Evropa nesmí přistoupit na chyby, které kupí Američané

Úvod

Pozorovat americkou sebedestrukci iniciovanou a vedenou Trumpovou administrativou je bolestivé. Zničení soft power, vážné poškození spojeneckých vztahů a důvěry a otevřené stranění amerického prezidenta ruskému diktátorovi je něčím, co se sice dalo čekat, ale nikdy to není příjemné. O to horší je to za situace, kdy se Rusové všemi silami snaží likvidovat ukrajinskou ekonomiku a infrastrukturu a na frontě vykázat alespoň nějaký náznak postupu (ponechme stranou, že jde o cenu bezprecedentních ztrát posledních týdnů a měsíců).

Jak se blížíme k další zimě, která bude zřejmě tou nejnáročnější, jakou Ukrajina za dobu trvání války zažila a jak se Trump pomalu oklepává z drtivé porážky, kterou mu uštědřili demokraté, zintenzivňují se další kroky, které mají imitovat jednání o ukončení války. Právě slovo imitiace je v kontextu toho, co se děje, maximálně přihléhavým slovem, protože jediný, komu není jasné, že nejde o skutečná jednání, je americký prezident Trump a dvojice jeho poskoků jménem Steve Witkoff a Jared Kushner, kteří při jednáních s Rusy spíše protlačují své osobní ekonomické zájmy.

Toto nedůstojné divadelní představení, kterého se musí účastnit také Ukrajina, pozorujeme my zde v Evropě. Evropě, kterou v otázce podpory Ukrajiny, prostupuje duch všech možných směrů. Od krajní pravice, které imponují imperiální snahy, přes krajní levici, která z pohodlí bezpečné Evropy školí Ukrajince a její podporovatelé, jak je nemorální podporovat napadenou zemi a dodávat jí zbraně. Až po různé populisty, kteří nedokážou dát dohromady jednu srozumitelnou myšlenku, která by nevyvracela to, co řekli před pět minutami.

Před necelými dvěma lety jsem napsal článek o tom, že není jasné, s jakým plánem a vizí Spojené státy vstupují do “jednání” s Ruskem. Nebylo jasné čeho chtějí dosáhnout, jak toho chtějí dosáhnout a za jakou cenu. O ty dva roky později, máme Spojené státy, které prakticky ztratily své páky proti Ukrajině, pohřbily jakékoli snahy tlačit na Putinův režim a které jsou zastoupeny lidmi, kteří by se nehodili ani na úklid chodeb na našem ministerstvu zahraničí.

Někdo by mohl namítnout, že nemám přímý přístup k jednáním, k tomu, co je řečeno a jak je řečeno. Já s tím samozřejmě souhlasím, zato mám hlavu, v ní mozek, který zatím díky Bohu slouží a který umí analyzovat minulost a pozorovat stále stejné výroky a kroky, které nevedly k výsledku tehdy a nepovedou k němu ani teď.

Kde se tedy nacházíme?

Schválně, jestli uhodnete, kdy byl výrok pronesen.

“[...] jednání bude zahájeno, jakmile ukrajinská armáda opustí LNR, DNR, Záporožskou a Chersonskou oblast. [..] Cílem je neutrální Ukrajina bez jaderných zbraní, která je demilitarizovaná a denacifikovaná.” Víte? Nebudu vás trápit. Jsou to Putinova slova z června roku 2024, který pronášel na půdě tamního ministerstva zahraničí. Proč o nich mluvím právě teď?

Protože tyto podmínky jsou výchozím bodem k zahájení jednání o příměří, jak dnes potvrdil Lavrov. Není to podmínka k uzavření míru. Není to ani podmínka k uzavření příměří. Je to podmínka k tomu, aby se o příměří začalo vůbec jednat. Cítíte ten posun za posledních dva a půl roku? Ne? Ani já ne.

