Norská královská inspirace

Na rozdíl od severské cesty Karla Čapka jsem v Oslu nepotkal ani shromážděné učitele nedělních škol, ani urputné bojovnice Armády spásy, ba dokonce ani v jedné tiché vilové uličce už za vysokým plotem nežije Eduard Munch... Spíš by se dalo říct, že na černé věži žije černý muž a rappuje  na vlnách Radio Norge...

Ale nejsem pisatel cestopisů, jen mainstreamový monarchista, jak říkám s oblibou dětem. A Norsko, to je parádní kus moderní monarchie, o které vám něco povím.

Předně mi dovolte krátký exkurz do historie, ale opravdu jen na skok.  Uvidíte, že máme s těmi Nory společného víc než jen korunovaného lva.

Moderní Norsko se zrodilo na konci Napoleonských válek v roce 1814. (Jako se moderní Česko zrodilo na konci první světové války.) Dánsko tehdy ovládalo Norsko a stálo při Bonapartovi. Po jeho porážce mělo ztratit nejen Norsko, ale i kdysi jeho (norská) území Grónsko, Island a Faerské ostrovy, což se nakonec nestalo. Ale Norové získali svou nezávislost 17/5/1814, což slaví dodnes.

Prvním novodobým norským králem se stal synovec dánského krále Christian Frederick, ale opravdu jen na chvíli, protože po krátké válce se Norsko spojilo do Unie se Švédskem (stále jsme v roce 1814) a zemi vládli švédští králové. První ze "Švédů" na norském trůnu byl Karel Druhý, takže vidíte, že i Norové to mají těžké s počítáním. Za Karla Druhého vládl ve skutečnosti Napoleonův maršál Jean-Baptiste Bernadotte, který se po Karlově smrti stal švédským králem (Karlem Čtrnáctým a norským králem Karlem Třetím), který založil dodnes panující dynastii švédských Bernadotte.

Králové uznali práva Norů na ústavu a nezávislý parlament (Stortinget). Švédští Bernardottové se snažili být Norům dobrými králi, za jejich éry byl postaven současný královský palác (Slottet), nechávali se korunovat nejen ve Švédsku, ale i v Trondheimu, trávili v zemi vždy určitý čas, král Oskar Druhý (maršálův vnuk) mluvil a psal plynule norsky. Norové si ale stále víc přáli úplnou samostatnost a ukončení Unie, k čemuž došlo v roce 1905.

O rozdělení Unie bylo rozhodnuto v lidovém hlasování (výsledkem 99.95% PRO se asi nechali inspirovat naši i jiní komunisté).

Zajímavé je, že hlavní politický vůdce Norů, Christian Michelsen, byl zastáncem republikánského systému. 

Norové si ale vybrali dánského prince Carla, zetě anglického krále Edvarda Sedmého. (Carlovou chotí byla princezna Maud.) Carl se Norům líbil i proto, že byl zástancem liberalismu a demokracie. A také proto, že už měl syna Alexandra, což znamenalo záruku kontinuity panovnické dynastie. Princ Carl ovšem věděl, že mezi Nory jsou i stoupenci republikanismu a trval na dalším lidovém hlasování. To proběhlo za tři měsíce s výsledkem 79% PRO monarchii. Následně parlament nabídl trůn Carlovi, který ještě týž večer nabídku přijal. 

Nový král nastoupil na trůn jako Haakon Sedmý (Haakon bylo tradiční norské královské jméno, byť poslední král tohoto jména vládl v roce 1380). Jeho syn Alexandr přijal jméno Olav.

Norsko bylo tehdy chudá země a královský dvůr se musel uskromnit. 

Král Haakon se za války stal symbolem odporu proti nacistické okupaci, když se odmítl podrobit Němcům, odvážně jim unikl zasněženými lesy a dostal se do Británie, odkud řídil exilovou vládu.

Královská rodina se velmi snaží udržet rovnováhu mezi majestátem vladařského domu a blízkostí/dosažitelností poddaným. Královský palác je například možné běžně navštívit jako turistickou atrakci, královské zahrady jsou volně přístupné...

Na obrázku vidíte fotografii z korunovace krále Haakona Sedmého s královnou Maud.  

Haakon Sedmý vládl v letech 19005-1957. Po něm nastoupil jeho syn Olav Pátý. Olav se oženil se švédskou princeznou Martou, která byla sestrou dánské královny Markéty a belgické královny Astrid. Olav Pátý vládl v letech 1957-1991. Od té doby vládne Norům Olavův jediný syn - Harald Pátý. 

Harald se oženil s vyučenou švadlenou Sonjou Haraldsen po devítileté známosti, když dal otci najevo, že si jinou ženu nemíní vzít. Jejich jediný syn - korunní princ Haakon Mangnus šel při sbližování s lidem své země ještě o krok dál a oženil se s Mette-Marit Tjessem Høiby, v té době matkou sedmiletého nemanželského syna. Dědičkou trůnu bude jednou jejich prvorozená dcera Ingrid Alexandra (narozená 2004). (Norové si v roce 1990 uzákonili, že dědicem trůnu bude nejstarší potomek krále bez ohledu na pohlaví.) 

Suma sumárum

Takže - přes komplikované vztahy se sousedy (Dány i Švédy) je možné obnovit monarchii a osobou krále uklidnit rozjitřené nálady.

Monarcha může být upřímným demokratem.

Mezi majestátem dynastie a demokratickým stylem života lze nalézt rovnováhu. 

Král může hrát důležitou politickou a symbolickou roli svěřenou mu ústavou.

Monarchii lze obnovit lidovým hlasováním. Trůn králi může následně nabídnout parlament.

Od krále lze vyžadovat znalost jazyka země, změnu jména, přijetí místních zvyků.

Hledat panovníka je třeba ve spřízněné / přirozené dynastii - v českém případě mezi Habsburky. Pokud by byla nouze o kandidáty na český trůn, Ingrid Alexandra má bratra...

Republikanismus má v Norsku podporu asi 20% obyvatel.