Rok 2025, můžeme čekat mír?

Rusko je prý připraveno jednat o míru, ale jeho požadavky zůstávají stejně maximalistické jako v roce 2022. Od demilitarizace přes neutralitu až po denacifikaci - Kreml trvá na všech původních cílech, které měly vést k likvidaci ukrajinské státnosti. Částečné územní ústupky proto nemohou přinést trvalé ukončení konfliktu, dokud Moskva neuvidí své základní cíle jako splněné.

Úvod

Jednání, příměří, mír. Se zvolením Donalda Trumpa staronovým americkým prezidentem získalo nemálo západních politiků, ať už systémových či antisystémových dodatečnou energii k prosazování diplomatického řešení rusko-ukrajinské války. Má však jakékoli jednání šanci přinést trvalý a udržitelný mír? Nemluvím teď o míru spravedlivém či nespravedlivém, ale o trvalém zastavení bojů, které ukončí zdánlivě nekonečný mlýnek na maso.

Vy, kdo čtete mé články pravidelně, asi tušíte, jak se k těmto iniciativám stavím a jaké důvody pro své argumenty mám. Proto tento článek nebude odrážet můj osobní postoj či snad přání. V následujících řádcích se pokusím objektivně a střízlivě (nakolik mi moje schopnosti dovolí) zanalyzovat důvody, které Rusy (z jejich úhlu pohledu) „donutily“ rozpoutat největší válku v Evropě za posledních 80 let.

Zaměřím se na to, jak ruský stát obhajoval začátek plnohodnotné invaze, jakých cílů chtěl dosáhnout a také to, jestli po těch letech tvrdých bojů si můžeme sednout a říct „ano, z ruského pohledu došlo ke splnění požadavků a jednání mohou přinést mír“.

Začátek plnohodnotné invaze

Je 22. únor roku 2022. Rusko uznalo existenci Luhanské a Doněcké lidové republiky (teroristických organizací) a jsme jen pár hodin od začátku zahájení plnohodnotné invaze. Tu Kreml spouští 24. února ve čtyři ráno. Ruské jednotky překračují ukrajinské hranice ze severu, jihu a východu a paralelně s tím státní propaganda vysílá Putinův předtočený projev o tom, proč bylo nutné invazi spustit.

„Osm let Rusko dělalo možné i nemožné pro to, aby bylo možné vyřešit nastalou situaci mírovými prostředky.“

Putin ve své řeči pronesl několik tezí, které nás provázejí celou „speciální vojenskou operací“, tedy slovním spojeným, kterým v ruském newspeaku nahradilo jedno prosté slovo pro celou nastalou situaci – válka.

Denacifikace, demilitarizace, rozšiřování NATO a ochrana ruskojazyčného obyvatelstva. To jsou hlavní body, o které kremelský diktátor opírá své kroky. Co to však znamená? Zatímco v případě rozšiřování NATO je situace celkem jednoznačná (a lživá), taková denacifikace je mnohem tvrdším oříšek k rozlousknutí.

Ještě před spuštěním plnohodnotné invaze Rusové hledali jakoukoli záminku, která by jim dovolila úplně neztratit tvář. Neztratit tvář před státy, které budou důležité pro další vojenskou a hybridní kampaň. Kreml, prostřednictvím svého ministerstva zahraničních věcí, v průběhu podzimu a prosince roku 2021 vyvíjel konstantní diplomatický tlak na západní země, aby přehodnotily samotnou legitimitu existence NATO a jeho přítomnosti ve střední a východní Evropě.

Dva měsíce před zahájením války Lavrov rozesílal dopisy západním lídrům, zejména do Spojených států, ve kterých požadoval vytvoření nové bezpečnostní architektury v regionu, který je v očích dnešního Kremlu jeho sférou vlivu. S „hlubokými historickými kořeny“. Rusy byl sepsán návrh „smlouvy“ o tom, že NATO stáhne své vojenské síly a umístí je na hranice před květem roku 1997.

Jinými slovy, síly Severoatlantické aliance nebudou ve střední Evropě, Rumunsku, Bulharsku či třeba v Pobaltí. Samozřejmě nemluvě o Finsku a Švédsku, kteří se v reakci na ruskou agresi přidali k Alianci. Návrh byl odmítnut, protože tento krok nedával pro nikoho ze spojenců smysl. Putin ve svém projevu zmínil již sto krát vyvracenou lež o slibu nerozšiřování Aliance dal na východ, kterou jako nesmysl odmítl poslední prezident SSSR Gorbačov. Ten uvedl, že nikdo takový slib nedával a v SSSR ho ani nikdo nepožadoval.

