Ohledej lidskou blbost: důsledně, zodpovědně a radostně. Jde to

Zanech vší naděje, kdo sem vcházíš, a zároveň mezi všudypřítomnými pablby najdi novou, udržitelnější. Kniha francouzského psychologa Jeana-Françoise Marmiona ukazuje, že být volem, příležitostným i setrvalým, kupodivu není evoluční nevýhoda.

Na úvod našeho psychologicko-filozofického pozastavení nad blbostí navrhuji krátké duševní cvičení. Pozavírejte na okamžik ve svých počítačích záložky, které z vás vysávají důvěru v lidstvo; typicky bulvární média a sociální sítě. Upřete na okamžik pohled do nejbližší zdi a zkuste si připomenout: kdy naposledy jsem potkal/-a, nebo jsem z vyprávění blízkého člověka slyšel/-a o výstavním, aktivním, ba dokonce tvůrčím idiotovi? A znám ho osobně?

Pokud jde o projevy duševní nedostatečnosti příležitostně kombinované se zlou vůlí, internet je příliš laciný zdroj; každý den se mezi faksimile cizích konverzací či v útržcích zábavných videí objeví něco, co překoná naše nejdivočejší představy o tom, jak velkou řezanku může mít v hlavě náš bližní. Tendence nechat se pravidelně válcovat digitální blbostí je navíc symptomem plíživého poraženectví i sklonů vyhledávat bolest.

Podělím se proto o anekdotu z tzv. skutečného života, k níž se se zvráceným potěšením vracím už téměř rok. Máte-li lepší, napište mi. Ale nejdřív má story, s mírně upravenými okolnostmi, abych v rodném městě nedostala po hlavě cihlou.

Bodni mě něžně

Pohledná mladá žena tmavých vlasů a porcelánové pleti, která kdysi úspěšně složila maturitní zkoušku, takže se nejedná o obecního Pepka Vyskoč, vchází do ordinace praktického lékaře. Píše se pandemický rok 2021 a veřejná debata vře těžkými občanskými dilematy: očkovat se či neočkovat? Nebo se raději pokřižovat, olíznout ametyst, a pak ten nový moribundus zaručeně nechytím?

…ještě to všechno máme v živé paměti.

Přívětivě kyprá žena, o níž je řeč, ovšem stojí v ordinaci, což by mohlo naznačovat, že pokud jde o očkovací spor, k jednomu z řešení se už přiklonila. Ale není tomu tak. Vybavena pronikavým vhledem svého partnera, rachitického štamgasta z maloměstské kavárny, který je posledních sedm let nezaměstnaný, v životě nepřečetl žádnou knihu a nejdál se podíval do slovenských Piešťan, přechází naše hrdinka do protiútoku:

Nejprve osočí zdravotní sestru, že jí násilní občanská práva, a rozhodně se v místnosti nenachází dobrovolně. Sestra odvětí, že dáma může kdykoliv odejít. Žena opáčí, že když už tam jednou je, tak tam je, a nedá se s tím nic dělat. Když se v místnosti objeví lékař, přilákán vzrušeným hovorem, pacientka, v běžném životě člověk spíše poddajný obětavý, na něj udeří s tím, že pokud ji hodlá vakcinovat, musí se přizpůsobit: do ramene jí může vpíchnout pouze polovinu očkovací dávky, přičemž zbytek látky je nutné vstříknout do… Připraveného pomeranče.

Žena vyloví z kabelky kožnaté ovoce a vítězně ho zdravotníkům předvede.

…má představivost se ani po měsících nedokáže odpoutat od vidiny oranžového citrusu v bílé místnosti vonící kafrem a dezinfekcí. Od jeho role v symbolickém i vrcholně praktickém sporu, od mísení přírodních šťáv a cukrů s čirým roztokem značky Comirnaty ani od obrazu, jak muž v bílém plášti krčí rameny, podléhá nátlaku a –

Ne, to se nestalo. Zdravotní sestra, sekernice středního věku a vyššího odhodlání, pacientce vrazí do svalu celou dávku Pfizeru, protože jí na pár okamžiků dokáže vysvětlit, že má v tomto případě místo mozku z piva kostku (*urážka vyskytující se zejména mezi dětmi na Bruntálsku). Naše dočasně poražená hrdinka však o pár minut později nasedá do svého vozu, po nevyužitém ovoci vyloví z hloubi kabelky malý magnet a přiloží si ho na rameno.

