Ne, stále nejsme blíže k míru

Uragán v Bílém domě v prvních týdnech Trumpova prezidentství v oblasti domácí politiky kontrastuje s nejistotou ohledně Ukrajiny. Navzdory slibům o míru se zdá, že se konflikt ani zdaleka neblíží rozuzlení. Jak se vyvíjí nový americký postoj a co můžeme očekávat dál? Článek se zamýšlí nad pochmurnými perspektivami a hledá odpovědi na otázku, zda Trumpova administrativa vůbec tuší, jak z patové situace ven.

Úvod

Uragán. Tak by se daly označit první týdny Trumpova vládnutí v Bílém domě. Alespoň pokud jde o domácí politiku. To samé se ovšem nedá říct o tom, co se odehrává ve vztahu k přiblížení mírového řešení války na Ukrajině. Navzdory prvotním proklamacím a předvolebním slibům, které se prostě z podstaty věci nemohly setkat s realitou, to nevypadá, že by v nejbližších měsících dalo dosáhnout mírového rozuzlení ruské války proti Ukrajině.

Na jednu stranu je to pochopitelné. Válka trvá už 11. rokem, Kreml stále trvá na maximalistických požadavcích. A masomlýnek posledních měsíců nejen nezpomalil, ale naopak vykazuje historicky nejvyšší čísla. Trump vyvolal obrovská očekávání. Očekávání, že válka může být ukončena a že mír už je prakticky na dosah.

Když jsem na přelomu roku psal o tom, jestli můžeme v tomto roce očekávat mír, zapochyboval jsem a uvedl pro řadu argumentů. Mezi ty hlavní patří nenaplnění Rusy stanovených cílů (demilitarizace, neutralita, denacifikace) a praktická nenaplnitelnost míru v případě částečných ústupků ze strany Ukrajiny a Západu. A ani tři měsíce po Trumpově zvolení, sestavení týmu a řadě prohlášení, si stále stojím za svými prvotními predikcemi.

Nový americký postoj

Ruský plnohodnotný útok přišel po prvním roce vládnutí Bidenovy administrativy. O té si můžeme myslet svoje a já osobně jsem velmi kritický k tomu, jak velký vliv měl Jack Sullivan na (ne)rozhodování. Na straně druhé, bylo jak v prohlášeních, tak i činech jasné, že Spojené státy nechtějí, aby Ukrajina padla. Byť je otázkou, jestli chtěli, aby Ukrajina vyhrála.

V tomto ohledu přišla změna, o které nejsem přesvědčen, že jde o změnu k lepšímu. Psal jsem to opakovaně a nechci to znovu omílat, ale od Trumpa, ani nikoho z jeho týmu jsme neslyšeli jasnou odpověď na to, jestli chtějí, aby Ukrajina v této válce zvítězila. Naopak nastoupil jakýsi poraženecký mindset, kombinovaný se slovy pochopení pro ruského diktátora. Jinak si totiž slova nového amerického prezidenta o „pochopení pro Rusy“ vysvětlit příliš neumím.

Stejně tak neumím pochopit jakési vakuum v prohlášeních a krocích, které dosud z Washingtonu pozorujeme. Poslední balík vojenské pomoci byl ohlášen ještě Bidenovou administrativou 9. ledna. Od té doby jsme viděli de facto zničení USAID, který měl na Ukrajině velký vliv při udržení řady humanitárních projektů.

Pozastavena byla například činnost charity Dostupno, která pomáhá válečným veteránům a jejich rodinám. Došlo k pozastavení programů na podporu zemědělců i místních samospráv, škrty dále dopadly na zdravotnictví, energetiku, vzdělávání, rozvojovou pomoci či přímou rozpočtovou pomoc Ukrajině.

Kromě toho byly na nějakou dobu pozastaveny také dodávky vojenské materiálu, zbraní a munice. Což je opravdu na pováženou v době kulminující ruské ofenzívy u Pokrovsku, Torecku a Kupjansku.

Den po nástupu Donalda Trumpa jeho ministr zahraniční Rubio prohlásil, že Spojené státy hledají cestu ke „stabilnímu míru“, aby se válka znovu nerozhořela během dalších dvou až čtyř let. Kromě toho Rubio uvedl, že obě strany budou muset udělat ústupky, což je rovněž změnou dosavadní změny rétoriky. Spojené státy v minulosti otevřeně nedeklarovaly, že Ukrajina bude muset udělat ústupky směrem ke Kremlu a jeho ambicím. Jenže co jsou ty ústupky?

Z dřívějších prohlášení víme, že Spojené státy poměrně rezolutně odmítají, že by se Ukrajina mohla stát členem NATO. Trump dva týdny před nástupem do funkce prohlásil:

„Velkou částí problém je, že Rusko po mnoho a mnoho let, ještě před Putinem, říkalo, že NATO nesmí být spojeno s Ukrajinou. To je to, co říkali, bylo to vytesané do kamene. No a mezitím Biden řekl, ne, měli by mít možnost vstoupit do NATO. No, potom by samozřejmě Rusko mělo někoho na svém dvorku a já jejich pocity chápu.“

Pomineme teď to, že se Biden pod vlivem Sullivana na členství Ukrajiny v NATO opravdu netvářil, ale byla to právě republikánská administrativa pod vedením George Bushe mladšího, který stál členství Kyjeva v Alianci.

