Úvod
Za nějaké dva týdny to budou už tři měsíce, co jsem neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu. Celá kampaň pro mě byla obrovským zážitkem, který si s sebou ponesu do konce života a v tomto článku bych se s vámi o některé ze svých zážitků chtěl podělit. Vlastně jsem to chtěl udělat už v červnu, ale než se mi to pořádně rozleželo v hlavě, dostal jsem se k tomu až teď. Nebudu popisovat všechno, protože bych na závěr chtěl připsat i nějaké to moudro a apel na, své čtenáře a podporovatele.
Kampaň
Ač se to možná na první pohled zdá jako poměrně jednoduchá věc, tak vést politickou kampaň na vás má několik emočních dopadů. Dlouhé čekání na to, na jaké pozici se nakonec objevíte, přípravy nad tím, jak kampaň vlastně povede i její samotné oznámení, jsou v jistém smyslu stresující. Nejvíce stresující však byla ta část, kdy jsem to měl vám, mým podporovatelům a voličům oznámit, že do toho jdu.
Předně chci říct, že jsem si nebyl jistý, jestli celá kandidatura je vlastně dobrý nápad. Ač jsem si říkal, že třeba někdy ve 40 nebo 50 do politiky zkusím aktivně vstoupit svojí kandidaturou, nepočítal jsem s tím, že to přijde o deset až dvacet let dříve. Jak k tomu vlastně došlo? Někde v létě minulý rok padla otázka, jestli se nechci ucházet o místo na kandidátce Starostů (jejích registrovaným příznivcem už několik let jsem). To mě upřímně zaskočilo, jak říkám, nebyl jsem si jistý, že teď je ta pravá chvíle. Jenže, bylo tu jedno velké jenže. Kdy je ten správný okamžik?
Spousta z nás to určitě má v životě tak, že si říkáme, že nějaké rozhodnutí učiníme, až budou okolnosti ideální. Položme si však ruku na srdce a zeptejme se na to, kdy jsou okolnosti ideální? Vezměme si například změnu práce. Dostali jsme se na nějakou pozici, na které se nám po čase přestane líbit. Řekneme si, že chceme změnu. Jenže tu je řada dalších povinností a okolností, které naše rozhodnutí ovlivňují. Je teď ten správný čas? Mám ušetřeno dost peněz, abych přečkal dobu, kdy třeba práci mít nebudu? Co rodina? Uživím domácnost a děti? Dokážu splácet všechny složenky? A co když si práci nenajdu?
To jsou otázky, které si pokládáme. A nejde jen o práci, jde o jakékoli větší rozhodnutí v životě a těch proměnných je opravdu spousta. I já jsem si říkal, jestli to je to, co doopravdy chci. Chci být vidět ještě víc, než jsem teď? Jak se změní můj život? Co řekne rodina? Co řeknou kamarádi? Co řeknou lidi, kteří mě znají kvůli tomu, že jsme společně na jedné lodi a pomáháme napadené zemi?
Všichni totiž vidíme tu toxicitu, která ve veřejném prostoru panuje. Proč by mi mělo stát za to, abych se do ní ponořil? Jenže potom jsem dostal argument, který mě přesvědčil: „můžeš s tím udělat více dobrých věcí, než kolik zvládneš udělat na Twitteru“. A to byl pro mě ten zásadní zlom. Neříkám samozřejmě, že jsem etalon dobra. To ani zdaleka. Ale tím není nikdo z nás. Na druhou stranu, tohle byla moje motivace, která je odrazem mého vychování z dětství. Prostě dělat to, co si myslím, že je správné a jít si za tím i přes strach, který cítíte všude.
Dlouhé měsíce se dohadovalo, jestli budu na listině, kdy v zimě bylo jasné, že ano. A v březnu byl den ohlášení. Přiznám se, že jsem měl obavy z toho, jak bude veřejnost (vy) reagovat. Byl jsem na viditelném osmém místě a chtěl jsem, abyste věděli, že následující měsíce budou ve znamení mé snahy dostat se na pozici, ve které bych se snažil, abychom se tady měli lépe než dosud a abychom pomohli Ukrajině vyhrát válku. Její výsledek ovlivní bezpečnost v celém našem regionu. A já považuji porážku Ruska za životní zájem naši společnosti, který na dlouhá desetiletí určí, jak se bude bezpečnost v našem regionu vyvíjet.
Měl jsem představu o tom, jak kampaň vést, nicméně, a to se přiznám zcela bez jakýchkoli výmluv, jsem nevěděl, jak velké logistické peklo z toho nakonec bude. Byť pro mě spíš menší než pro člověka, který mi s tím nejvíc pomáhal a kterému jsem za to všechno strašně vděčný (díky za to!).