A to jste věděli, že když předpažíte, magnet vám z ramene nespadne?

Když nevíš, zeptej se vědce

„Lidská blbost“ je poněkud všeobjímající pojem na to, aby člověk věřil, že se dá z fleku vědecky analyzovat; je-li ovšem francouzským psychologem a někdejším šéfredaktorem časopisu Sciences Humaines Jeanem-Françoisem Marmionem, může si pomoci třeba tím, že téma rozhodí mezi své oblíbené akademiky, chvíli si počká a oni na něco přijdou.

Motivovaný vědec vždycky na něco přijde.

Výsledkem Marmionovy otázky po povaze blbství je soubor krátkých esejů i záznamů konverzací s uznávanými kapacitami z oborů psychologie, sociologie, filozofie, neurologie i behaviorální ekonomie. Titul s názvem Psychologie de la connerie (Barbara, 2018) či její anglický překlad The Psychology of Stupidity (Pan MacMillan, 2022) na první dojem působí jako čtivo, u nějž se čtenář pobaví na cizí účet, ale vzdělání ho příliš neohrozí. Kniha je však místy vážnější i spravedlivější, než se zdá. A to přesto, že kapitoly vypadají následovně (volný překlad, překladatelé a přátelé jako Viktor Janiš by z obsahu dostali víc):

 Taxonomie blbů

Teorie kreténů: rozhovor s Aaronem Jamesem

Od pitomosti k čistokrevnému blábolu

Býti člověkem značí nechati se šálit

Kritika čistého rozumbrady

Záměrná idiocie

Když opravdu chytří lidé věří opravdu otřesným kravinám

Proč hledáme smysl v náhodách

Blbost coby logické delirium

Jazyk a blbost

Hloupost a narcismus

Blbé a proradné sociální sítě

Všichni konzumujeme jako blázni: rozhovor s Danem Arielym

Člověk: zvíře, které si troufne na všechno

Co si počít s dementy?

Jak se smířit s vlastní blbostí

Stupidita je šumem na pozadí moudrosti: konverzace s Tobiem Nathanem

Nuance mezi jednotlivými označeními pro nejbližšího pablba, vola, tutana, ichtyla, imbecila, kreténa, debila, idiota, dementa, bambuse, retarda, osla, burana, primitiva, dégéčko, motáka, oletlance, hňupa, pitomce, nekňubu, nedovtipu, troubu, pošetilce, blouda, trotla či šaška samozřejmě hrají důležitou roli v tom, jaký typ duševní omezenosti představují, je-li v jejich jednání záměr nebo třeba to, jak se k nim staví okolí.

Zatímco na blázna lze příležitostně pohlížet s pochopením, občas i s uznáním, protože sice nehledí na normy, ale může mít tvůrčí potenciál, takový kretén či debil v nás obvykle sympatie nebudí; je také užitečné rozlišovat mezi duševními obsahy, které produkují různé typy pitomců. Zatímco kretén, který může být, jak slovo naznačuje, zároveň maličko hajzl, si může vystavět kariéru na takzvaném bullshitu, tedy na kecech či žvástech, cvok a šašek mohou svět obohacovat více či méně neškodnými kravinami či cypovinami (hogwash).

Zatímco kecy a žvásty se tak či onak vztahují k pravdě (záměrně vám lžu, abych vám zavařil/-a, nebo pro sebe získal/-a výhodu), cypoviny mohou být hříčkou s pravdou, parodií na pravdu, čistou lží i parodií na lež. Definice klíčových pojmů je základem každé seriózní analýzy, což si samozřejmě uvědomují i přispěvatelé sborníku.

Taxonomie blbů

Výchozí klasifikaci lidí, kteří nás příležitostně děsí a jindy upřímně fascinují, v knize nabízí Jean-François Dortier, sociolog, zakladatel a ředitel magazínů Le Cercle Psy a Sciences Humaines. (Dortier je jinak autorem vcelku vážně míněných Dějin humanitních věd či například Slovníku humanitních věd.) Jaké jsou tedy Dortierovy základní kategorie? Chybí v nich něco, přebývá? Diskutujme.