Problém nicméně není a nebyl v samotném rozšiřování Severoatlantické aliance, protože jak vidíme, ani členství Švédska a Finska nevedly Rusko k hysterické reakci, která by eskalovala v ozbrojený konflikt. Alespoň zatím. Problém je samozřejmě v Ukrajině.

Putin a jeho klika se nesmířili a nehodlali smířit s členství Ukrajinců v alianci, která by jim dala opravdové garance bezpečnosti. Takové garance, které by zabránily další agresivní politice ze strany Ruské federace. Protože jak všichni moc dobře víme, naprosto prázdné Budapešťské memorandum bylo nakonec jen cárem papíru, který splnila pouze Ukrajina. Nicméně proč o tom vlastně píšu? Protože to bude velmi důležité pro další jednání a vyjednávání.

Co však znamenají další pojmy? Co je tzv. denacifikace? Zaprvé je to samozřejmě výmysl ruské propagandy, která potřebuje vykreslit Ukrajince jako potoky Stepana Bandery, který je velmi bolestivým místem pro ruský mýtus o jednotě Ukrajinců a Rusů. Té jednotě, kterou Putin nejednou operoval nejen v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem, ale také několik měsíců před zahájením plnohodnotné invaze.

Nevím, kolik z vás si pamatuje Putinův článek z července roku 2021 o „historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, nicméně já se k němu celkem pravidelně vracím, abych se snažil lépe pochopit ruské motivy a kroky. Tento článek stojí na několika zásadních tezích.

Zaprvé Putin mluví o jednotném národu, který má historické spojení ještě z dob Kyjevské Rusi s jeho pravoslavnými a kulturními vazbami. Zadruhé uvádí, že moderní Ukrajina, tak jak ji známe dnes, je „sovětským výtvorem“, který vznikl proto, že „bolševici rozdávali historická území“, včetně poloostrova Krym. Diktátor zde samozřejmě opomíjí, že „předání“ mělo zejména pragmatický charakter, který ale nic nemění na faktu legální bezchybnosti samotného aktu.

Zatřetí, a to je velmi důležitý bod, který ilustruje ruskou motivaci, je vnímání moderní Ukrajiny jako „protiruského projektu“, který je „Západem vychovávaný k nenávisti vůči Rusku“. A začtvrté diktátor mluví o tom, že dochází k utlačování ruskojazyčného obyvatelstva, jeho kultury a jazyka. Ukrajina je v Putinových očích zemí silně závislou na Západu a které je od rozpadu Sovětského svazu v ekonomickém úpadku.

A právě díky takto přímočaře řečenému pohledu můžeme vidět, že ona denacifikace není ničím jiným než bojem proti ukrajinskému nacionalismu ve smyslu hledání státnosti a důvodu existence státu jako takového. Nejde ani tak o to, že v Ukrajině s jejím židovským prezidentem, vládnou neonacisté, jak se snaží tvrdit ruská propaganda, jde totiž o to, že Ukrajina v Putinových očích není a nemůže být samostatným státem. A z tohoto úhlu pohledu vlastně kremelské kroky dávají logický smysl.

Pojem demilitarizace je v tomto ohledu celkem přímočarý. Ukrajina se má sama nebo po ruské válce připravit o bojeschopnou armádu, která bude bránit jak ukrajinský národ, tak ukrajinskou státnost. K tomuto jsou využívány různé prostředky, od brutální vojenské síly na frontové linii, přes údery na kritickou infrastrukturu, která má za cíl zlikvidovat schopnost obranného průmyslu produkovat zbraně a munici, přes psychologické, ekonomické a informační útoky, které mají směřovat k úplné demoralizaci Ukrajinců a tím zásadně redukovat jejich vůli k obraně.

Na samostatnou kapitolu by potom vydalo ono prohlášení o „ochraně ruskojazyčného obyvatelstva“, které je od počátku vylhanou konstrukcí, která sloužila jako pouhá zástěrka pro operaci na Krymu a později Donbase. To, že ji Putin nakonec sám uvěřil, je sice smutné, nicméně výsledkem této „ochrany“ jsou zdevastovaná převážně ruskojazyčná ukrajinská města. Vzpomeňte si například na Mariupol, Severodoněck či Volnovachu. Vzpomeňte si na mučírny v ruskojazyčném Chersonu nebo Kupjansku. Nebo třeba na filtrační tábory v Doněcké oblasti. To vše ve jménu údajné ochrany obyvatel mluvících rusky.