V minulosti jsem psal o tom, že Ukrajina byla ochotna ustoupit od možnosti vstupu do Aliance, pokud by k tomu dostala dostatečné bezpečnostní záruky. Jenže kdo je ochoten jí je poskytnout? Zelenský mluví o tom, že ke stabilnímu míru bude potřeba, aby na ukrajinské území vstoupili západní vojáci, kterých by mělo být alespoň 200 000. Jenže kdo je tam pošle? A ptal se někdo Rusů, jak se na tohle vůbec tváří? Přijde mi totiž, že někteří zapomínají na to, že pro mír a jednání jsou potřeba alespoň dva (ideálně bojující strany, ne třetí země, co se domluví s útočníkem, co všechno bude muset napadený odevzdat, jako to bylo v roce 1938).

A západní vojáci v Ukrajině jsou jedním z hlavních bodů, přes který Rusové prozatím nechtějí jít. A tento postoj je relativně konzistentní po celou dobu války. Jaké by tedy mohly být bezpečnostní záruky? Kam vlastně v tomto ohledu může Ukrajina ustoupit? Má Rusům odevzdat i to, kam noha fašistického vojáka nevstoupila?

Jaký je americký plán?

Jak jsem psal na začátku, prozatím stále příliš nechápu, co má být plánem, který onen mír přinese. Trump sice mluví o tom, že si Putin „válkou ničí vlastní zemi“ a že by mělo dojít k dohodě, jinak prý budou zavedeny přísnější sankce a zvýšena cla. Jenže tento přístup má „menší“ háček, kdy obchod mezi Ruskem a Spojenými státy prakticky neexistuje. A slova o sankcích naopak odporují některých praktickým krokům, jako je například zrušení speciálního týmu při ministerstvu spravedlnosti, který měl monitorovat ruské oligarchy, sankce na ně uvalené a pomáhat s jejich vymáháním.

Trump kromě pohrožení sankcemi a cly navrhl tlačit na ruskou ekonomiku pomocí cen ropy. Zmínil tlak na OPEC, aby více těžil, dostal na trh více ropy a tím snížil jeho globální ceny, což se podepíše na schopnosti ruské ekonomiky vést válku. To se setkalo i s podporou Zelenského. Problém je, že OPEC na tuto možnost prozatím nepřistoupil a zatím to nevypadá, že by měl zájem svůj přístup přehodnotit.

Navzdory těmto náznakům však stále nevíme, s čím nadále počítat, protože kromě kritiky předchozí administrativy a náznaků, že Trump „má plán“, toho zatím příliš nevíme. V následujících týdnech by mělo dojít k sérii několika schůzek mezi ukrajinskými a americkými představiteli, kde by se měly představit další kroky. Otázkou však je, jak překonat prozatím nepřekonatelné překážky na obou stranách. A zde zatím žádná perspektiva není.

Nic na tom nemění ani prohlášení o možném přednostním přístup amerických společností k ukrajinskému nerostnému bohatství. Není to totiž otázka mírového řešení celé války, ale pouhou snahou zavázat americkou administrativu k pokračování další vojenské pomoci, která bude v následujících týdnech narážet nad MAGA křídlo republikánské strany.

Právě MAGA přitom byli hlavní překážkou ke schvalování další pomoci a předseda Sněmovny reprezentantů Johnson už minulosti prohlásil, že nemá zájem na dalším financování vojenských dodávek.

Pochmurné perspektivy?

Pro některé je možná mír na obzoru, nicméně z toho, jak sleduji prohlášení ukrajinských představitelů, stejně jako těch ruských, tak na obzoru vidím akorát pokračování toho, co se dnes děje. Rusko ve svých požadavcích neustoupilo ani o piď.

A doufám, že omluvíte moji skepsi k Putinovým slovům proneseným během konverzace s Trumpem, ve kterých vyjádřil vůli „k ukončení umírání“. Protože na nikom mír nezávisí tolik, jako na samotném ruském diktátorovi. Konec války je plně v ruských rukou.

Tak nějak se nemohu zbavit pocitu, že Trumpova administrativa ve skutečnosti netuší, co by vlastně měla udělat. Moje hlavní obavy momentálně směřují ke dvěma možným vývojům. Tím prvním by bylo distancování se od celé války a strčení hlavy do písku s tím, že jde o ryze evropskou záležitost (včetně ukončení vojenské pomoci). Tou druhou bude potupná dohoda, která donutí Ukrajinu odevzdat i to, co dnes ovládá a čekat na to, kdy Rusové budou po konsolidaci sil znovu pokračovat.

Zelenského slova o tom, že Putin posiluje svoji armádu o dalších 100 000 vojáků totiž nejsou frází pouze dovnitř Ukrajiny, jsou varováním pro Evropu a celý Západ. Ukrajina je pouze začátek.

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší. Díky!