Vy si chcete pořídit štěně? Máte snad v životě málo problémů?

Několikrát v životě jsem zoufale toužila pořídit si štěně. Nejprve to bylo zhruba mých prvních jedenáct let života. Nebudu vás tu unavovat historkami o tom, jak jsem do úmoru venčila igelitový pytlíky do té doby, než začala polovina sídliště chodit za mojí mámou a ptát se, jestli by mi fakt nemohla koupit doopravdickýho psa. 

Po jedenácti letech se to povedlo. A bylo to ještě mnohem lepší, než jsem si celý ty roky představovala. Nicméně, byla jsem dítě. 

Znovu mě tahle touha přepadla v mách šestnácti a pak ještě jednou v pětadvaceti. A obzvlášť ten poslední incident mě poznamenal natolik, že se z toho asi už nikdy nevzpamatuju. A ty tisíce lidí, co náš příběh sledovalo od začátku, asi taky ne. Měli k tlačítku “Like” na Facebooku rovnou dostat předpis od lékaře na nějaký uklidňováky. A já taky. 

Aby nevznikla mýlka. Štěňata jsou skvělý! Roztomilý, baculatý, vtipný. K zulíbání. O to nic….

Ale pojďme si promluvit na rovinu…. Pořídit si ho domů? Vážně? Přijde vám snad, že máte v životě málo problémů, že si dobrovolně zaděláváte na další?

Jednou jsem s kámoškou, pejskařkou stála nad cizím štěnětem jezevčíka v parku a notovala si: “To je krásnej bobeček, viď! Štěňata jsou boží… A úplně nejvíc boží jsou, když nejsou moje. Cizí štěňata, ty já úplně miluju!”

Dělaly jsme zrovna třetí kolečko po parku a vyprávěly si, co všechno “ten náš blbeček zase udělal”. A víte co se stalo za pár týdnů? Ta samá kámoška dorazila do parku… S novým přírůstkem! 

Tady vám totiž musím prozradit jednu tajnou věc, kterou jsem zjistila za spoustu let po boku těch roztomilých kuliček. Štěňata vzbuzují závislost!

Vážně, říkáte si: “Jasně, byl roztomilej, ale znova už do toho nepůjdu, nejsem přece úplnej magor!” Ale ve skrytu duše víte, že to uděláte znovu. A pak znovu a pak ještě tolikrát, kolikrát budete schopni dojít třikrát denně do toho parku nebo lesa a pobíhat okolo nich.

Shrňme si to.

Pokud právě teď uvažujete, že si pořídíte štěně, patříte do jedný ze dvou skupin.

1. Bude to váš první pes

Tady je to poměrně snadno rozklíčovatelný. Prostě netušíte, do čeho jdete. Viděli jste Beethovena, Hačikó, četli Dášeňku. A párkrát jste se mazlili se štěňaty známých. Jen nevíte, že když vám říkali: “Měl/a by sis pořídit taky jedno, je to boží,” ve skutečnosti tím mysleli, že nechtějí být v týhle pasti sami. Je to asi podobný, jako když všichni nám bezdětným říkají, ať si pořídíme děti, že se sice už nikdy nevyspíme, neuklidníme, nic nezaplatíme a budeme neustále na pokraji kolapsu, ale stojí to za to. Kolik lidí na tohle skočí! A se štěňaty je to úplně stejný.

Protože tohle čtete, nejspíš už jste ztraceni. Alespoň mi ale nechoďte pak říkat, že jsem vás nevarovala!

2. Už jste psa měli a pořizujete si dalšího

Pro vás bohužel nemám vlídného slova ani záchrany. Jsme spolu zakleti v tom nekonečným koloběhu chlupů, venčení, mazlení, krmení, mluvení o tom, jak jsou vaši psi boží, mluvení o tom, jak jsou vaši psi nesnesitelní, mluvení o tom, že štěně už si rozhodně nikdy nepořídíte a mluvení o tom, jaký štěně si pořídíte příště.

Je to tak. Vy už tušíte, jaký to asi bude. Ale stejně do toho jdete znovu. Slušelo by se vyjádřit vám respekt nebo soucit. Ale je třeba si přiznat, že vy i já jsme dvě ztracený duše, co už prostě neznají cestu zpět. Cestu zpět do uklizený domácnosti, do světa, kdy nepřepočítáváte dokola, před kolika hodinami jste venčili a kdy musíte znovu. Do světa, kde si před každým výletem neříkáte: “A vezmem psa?” a před každým výletem odpovídáte: “No jasně, že vezmem psa!”. To už je pro nás prostě pryč. Mimo. Nemá smysl nad tím přemýšlet, už se to nestane. 

Ale nebojte. Bude to zase hrozný. Ale budete to milovat! 

Tenhle text jsem napsala čtvrtýho května, už ani nevím proč. Skoro přesně dva měsíce před tím, než jsem přišla o životního parťáka a sáhla si na takový dno a do takových temnot, kde jsem předtím nikdy nebyla. Možná to zní jako klišé, ale pro mě byl Brok opravdu takhle důležitej. 

Čtvrtýho května to byl ještě zdravej pes v nejlepším věku, tak jsem dopsala tenhle text o štěňatech a vrátila se za ním domů. Vyvenčila ho, jemu přišlo, že klasická pětikilometrovka je málo a začal zkoumat plaňky v plotu, jestli by si nemohl dát ještě jeden okruh sám. Protože takovej byl Brok. Největší psí osobnost, co jsem kdy poznala. 

Na začátku června pomalu přestal jíst a prvního července umřel s rakovinou na játrech, slezině a bůhví, kde všude ještě. Byla to pro mě životní rána, jak většina z vás ví, protože celou naší cestu sledovala. Byla jsem jako v nějakým špatným filmu, absolutně mimo realitu a jen čekala, až se z tý noční můry probudím. Zrovna v těch dnech se zároveň dokončoval náš dům, my jsme se stěhovali z mobilheimu a já čekala, kdy tenhle podivnej mimosvět skončí a já se zas probudím v tom maličkým bydíku, kde bude Brok na pohovce čekat, až vyrazíme obhlídnout místní stav srnek a zkouknout, jestli by nešly trochu zredukovat. Podle Broka vždycky šly. 

Ale nepřicházelo to. Místo toho mi den po dni začalo připadat, že přicházím o rozum. Spousta lidí říkala: “Hlavně si nepořizuj hned dalšího psa, musíš se nejdřív vysmutnit.” Další zas: “Hned běž do útulku a přivez si psa, to je jediný, co můžeš dělat.” A jak dny plynuly, věděla jsem, že pro mě je jen jedna cesta ven. Že potřebuju novýho parťáka. Vzpomněla jsem si na tenhle text a hořce se usmála. Dva měsíce zpátky a já vůbec netušila, jak aktuální pro mě ta otázka bude. Ale bylo to tady a bylo třeba se k tomu postavit čelem. Baruna potřebuje štěně.