Nechtěl jsem dělat kampaň pouze online, byť samozřejmě online prostředí bylo a je moji nejsilnější zbraní. Chtěl jsem vyrazit do regionů, chtěl jsem si potřást rukou s každým, kdo se chtěl sejít a chtěl jsem vědět, jaké problémy vidíte jako zásadní. A to se nakonec povedlo. A povedlo se to vlastně lépe, než jsem si původně myslel. Byl jsem totiž v každém kraji naší republiky. Najezdil několik tisíc kilometrů. Někdy sám, někdy s člověkem, který pro mě všechno možné zařizoval a někdy i s podporou své skvělé přítelkyně a rodiny.
Možná si říkáte, kolik lidí takhle na kandidáta do EP chodí. Kandidáta, co vlastně ani nemá české příjmení. Kandidáta, kterého většina z vás zná pouze online. A i tady jsem byl velmi mile překvapen, protože jsem slyšel pár historek, že ani návštěva politických matadorů příliš lidí nepřilákala. Nikdy jsem nikde nebyl sám. Někdy bylo lidí pár, takže jsme zabrali pár stolů v hospodě a pokecali. Někdy jsme měli rezervovaný sál, který byl téměř naplněn. A vždycky se to neslo v přátelské atmosféře. Což pro mě bylo rovněž překvapení.
Upřímně se přiznám (znovu, haha), že jsem čekal, že přijde i nějaký ten troll, kterých je na sítích plno. Jenže jsem nepotkal ani jednoho. Ani v Chebu, ani na Kladně, ani v Chodsku, ani ve Zlíně či Brně a ani v Ostravě. Prostě na ta setkání chodili lidé, kteří přemýšleli podobně a dávali velmi dobré podněty k tomu, kam by se Unie měla ubírat, kde jsou její nedostatky a co bych s tím mohl já, jakožto potenciální europoslanec udělat. A v podobném duchu se nesla celá kampaň.
Autentičnost
V průběhu času a setkávání se s lidmi jsem začínal doopravdy chápat, co znamenají slova, že sociální sítě neodrážejí to, jaký je svět ve skutečnosti. Ano, není to velké překvapení. Na druhou stranu tím chci říct, že důležitá byla kultivovanost debaty. Zatímco na vás na Twitteru nebo Facebooku pořvávají klávesnicoví hrdinové (a jsou schopní vás během krátké výměny názoru poslat do hajzlu i s celou rodinou), v konverzaci z očí do očí všechno probíhá tak nějak konstruktivněji.
Lidé ukazují takovou tvář, s jako vystupují v konverzaci s lidmi, které neznají. A já se snažil vystupovat tak, jak bych vystupoval kdekoli jinde (a někdy jsem dostal poznámku, že jsem až příliš upřímný, znovu haha). Podle mě totiž nejhorší, co se může stát, je přetvářka, kterou chcete získat moc/peníze/vliv. Takhle to nemůže fungovat. Ne dlouhodobě. Tedy samozřejmě, pokud se k nepoznání nechcete změnit vy či snad nechcete svému okolí celou dobu lhát.
Já ze své podstaty nejsem nějak vyhroceným člověkem. Ano, mám možná trochu méně trpělivosti, než bych možná býval chtěl mít, možná jsem občas emočně trochu víc investovaný do něčeho, než bych chtěl být, ale snažím se vždy zachovávat základní respekt ke slušným a slušně vyjadřovaným názorům. Čímž ale netvrdím, že jsem schopen tolerovat extrémy. Toho jste si u mě možná všimli. A na extrémy a vyhrocenost jsem narážel hlavně na sociálních sítích, ke kterým bych tímto chtěl dostat.
Protože pro mě je skutečně na pováženou, co všechno se na nich odehrává a co všechno tam byli obyčejní lidé a kandidáti schopní říct. Nebudu jmenovat konkrétně, ale asi tušíte. Doteď jsem nepochopil, jak někdo s klidnou tváří mohl mluvit například o kapitulaci Ukrajinců, jak někdo s klidnou tváří mohl urážet protikandidáty, aniž by pak svá slova zopakoval v debatě face-to-face. Jak mohl někdo nabízet „řešení“ problémů, u kterých od začátku bylo jasné, že žádným řešením nejsou.
A co nechápu doteď, je fakt, že někdo dokáže opustit sebeúctu a s klidným srdcem natáčet videa, po kterých instantně odumírala šedá kůra mozková. Není to samozřejmě doménou uplynulých evropských voleb. Mluvím spíše o nějaké infantilizaci politiky. O tom, že se od konkrétních idejí přešlo ke zkratkovitým heslům. O tom, že slova postrádala jakýkoli význam. A v neposlední řadě o tom, že lidé stačí opravdu málo, aby někoho velebili či zatratili.