V zásadě se tedy cíle, které jsem rozepsal dají shrnout do „demilitarizace a denacifikace“ Ukrajiny, „ochrany“ obyvatel Donbasu, zajištění „zájmů a bezpečnosti“ Ruska a zastavení expanze NATO. A jak uvidíte později, cíle se začaly měnit podle toho, jak docházelo ke změně na bitevním poli.

První zásadní jednání

Rusko chtělo provést rychlou akci. Slova o Kyjevu za tři dny jsou dnes už spíše vysmívanou frází, nicméně Kreml skutečně vsadil na rychlé zhroucení ukrajinské obrany, změnu vlády, koncentrační tábory pro odpůrce okupace a na to, že většina Ukrajinců bude Rusy vítat s chlebem, solí a květinami. Jak sami všichni dobře víme, vývoj situace nabral úplně jiný směr.

A vlastně zanedlouho poté, co Rusové zjistili, že za tři dny celou operaci neprovedou, začalo jednání. Velmi často se zmiňuje Istanbul, údajná blízkost dohody a negativní role Borise Johnsona. Tedy minimálně ze slov Kremlu, která se tady ráčí papouškovat i někteří naši kolaboranti hledající argumentační berličku pro své hanebné postoje. Málo se ovšem mluví o jednání, která probíhala už na začátku března, tedy pár dnů po zahájení ruské plnohodnotné invaze.

Ta přitom byla klíčová a ukazují jak na to, co Rusko po Ukrajině chce, tak na to, že v ruském přístupu k válce nedošlo v podstatě vůbec žádné změně. Co tedy o březnových jednání víme?

Na ukrajinské straně se jich účastnili vysoce postavení lidé ze Zelenského frakce jako například lídr vládní strany Sluha národa David Arachamija, tehdejší ministr obrany Oleksand Reznikov nebo Mychajlo Podoljak ze Zelenského prezidentské kanceláře. Na ruské straně jednání vedl Putinův poradce pro zahraniční věci Vladimír Medinskij. Vyjednávání probíhalo v běloruských Ljachovcím a 7. března se uskutečnilo třetí kolo. A bylo to také poprvé, co Rusové přišli s konkrétními písemnými návrhy (do té doby se jednalo zejména ústně).

Rusko požadovalo odevzdání Luhanské a Doněcké oblasti, Krymu a Sevastopolu. Kromě toho vyžadovalo redukci ukrajinské armády na 50 tisíc mužů ve zbrani (včetně patnácti set důstojníků), na snížení počtu tanků na 300, a vrtulníků na 88. Ukrajina podle ruských požadavků nesměla vlastnit, importovat a vyvíjet rakety a raketové systémy s dosahem nad 250 kilometrů (což v té době byla vzdálenost od frontové linie ke Krymu). Kromě toho to měl být Kyjev, kdo se měl postarat o obnovu poškozené a zničené infrastruktury.

V tu samou chvíli Moskva vyžadovala zrušení protiruských sankcí jak ze strany Ukrajiny, tak ze strany Západu. Ruština se měla stát druhým úředním jazykem a Ukrajina měla zrušit zákony, které zakazovaly komunistické a sovětské symboly (tj. sochy, knihy, památníky a komunistickou stranu). A na závěr nahradit škodu Moskevského patriarchátu pravoslavné církve, o které se dnes už velmi dobře ví, že sloužila jako hub pro ruskou propagandu a rezidenty.

Co by Ukrajina získala na oplátku? V zásadě vůbec nic. Rusko by přestalo pálit na ukrajinské území, nicméně by se nestáhlo z míst, která už byla jeho armádou obsazena. A zůstala by v Ukrajině do doby, než parlament přijal všechny požadované změny v zákonech. Jinými slovy, ruský voják by se na ukrajinském území legálně mohl zdržovat roky. Naopak obránci by měli vyklidit pozice a vrátit se na základny.

Požadavkem byla samozřejmě i úplná ukrajinská neutralita. Ukrajina by nesměla vstoupit do Severoatlantické aliance a svůj status by musela zakotvit do ústavy. Nevím jak vám, ale mně to zní jako hard verze kapitulace, ve které si Ukrajinci sami zlikvidují vlastní armádu a obranyschopnost. Co by nastalo dal, to asi není třeba vysvětlovat. Jednání nicméně pokračovala dál, byť se jejich intenzita postupem času snižovala.

Poslední písemný dokument, ke kterému má veřejnost přístup (a také zřejmě poslední jednání, které se věnovalo otázce míru) je z 15. dubna. Jak Rusové, tak Ukrajinci se snažili najít body, na kterých by se dokázali shodnout. A z toho pramení i řeči o tom, že dohoda byla blízko. Ve skutečnosti však blízko nebyla nikdy.