• Zpozdilec. Osoba se sníženou inteligencí a omezenou duševní kapacitou. V této i ostatních kategoriích má svou váhu Dortierův postřeh, že „blbost se měří od fixního bodu určeného osobou, která se považuje za duševně nadřazenou“.
• Primitiv, buran (či tutan). Jde o osobu vyznačující se tupostí, výběrovou krutostí a sobectvím; na světě existují lokální variety (např. rednecks, hillbillies). Primitiv je schopen soustředění pouze na krátkodobé cíle, vyhledává okamžitou odměnu, má tendence ke škatulkování, ohromujícím zjednodušením a černobílému nazírání světa. Své oblíbené vzorce, kategorie a stereotypy chrání před zpochybněním s neústupností, zatvrzelostí i agresivitou; rád vyhledává obětní beránky a žádá pro ně exemplární tresty. (Poznámka autorky: Primitiv má též pocit, že je nositelem odkazu velké a slavné kultury, je strážcem hodnot, které by sice nedokázal vyjmenovat, a pokud by si vzpomněl kupříkladu na „rodinu“, vyšlo by najevo, že je dvakrát rozvedený a na žádné z neúmyslně založených dětí neplatí alimentační poplatky.)
• Univerzální idiot. Vyznačuje se vysokou arogancí, neschopností i neochotou rozlišovat lidi, věci, jevy a souvislosti, aby měl alespoň rámcovou představu o tom, co se kolem něj děje; prozradí se nejčastěji provoláváním „stejně jsou všichni kreténi/ debilové“, čímž naznačuje, že on, na rozdíl od většiny ostatních, kreténem není, a dál to není třeba rozebírat.
• Umělá blbost. Stojí v opozici k umělé inteligenci. Dortier ve své kapitole zmiňuje profesora počítačových věd Gérarda Berryho vyučujujícího na Collège de France; Berry údajně charakterizuje „umělou blbost“ jako schopnost vysoké specializace, ale neschopnost přenášet poznatky z jedné oblasti zájmu do druhé. Umělá blbost je tak nejspíš variantou tunelového vidění.
• Kolektivní blbost. Přestože existují situace, kdy souručenství jinak nevýrazných či přímo neschopných jednotek dokáže velké věci (jeden neuron, jeden mravenec versus celý mozek, mravenčí kolonie), kolektivní blbost jednotlivce manipuluje k tomu (resp. jednotlivec se k tomu ochotně manipuluje sám), aby přijal výrazně horší či rovnou mylné hodnocení situace jen proto, že nedokáže odolat společenskému tlaku. Vztahuje se i na takové záležitosti, jakým je odhad délky: pokud vám bude dost lidí najednou tvrdit, že „tohle je deset centimetrů“, tak se s těmi pěti centimetry nějak smíříte.
• Lehkověrnost a snadná manipulovatelnost. Tuto vlastnost si lidstvo (i vědci) dlouho spojovali s dětmi a takzvanými přírodními národy; je nutné doširoka rozebírat, že nakecat lze leccos leckomu?
• Pošetilost. Trocha romantiky závěrem: excentrikové schopní ignorovat společenské normy, oddávající se světským slastem a procházející životem bez výraznějšího postihu nám docela často imponují, že.

Teorie kreténů

Pokud vám předchozí členění připadá poněkud arbitrární, ale nevíte proč (taky nevím proč), rozhovor s profesorem filozofie na University of California v americkém Irvinu Aaronem Jamesem vám nabídne terapii detailem. Jean-François Marmion s filozofem rozebírá jeho původní práci, jíž je Teorie kreténů (Theory of Assholes).

Filozof James v ní vysvětluje, že kretén je pasivně agresivním či otevřeně agresivním debilem (čeština si bohužel při označování pitomců mohutně vypůjčuje z psychiatrie…), který vynalézavým způsobem porušuje společenské normy na základě přesvědčení o své vlastní výlučnosti. Je si jistý, že má přede všemi přednost, a za to, že se tak chová, i když ví, že by neměl, nemůže být postihován. Společnost sice vyvinula řadu mechanismů, jak odchylky od dobrých mravů penalizovat, kretén je ovšem pyšný na svou schopnost najít cestičky, takzvané, s prominutím, očůrávky, jak se následkům svých činů vyhnout.

Většina kreténů se podle filozofa nechová jako kreténi ve všech oblastech života; soukromě se můžeme dohadovat, že terorizovat své blízké doma, kolegy v práci, a ještě k tomu širokou veřejnost bude poněkud náročné na čas i soustředění. Pravověrní kreténi, kteří ve svém úsilí neselhávají za žádných okolností, ovšem existovali a existují. James je přesvědčen, že jedním z opravdu všestranných kreténů byl například genocidální maniak Josif Vissarionovič Stalin.