Ruská pozice se totiž nikdy skutečně nezměnila. Ani po vydání “Istanbulského memoranda” z loňského června, ve kterém Rusové pokládali ultimáta ne nepodobná těm, která položili o tři roky dříve ve stejném městě. Ani po jednání v Anchorage na Aljašce, kde mělo podle Putinových slov dojít k ústupkům ze strany amerického prezidenta (kdy dodnes nevíme, o jaké přesně ústupky mělo jít). A žádná změna samozřejmě nepřišla ani po zveřejnění 28bodového plánu loni v listopadu.

Putin tehdy prohlásil, že “Rusko osvobodí Donbas a Novorusko vojenskou či jinou cestou.” Rusové přjeli do Abú Zabí a Ženevy se stejnými požadavky v lednu i v únoru letošního roku a nikterak z nich nepolevili ani dnes. Situace před rokem či rokem a půl byla poněkud odlišná od toho, co se děje dnes.

Ano, Ukrajina dnes čelí obrovskému ekonomickému tlaku a energetické krizi, které jsou spojené s ruskou vzdušnou kampaní. Nicméně fronta? Fronta je naprosto odlišným obrazem. Rusové stojí, samozřejmě ne dobrovolně. Zkrátka byli zastaveni ukrajinskou armádou, která se odhodlala také k řadě protiútoků, kdy největší úspěch představovala operace Vivaldi na Lymanském úseku fronty a která pohřbila ruské snahy o dobytí tohoto městečka na Donbase, čímž došlo k narušení ruské snahy o vytvoření kleští u kramatorsko-slovjanské aglomerace do konce letošního roku.

Není to tak, že by se Rusové nesnažili postupovat. Oni se snaží. Tlak na Huljajpole a Dobropillja je obrovský. Jenže rekordní jsou i ruské ztráty, které poslední měsíce celkem výrazně převyšují ruskou schopnost nabírat nové vojáky.

Nejdřív architektura, potom všechno ostatní

Kdo dnes v Evropě nebo v Americe volá „po míru“, má většinou na mysli příměří. Zastaví se palba, strany si sednou ke stolu a o zbytku se nějak dohodnou. Moskva ale už několik týdnů zcela otevřeně říká, že o takový postup nestojí.

Lavrov minulé úterý v Minsku vyjmenoval všechna příměří, o kterých se na Západě mluví, od energetického přes potravinové a vzdušné až po námořní, a dodal, že „tohle všechno není potřeba pro mír“. Podle něj mají jen dát Kyjevu oddech, aby si s pomocí svých západních „sponzorů“ obnovil bojový potenciál.

Včera to zopakoval ještě ostřeji, a to jako odpověď předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyen. Rusko nepřistoupí na „další příměří, ať už se mu říká jakkoli“, dokud nebude jasné, co bude následovat. Zároveň označil za „naprosto rozumný“ nápad nejdřív stanovit parametry budoucí bezpečnostní architektury a teprve potom urovnávat samotnou válku. A přidal ještě jeden důvod. Jakmile by příměří začalo platit, na území kontrolované Kyjevem by se podle něj přesunuly „stabilizační síly“, čímž myslel evropské jednotky, o kterých mluví koalice ochotných.

Z-blogger Alexandr Koc dnes po skončení kola v Abú Zabí shrnul výsledek jednou větou. Rusko si podle něj „uhájilo pořadí tahů: nejdřív architektura bezpečnosti, potom všechno ostatní“. Vlastně bych to výstižněji sám nenapsal, je to zkrátka další z řady amerických diplomatických proher, které Kreml Trumpovi uštědřuje.

Neznamená to, že by Rusové nikdy nepřestali střílet. Na konci října platil několik dní klid zbraní v Oleškách na levém břehu Dněpru, kam mířila (kromě ruských posil) také humanitární mise zprostředkovaná Melanií Trumpovou. Šlo ale o lokální a humanitární výjimky. Obecné příměří, po kterém volá většina Evropy, je pro Moskvu až odměnou na konci, a to ve chvíli, kdy dostane, co chce. A to zdaleka není jen Ukrajina.