Nechci, aby to znělo jako nějaké moje naříkání či snad zahořklost, nicméně tato kampaň mi dala ještě jeden pohled na politiku a politiky. Zaprvé, a na to se zapomíná, politici jsou úplně stejní lidé jako jsem já, vy a kdokoli jiný. Mají své problémy, své komplexy, své nejistoty a své nedostatky. Zadruhé, zarazila mě míra nekompetentnosti.
Nebudu o sobě tvrdit, že znám všechno a rozumím naprosto všemu. Nerozumím a na světě ani žádný takový člověk není. Ale, sakra, pokud se ucházím o veřejnou funkci, nemůže přece stačit to, že jsem vidět. Nestačí prázdné fráze. Nestačí to, že jsem se naučil pár věcí, aniž bych do hloubky chápal jejich důsledky. Tedy, nemělo by.
Pokud se ucházím o mocenskou funkci, musím přece prokázat jistou míru morální integrity, jistou míru analytických dovedností, jistou míru dovedností orátorských a v neposlední řadě ukázat, že budu přebírat odpovědnost za mnou vyřčená slova. A pokud za určitá slova nejsem ochoten odpovědnost převzít, pak taková slova prostě nevyřknu. Minimálně tak jsem přemýšlel v kampani já, a takto přemýšlím doteď.
Chtěl jsem, abyste v kampani poznali, kdo jsem a za čím si stojím a na tomto základu mi dali svůj hlas. Domníval jsem se a domnívám, že máme volit lidi podle toho, jací jsou, jak si myslíme, že zvládnou tlak a odpovědnost a kde a na jakém ideologickém základu stojí. Proto, a to také říkám na rovinu, jsem nebyl schopen produkovat spousty různých videí. Nebyl jsem schopen být všude. A neměl jsem svoji tvář všude. Pokud totiž nemám co říct a co nabídnout, tak mlčím a nic nenabízím.
Kam tedy míříme?
Proto bych se tedy chtěl zeptat, kam to vlastně míříme? Víme to jako společnost? Jaká je idea? Chceme si zachovat to, co máme a stačí nám to? Jsme spokojeni s naším postavením v Evropě a světě? Stačí nám udržovat status quo? Přežili jsme liberalismus a jeho ideje? Chceme si udržet naše lineární myšlení nebo přehodíme výhybku a budeme přemýšlet jinak a hledat out-of-the-box řešení na problémy v naši společnosti?
A nemluvím pouze o válce na Ukrajině. Mluvím o tom, jestli jako společnost nabízíme perspektivu mladým. Budou bydlet ve svém? Budou si moci dovolit to, co si mohla dovolit generace jejich rodičů? Jak se adaptujeme na klimatickou změnu? Jak jsme ochotni přispět k řešení migrační krize, která nás už dekádu intenzivně v EU trápí a bude trápit stále víc, jak se ve stále více koutech planety nebude dát normálně žít? Budeme vystupovat sebevědomě nebo si necháme namluvit, že jsme malí a slabí?
Osobně jsem se snažil na tyto otázky buď odpovědět anebo na ně v kampani hledat odpovědi a zároveň dávat ta řešení, která mi dávala smysl. A ve výsledku jsem viděl, že více než dvacet tisíc z vás nad tím přemýšlelo podobně. Že nás nebylo málo. Že jsme vytvořili skvělou komunitu, za což budu do konce svého života vděčný.
Kampaň mi toho spoustu dala. Ale přinesla také řadu otázek a pochybností. Pochybností o tom, že vítězí ty nejlepší ideje. Že mocenské pozice zastávají lidé s pevnými morálními zásadami a čistým svědomím. Asi to jsou růžové brýle, které mi tato kampaň sundala. Chtěl bych vás však o něco požádat.
Vždy pečlivě přemýšlejte o tom, komu dáte svůj hlas. Konfrontujte lidi, kteří se uchází o moc a podrobujte je testům morální integrity a odpovědnosti (ne, neříkám, abyste jim nadávali a křičeli na ně, reakcí totiž bude úzkost a neupřímnost). To nejhorší, co totiž můžeme udělat, je nechat lidi bez pevného názorů, aby rozhodovali o našich životech. Takoví lidé totiž své názory budou měnit podle toho, kdo bude nejhlasitěji křičet. A i když nejhlasitější skupinou budou ti, kdo budou tvrdit, že jedna a jedna jsou čtyři, stále to nebude měnit na faktu, že jedna a jedna jsou a budou dvě.
Líbí se Vám mé články a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!