Ačkoli ze slov ukrajinské a ruské delegace plynulo, že Ukrajina by byla schopna zříct se členství v Alianci, na stole se nikdy neobjevily skutečné bezpečnostní záruky. Rusové navrhli formát, který připomínal článek pět Washingtonské smlouvy o kolektivní bezpečnosti, zásadní problém nastal při nastavení mechanismu, kterým by se kolektivní obrana aktivovala.

Kreml nabízel, že se ukrajinskou bezpečnost zaručí on, Spojené státy, Čína, Francie, Velká Británie a potenciálně Bělorusko a Turecko. Problém však byl s tím, jak se mělo rozhodnout o případné pomoci při ohrožení Ukrajiny. Kyjev navrhoval, aby byla pomoc poskytnuta v případě, kdy o to ve stavu napadení či ohrožení požádá a že by každá ze zemí jednotlivě mohla poslat zbraně a munici. Rusko naopak trvalo o tom, že musí dojít ke konsensuálnímu schválení. Jinými slovy, pokud by Kreml Ukrajinu znovu napadl, byl by to právě on, kdo by měl právo veta pro paralýzu případné reakce.

Nejasný byl rovněž rozsah území, na který by se bezpečnostní záruky vztahovaly. Z posledního návrhu totiž vyplývá, že Rusko bylo ochotno vrátit Ukrajině nejen Donbas, ale také Krym a Sevastopol, což jde proti všemu, co Rusové do té doby rétoricky předváděli a předvádí dodnes. Jinak řečeno, pro Putina a jeho kliku Krym zřejmě nebyl tou pomyslnou červenou linií, za kterou by nebyl ochoten jít. Rusové prý na jednáních slíbili, že navrhnou mapu území, kde budou záruky platit. Jestli k tomu došlo, nevíme, na veřejnost tato informace zatím neunikla. Ukrajina tedy 14. dubna informovala Rusko, že takové bezpečnostní záruky nejsou přijatelné a tím také jednání skončila.

Co je zajímavé a znovu to ukazuje na to, že pro Kreml je principiální omezení či likvidace schopnosti Ukrajiny se bránit, trvání na tom, že se nestane členem Severoatlantické aliance a že bude redukovat svoji armádu. Ač Rusové nakonec slevili z požadavku redukce armády z 50 000 můžu na 85 000, nebyl takový požadavek pro Kyjev přijatelný. Ten chtěl mít ve zbrani minimálně 250 000 lidí, což by odpovídalo stavu před 24. únorem 2022. A to byl konec, od té doby nevíme o žádných jednáních, která by mohla vést k míru.

Naplňování cílů

Jak sami můžete vidět, Rusko nikdy neslevilo z toho, co si prvotně stanovilo a z jednání bylo patrné, že bude pokračovat boj proti Ukrajině jako státu s vlastní svrchovaností. Nepřistoupení do Aliance a snížení obranyschopnosti je pro Rusy zásadním bodem, od kterého se odvíjí jak rétorika, tak činy.

S postupem času a tím, jak se vyvíjela situace na frontě, se do cílů „speciální vojenské operace“ přidaly také body o „ochraně nových území“, které Rusko „získalo“ anexí Zaporožské, Chersonské, Luhanské a Doněcké oblasti. Ačkoli tato území nekontroluje celé a ani přes slib, že nechce žádná ukrajinská území přisvojovat.

Ruská „média“ často kladou otázku, kdy vlastně válka/speciální vojenská operace skončí. A na to víceméně konstantně dostávají odpověď, že skončí tehdy, až Rusko dosáhne svých cílů. Jenže jakého cíle vlastně Rusko dosáhlo? Pokud jde o boj s ukrajinskou národní ideou, tedy tím, co Putin schovává pod pojem denacifikace, tak vidíme jedno velké selhání. Válka naopak sjednotila všechny regiony Ukrajiny a Ukrajinci si uvědomili, že jsou velkým a silným národem.

Otázka demilitarizace? Prozatím jde rovněž o neúspěch. Ukrajinci mají ve zbrani milion lidí, ukrajinský obranný průmysl zvyšuje své výrobní kapacity, které budou stále větší s tím, jak do něj západní státy budou investovat peníze. Splnil se cíl ochrany ruskojazyčných obyvatel? Nikoli. Stále více Ukrajinců dobrovolně přechází na ukrajinštinu, i těch co dosud mluvili rusky. Nemluvě o tom, kolik ruskojazyčných Ukrajinců bylo pohřbeno pod všemi těmi troskami v Mariupolu a dalších městech.