Co Moskva myslí „architekturou“

Slovo architektura zní skoro nevinně. Kdo by mohl být proti tomu, aby si Evropa a Rusko po válce sedly a domluvily se, jak spolu dál žít? Háček je v tom, že Rusko už jednou na papír napsalo, co si pod tím představuje. Konkrétně v prosinci 2021, dva měsíce před plnou invazí.

Ruské ministerstvo zahraničí tehdy zveřejnilo dva návrhy smluv, jednu se Spojenými státy a druhou s členskými státy NATO. Dohoda s aliancí v článku 4 žádala, aby na území států, které vstoupily do NATO po 27. květnu 1997, nestála žádná vojska a zbraně navíc oproti stavu z tohoto dne.

V praxi by to znamenalo východní křídlo bez spojeneckých jednotek, od Česka a Polska přes Pobaltí až po Rumunsko a Bulharsko. Článek 6 zakazoval jakékoli další rozšíření NATO „včetně Ukrajiny“ a článek 7 jakoukoli vojenskou činnost aliance na Ukrajině a ve východní Evropě. Smlouva se Spojenými státy k tomu chtěla stažení amerických jaderných zbraní z Evropy.

Proč to připomínám? Protože Moskva tyto návrhy nikdy nevzala zpět. Náměstka ministra zahraničí Alexandra Gruška se 13. října ptali, zda jsou výhrůžky kolem Kaliningradu pokusem o dohodu podle vzoru roku 2021. Odpověděl, že „naše návrhy z roku 2021 zůstávají v platnosti“ a že své přístupy musí přehodnotit Západ.

Lavrov včera popsal princip nové architektury tak, že „žádná země ani organizace v euroatlantickém prostoru nesmí posilovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních“.

Je to téměř doslova článek 1 obou prosincových návrhů. Putin v červnu 2024 sice řekl, že doslovný návrat k dřívějším návrhům možný není, protože se toho od té doby příliš stalo. Ve stejném projevu ale dodal, že „základní principy a hlavně samotný předmět dialogu zůstávají stejné“, a vyzval k postupnému „omezování vojenské přítomnosti vnějších mocností v eurasijském regionu“. Kdo je v tomto slovníku vnější mocností, asi nemusím vysvětlovat.

Tomu odpovídá i to, co ruské představitele v posledních dnech skutečně trápí. Tajemník Rady bezpečnosti Sergej Šojgu v pondělí varoval, že „v Polsku a Pobaltí se plánovitě modernizuje a rozšiřuje vojenská infrastruktura NATO“. Zdroj v ruské delegaci v Abú Zabí agentuře Reuters řekl, že urovnání na Ukrajině je „jen jedním aspektem této široké diskuse“ a je „podřízeno hlavnímu cíli“, a sice vytvoření bezpečnostní architektury pro celý kontinent.

Analytici Re:Russia koncem října napsali, že architektura evropské bezpečnosti jako celku znamená v jazyce Kremlu omezení obranné schopnosti ukrajinské armády a oslabení bezpečnosti na východním křídle NATO. Ukrajina je pro Moskvu jednou kapitolou a hlavním tématem je východní křídlo aliance.

A kdo by o východním křídle měl jednat? Evropané podle Moskvy ne. Mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová v sobotu napsala, že „Evropané nemají u jednacího stolu co dělat“. Putinův poradce Jurij Ušakov koncem října prohlásil, že když si Evropané koupí letenky a přiletí do Abú Zabí, budou se „tam někde motat“ a Ukrajinci nebo Američané jim čas od času něco řeknou. O Evropě se jednat má, Evropané u toho ale sedět nemají.

Washington dává Rusku to, co chce

Teď to nejdůležitější. Kdo do jednání o válce na Ukrajině vnesl téma evropské bezpečnostní architektury? Rusové? Podle ruského i amerického záznamu to byli Američané.

Putin 22. října řekl, že ho na to upozornil zástupce americké administrativy. Když se bude mluvit o budoucí bezpečnosti Ukrajiny a Ruska, „bude přirozeně potřeba mluvit i o architektuře evropské bezpečnosti jako celku, a já s tím také souhlasím,“ řekl ruský diktátor. No aby ne.