Blbost jako výsostně demokratické pole

Kniha pojednávající o psychologii blbosti by pochopitelně nebyla příliš hodnotná, kdyby čtenáře udržovala v dojmu, že blbem je vždy ten druhý; psycholog Marmion a jeho kolegové věnují velkorysý prostor každodenní, nepozorované a v zásadě neřiditelné „blbosti“, na níž se podílíme všichni bez výjimky.

Dočteme se proto o neslavném konci druhu homo economicus, živočicha, který patrně nikdy neexistoval; jednat beze zbytku racionálně a s cílem maximalizovat užitek, stanovovat si vhodné cíle a rozhodovat se adekvátně situaci nejspíš není lidskému druhu vlastní. Jednu z posledních ran člověku ekonomickému zasadil nejslavnější z přispívajících hostí publikace The Psychology of Stupidity, psycholog Daniel Kahneman, který v roce 2002 získal Nobelovu cenu za ekonomii a jehož desetiletí trvající výzkum přispěl k rozvoji behaviorální ekonomie.

Seznámíme se tedy ve stručnosti s Kahnemanovým komplementárním „dvourychlostním myšlením“, s rychlým a pomalým systémem uvažování, jehož výsledky mohou jít proti sobě; uděláme si lepší představu o bohaté soustavě kognitivních zkreslení a heuristik, tedy myšlenkových vzorců, které nám zjednodušují orientaci ve světě, ale nedá se příliš spoléhat na to, že bychom na jejich základě objevovali fakta (profesorka sociální psychologie na Université Paris Descartes nám ovšem připomene, že tyto přískoky v úsudku se za „blbost“ plošně označovat nedají – jde o funkční zkratky, bez nichž bychom se neobešli).

Profesor psychologie a přírodovědec Yves-Alexandre Thalman z Collège Saint-Michel de Fribourg se zase zamyslí nad tím, do jaké míry je idiotické chování projevem duševní dispozice – anebo třeba svobodné vůle: „Co když blbost není způsobena nedostatkem inteligence, ale specifickým způsobem jejího vyjádření?“ ptá se Thalman a připomíná, že i inteligentní lidé se často pouštějí do akcí, o nichž vědí, že pro ně mohou mít katastrofální následky (a často je mají).

Autorka tohoto textu zvláště vítá pojednání o vztahu stupidity a narcismu, což je mimořádně nebezpečná, ne-li smrtící kombinace: nekorigovaná sebeláska, duševní lenost a ohromující ambice jsou přísadami, které v 21. století zcela postačují k ohromujícím kariérám, přestože na jejich počátku často stojí cintání pentle na sociálních sítích. Nové hvězdy pravověrného kretenismu se na sdíleném nebi čiré demence objevují každý den – příležitostí k sebeprosazení je jim každá krize, pandemická či válečná, ale hlavně strach.

To je ostatně důvod, proč vůbec vznikl tento text: náš strach z kreténů je opodstatněný, protože jejich vliv na úděl tohoto světa i blaho našich blízkých je skutečný. Na druhou stranu, vyskytuje-li se blbost v dějinách našeho světa od samého počátku, není na čase, abychom se alespoň přestali tak strašně divit? Spravedlivé rozhořčení vyčerpává. Možná by bylo možné vynaloženou energii utratit na, ehm, příležitostné zjednodušování, uklidňování a pomalejší vysvětlování?

Pointa knihy Psychology of Stupidity bude pro každého čtenáře ležet jinde, já volím myšlenku esejisty a neurologa Pierra Lemarquise, protože je natolik odvážná a všeobjímající, až je trochu pitomá a zábavná:

„Stupidita nerozlišuje na základě inteligence, mezi nositeli Nobelových cen je stejně rozšířená jako mezi členy Akademie i lidmi, kteří náhodou přijdou do baru. Blbost je v evolučním plánu zjevně důležitá, jinak by tato zátěž dávno vymizela. To se ovšem nestalo: ze zkušenosti víme, že idioti mezi námi se hemží a množí závratnou rychlostí. Jak se takovým lidem daří vyhnout přirozenému výběru, jsou-li teoreticky hůře vybaveni k přežití? Je třeba konečně přijmout důkazy: idioti, přestože jsou pro lidský druh smrtelně nebezpeční, jsou zároveň nenahraditelní. Jsou maltou, která drží naši společnost pohromadě.“