Nenaplněným zůstává cíl ruštiny jako druhého úředního jazyka. Stejně tak zrušení sankcí či třeba „narovnání práv“ moskevského patriarchátu. Nicméně jednoho úspěchu Rusové přeci jen dosáhli. Ukrajina není v NATO a vypadá to, že se do něj jen tak nepodívá. Pro Putina je toto naprosto zásadní otázka a zřejmě ta červená linie, kvůli které je ochoten vraždit (není to ani Krym a vlastně ani Kursk). Může tedy slib, že se Ukrajina nestane členem NATO, ukončit válku?

Sám o sobě jen těžko a v kombinaci s nesplněním cíle rozbít Ukrajinu jako samostatný stát, jde podle mého názoru o utopii. Proto jsem přesvědčen o tom, že Kelloggův či Vancův plán je od začátku odsouzen k nezdaru, protože v té podobě, v jaké jsme ho viděli dnes, nenaplňuje ruskou představu o tom, jak má válka skončit.

Kreml celou kampaň nezačínal s cílem zastavit se někde v Pokrovsku, Robotyne a Vovčansku, začal ji s celkem jasnými (byť pokroucenými) představami o tom, na co Ukrajinci mají nebo nemají nároky a práva. To ostatně můžeme vidět z vyjádření ruských představitelů, kteří požadují to samé, co požadovali na začátku (naposledy Putinova slova z 28. prosince, ve kterých stále trvá na maximalistických požadavcích).

A tento postoj potvrdil také Lavrov 29. prosince, který uvedl, že Rusko je „připraveno jednat“, ale musí se vyřešit základní příčiny, proč k válce z pohledu Kremlu došlo. Má se prý vycházet z nové reality, což je newspeak pro to, aby Ukrajina uznala ztrátu území. Musí dojít k „demilitarizaci“, což už víte, co znamená. Musí se prohlásit, že Ukrajina nebude členem NATO, ale i to, že se Aliance nebude rozšiřovat. No a samozřejmě musí dojít k denacifikaci. Jak můžete vidět, nedošlo k žádnému slevení z původních požadavků.

Závěr

Můžeme samozřejmě říct, že Ukrajina nebude členem Severoatlantické aliance. Můžeme také prohlásit, že Ukrajina bude muset odevzdat území. A samozřejmě můžeme předstírat, že se tím válka vyřeší. Pokud to nicméně uděláme, nedosáhneme v zásadě ničeho jiného než předvedení vlastní slabosti.

Pokud pravidelně sledujete vyjádření ruských představitelů (či třeba vývoje narativů ruské propagandy u nás), pak si můžete všimnout jedné věci, Západ do toho v podstatě nemá co mluvit. Rusko odmítá západních návrhy na ukončení války a uzavření mírové dohody, naopak podporuje ty návrhy, které směřují k naplnění ruských primárních cílů (zejména těch z globálního jihu a Číny).

Uvědomte si, prosím, jednu věc. To, co Kreml dělá, to, jaká prohlášení vydává, to vše směřuje k dosažení základního cíle, kterým je zničení světového uspořádání, rozdělení světa na sféry vlivu, při které Ukrajina hraje pro Rusy naprosto zásadní roli. Válka, která byla rozpoutána proti Ukrajincům, neskončí tím, že před ní zavřeme oči.

Jestli Ukrajincům nechceme dát žádnou perspektivu a skutečně se Rusku postavit, mohli jsme Ukrajince hodit přes palubu dávno, vlastně by to bylo svým způsobem fér jednání. Mohli jsme říct, to není naše starost, mohli jsme vydávat prohlášení o znepokojení nad koncentráky, ve kterých by Kreml likvidoval své odpůrce a potom čekat, než dojde k válce mezi NATO a Ruskem, které by bylo posílené o ukrajinský vojenský průmysl, lidské zdroje a které by mělo obilné a zdrojové páky.

Koneckonců, pokud Putin říká, že se Rusko válkou proti Ukrajině snažilo předejít válce s NATO, tak vysílá jasný signál, že existuje scénáře na boj s Aliancí a Kyjev to odskákal dřív, než jsme ho mezi nás přijali.

Znovu opakuji, částečné územní ústupky nejsou z ruského pohledu důvodem pro trvalý mír. Protože žádný z primárních cílů není v ruských očích naplněn. Máte samozřejmě právo před tím zavřít oči, ale o tom více budete překvapení, až ruskou ocelovou pěstí dostanete přímo na nos. Nebudete to čekat a o tom víc škod to napáchá.

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší. Díky!