Lavrov včera doplnil, že program jednání vznikl „na návrh amerických zprostředkovatelů“. Washington Post pak v pondělí napsal, že Moskvě se podařilo vtáhnout Trumpovu administrativu do volání po novém rámci pro „širší evropskou bezpečnostní architekturu“ jako součásti jakékoli mírové dohody.

Kushner podle deníku minulý týden navrhl stálé bezpečnostní konzultace, spolehlivou krizovou komunikaci, větší vojenskou transparentnost, vzájemná opatření ke snížení rizika eskalace a trvalý rámec pro dlouhodobou evropskou bezpečnost. Vzorem měla být Rada NATO a Ruska, která dnes nefunguje. S evropskými metropolemi to podle Financial Times předem nekonzultoval.

Podle New York Times vyřadili příměří z programu jednání v Abú Zabí sami Američané. Američtí činitelé pro Politico uvedli, že území a budoucí bezpečnostní uspořádání pro Ukrajinu a Evropu „musí běžet společně a být vyřešeny společně“. Ministr zahraničí Marco Rubio k bezpečnostním zárukám pro Ukrajinu řekl, že musí jít o něco, „s čím bude souhlasit i Rusko“.

A dnes jeden z amerických činitelů vysvětlil, že Evropané se k jednání přidají později a „prezident Putin k tomu dá své požehnání“.

Zastavme se u toho. Evropané se mohou zúčastnit jednání o bezpečnosti Evropy, pokud jim to dovolí Putin. Nevymýšlím si to, takhle to prostě dnes Američané komunikují. V únoru 2025 jsem psal, že k míru jsou potřeba hlavně bojující strany a že domlouvat se s útočníkem nad hlavou napadeného, co všechno bude muset odevzdat, je postup, který Česko zná z roku 1938. Tehdy jsem to psal o Ukrajině. Dnes to platí i pro Evropu.

Nic z toho přitom nepřišlo z čistého nebe. Americká Národní bezpečnostní strategie z prosince loňského roku uvádí jako americký zájem „rychle vyjednat ukončení nepřátelství na Ukrajině“ a obnovit strategickou stabilitu s Ruskem. K tomu dodává, že řízení evropských vztahů s Ruskem bude vyžadovat americkou diplomacii, aby se obnovily „podmínky strategické stability napříč eurasijskou pevninou“.

Analytici Re:Russia koncem října napsali, že Witkoff a Kushner v jednáních „obecně sloužili jako kanál pro předávání návrhů a pohledu Kremlu“. Mezi známé prvky nového plánu zařadili i návrh obnovit dodávky ruského plynu do Evropy pod americkou záštitou, a to bez souhlasu evropských institucí a vlád. Že to nedává smysl? Koho to vlastně dneska zajímá.

Washington tak zatím přijímá ruské pořadí kroků do posledního detailu. O evropské bezpečnosti se jedná souběžně s územím, příměří z programu zmizelo a Evropané čekají na chodbě, až je Putin pustí dovnitř.

Proč Evropa nesmí kývnout?

Na papíře to zatím vypadá jinak. Včera v Abú Zabí podepsali Američané, Ukrajinci, NATO, EU a čtyři největší evropské státy společné prohlášení. To mluví o tom, jak stavět na „existujících evropských bezpečnostních institucích a dohodách po skončení války na Ukrajině“, a o tom, že „silné NATO zůstane ústředním prvkem euroatlantické kolektivní obrany“.

Slovo „nová“ v něm nenajdete. Ministři zahraničí G7 se včera sešli v Paříži. Ve společném prohlášení, pod kterým je i americký podpis, napsali, že je nezbytné zajistit „úplné, globální a vzájemné příměří“. Evropané se podle nich musí podílet na jednáních o budoucnosti bezpečnosti v Evropě. Kushner dnes pro BBC řekl, že poválečný bezpečnostní rámec přijde až po dohodě „o území a o všech dalších bilaterálních otázkách“.

