavených válkou. Lidí, kteří si budou naivně myslet, že když se zakuklíme, do sebe, že se nás nedotkne nic z toho, co se bude dít několik set kilometrů daleko. A stačí jedna země, která se rozhodne, že „my nechceme válku, my chceme mír“ a do „cizí války své vojáky posílat nebudeme“. Co naplat, že to je naše válka? Co naplat, že to budou naši spojenci? Takhle jednoduše může skončit konsensus. 

Myslíte si, že je to nějaké sci-fi? Takhle se nám to teď může stát. Tak jako se nám zdálo jako sci-fi, že Putin a Rusko budou páchat genocidu v Ukrajině. Tak jako jsme si v 90. letech mysleli, že končí dějiny. Najednou můžeme být konfrontováni něčím, na co nejsme vůbec nijak připravení. Ne snad, že bychom něco takového nemohli předvídat, ale proto, že nechceme vidět, co nám říká náš nepřítel. 

Rusko chce zničit dnešní podobu Západu. Rusko chce „obnovit impérium“. A v tom „impériu“ jsou naši spojenci. Pro Kreml může sázka na zničení jeho největšího protivníka na kontinentu přebít strach z následků, pokud kolektivní Západ odpoví vojenskou cestou. A pokud mu tato sázka vyjde (a on pro to, aby to vyšlo, udělá maximum), víte moc dobře, kde jsme. Pokud ne, řeknu to nahlas – v prdeli.

Už tedy chápete, o co bojuje Ukrajina? Není to jen její boj o přežití. Pokud padne Ukrajina, existuje pravděpodobnost, že padneme taky a já mám takový tušení, že nikomu z nás se do zákopu nechce.