Evropské vlády nicméně situaci vidí poměrně jasně. Vysoká představitelka EU Kaja Kallas minulý pátek řekla, že „Evropa už bezpečnostní architekturu má“ a že „Putin nemá právo veta nad evropskou bezpečností“. Kromě toho také dodala, že bezpečnostní architekturu porušuje jediný stát, kterým je Rusko.

Debatu v tomto ohledu odmítají také Němci. Tamní ministr zahraničí Wadephul napsal, že „Evropa nepotřebuje žádnou novou bezpečnostní architekturu, jak nám chce Rusko namluvit, ale prosté obnovení té stávající“. K té podle něj patří Helsinský závěrečný akt, Pařížská charta a Budapešťské memorandum. Von der Leyen v Bukurešti uvedla, že o architektuře se dá smysluplně jednat až po příměří a se spojenci z NATO a členskými státy EU u stolu.

Proč na tom tolik záleží? Protože Moskva už teď každý náznak ochoty vykládá po svém. Rusové píšou, že „Evropa souhlasila s jednáním o nové architektuře bezpečnosti ještě před skončením konfliktu na Ukrajině“. V prohlášení, na které se odvolávají, přitom stojí, že půjde o existující instituce a o dobu po skončení války.

Jakmile Evropa jednou přistoupí na to, že se bude jednat o „nové“ architektuře, bude se jednat podle ruského zadání. To zadání Moskva napsala v prosinci 2021 jako ultimátum celému západnímu světu.

A tak každé „vzájemné opatření“ a každá „transparentnost“ se pak budou měřit tím, kolik spojeneckých vojáků zůstane v Polsku, v Pobaltí nebo v Česku.

Nežijeme v Hobitíně

My tady v Česku si zatím neuvědomujeme, jak dalekosáhlé následky mohou jednání, do kterých Američané vtahují “bezpečnostní architekturu Evropy” mít. Hlava ruského vyjednávacího týmu a de facto dnešní ideolog války proti Ukrajině Medinskij totiž prohlásil, že “konflikt na Ukrajině ukázal, že bezpečnostní systém, na kterém jsme se dohodli po Jaltě a Postupimi, funguje velmi špatně, nemocný je v podstatě celý organismus a Ukrajina je symptom.“

Rusové se netají tím, že chtějí změnit bezpečnostní architekturu stylem, který naruší bezpečnostní záruky, které v našem regionu platí téměř třicet let. A zatímco tady někteří volají po tom, abychom si tedy zapřemýšleli nad tím, jestli neneseme svůj díl viny na tom, že je Rusko agresivní a další zase volají po míru (kapitulaci) za každou cenu, my tu rukami prapodivných lidí na ministerstvu obrany torpédujeme obranyschopnost naší armády.

Uvědomme si, že se tady nehraje o nic menšího než je členství v Severoatlantické alianci, vztahy s našimi spojenci a existence kolektivní obrany. A středobodem toho, jestli přežije náš stávající svět, který nám dává bezpečnostní stabilitu je existence silné Ukrajiny a její státnosti a naše vůle jí dále podporovat.

Proto pak působí naprosto směšně, když se Fico s Babišem čertí na tiskovce, protože je na ně Merz zlý. Merz není zlý, pánové, Německo (a díky bohu za to), celkem přesně chápe, co se momentálně odehrává a že několik miliard pro ukrajinský rozpočet, které si mezi sebou podělíme jako záruku navzájem, nakonec budou minimální investicí oproti stavu, kdy nás Trumpova administrativa stihne prodat.

Vážení čtenáři,

tento článek je volně přístupný díky předplatitelům. Vznikl ze sledování primárních zdrojů a několika hodin ověřování, a pokud vám k něčemu byl, můžete mi pomoct psát další.

Předplatné na Forendors (https://www.forendors.cz/apalias) stojí tolik co dvě kávy měsíčně. Kdo nechce předplatné, může přispět jednorázově přes ikonu [$]. Díky, že u toho jste.