Sebeterapie - I. část

Úvod

Psychické problémy, jejichž nejviditelnějším projevem je některá z forem sebedestruktivního chování, jsou v současné době velkým problémem. Větším, než se zdá a než bychom si chtěli připustit. Rozhlédněte se kolem sebe. Kolik vidíte lidí závislých na alkoholu, na drogách, s morbidní obezitou, poruchami příjmu potravy atd? Je nás strašně moc. Zásadní je, že pro tyto lidi, pro lidi jako já, dnes neexistuje dostupná terapie a že mnoho z forem sebedestruktivního chování je stigmazováno a odsouváno na okraj společnosti. Morbidně obezní jsou šmahem označeni jako vyžraná prasata, drogově závislí jako feťáci a smažky, pokračovat v podobném tónu by šlo jistě ještě dlouho. Je mnohem snazší někoho odsoudit, než pomoci. Zvláště když je pomoc mimořádně komplikovaná a vlastně ani nevíme, jak by pomoci šlo.

Já sám mám zkušenost s nezdravým postojem k jídlu vedoucím k závislosti na jídle a morbidní obezitě. Vlivem své nemoci jsem se dostal do zoufalé ekonomické situace, bez výhledu na to, že by se mi dostalo nějaké pomoci, bez jakékoli perspektivy. Podle kvalifikovaných odhadů 10% lidí v mé situaci volí aktivní sebevraždu a ze zbylých 90% prakticky všichni umírají předčasně v důsledku svého sebedestruktivního chování. Jen 3% z nás se dokáží vyléčit trvale a bez následků. Tedy jinými slovy 97% z nás skončí svůj život předčasně aktivní či pasivní sebedestrukcí. Pokud chceme přežít, nemáme žádný záchytný bod. Neexistuje žádná účinná terapie, dostupnost hrazené psychoterapeutické péče je extrémně nízká. Prostě a jednoduše, takto nemocný člověk se ocitá v naprosto beznadějné situaci. I já jsem se v takovém bodě ocitl. 

Pokud jsem chtěl podstoupit nějakou účinnou terapii, musel jsem si svou terapii vytvořit sám. Což se mi nakonec, i díky určité shodě okolností, podařilo. A tato kniha je právě o mé sebeterapii. Mým největším přáním je, aby sebeterapie, která pomáhá k uzdravení mně, pomohla i dalším lidem ve stejné situaci. I když mám zkušenost jen s jednou formou sebedestruktivního chování (ono to popravdě úplně stačí) a jakákoli zkušenost například s alkoholem či drogami mi zcela chybí, předpokládám, že alespoň část lidí s problémem s alkoholem, drogami či jinými formami sebedestruktivního chování najde v mých textech cestu, jak se se svými problémy vypořádat. Jde nakonec, jak se mi doufám podaří vysvětlit, o různé projevy stejné nemoci. A to je první věc, kterou si musíme uvědomit.

Těžce obézní, a potažmo většina závislých, si uvědomuje, že má nějaké, často velmi zásadní a život ohrožující problémy. Ne nadarmo jde o sebedestruktivní chování. Ale mylně předpokládáme, že většina těchto problémů je důsledkem naší závislosti, v mém případě morbidní obezity. Jasně, když mám skoro 200 kilo a bolí mne záda a kolena, tak mne bolí nejspíš proto, že mám 200 kilo. Jenže to nejsou problémy, o kterých je teď řeč. Kolik morbidně obézních a závislých se potýká s depresemi, úzkostmi, pocity selhání, neúspěchu atd? Kolik obézních a závislých je zcela ztraceno ve svém životě, nemá žádný režim, žádný řád a jen se plácá od deprese k depresi, od selhání k selhání, od jídla k jídlu, od dávky k dávce, od panáka k panáku? Pokud všechny tyto problémy chápeme jako důsledek své závislosti či morbidní bezity, zní to sice naprosto logicky, ale jde o zcela zásadní omyl.

Všechny tyto problémy, a zejména deprese s úzkostmi jsou problémem velmi častým, nejsou důsledkem našeho sebedestruktivního chování. Ač jsou často jeho spouštěčem, nejsou ani jeho příčinou. Jsou důsledkem stejné příčiny, jako naše sebedestruktivní chování. A podle mého názoru, ač s tím možná mnozí psychiatři a psychologové nebudou souhlasit, jde vlastně o jinou formu sebedestruktivního chování organismu. Závislosti jsou sebedestruktivním chováním na úrovni fyzické (v tom smyslu, že destrukce probíhá na úrovni fyzické), deprese a úzkosti na úrovni psychické (v tom smyslu, že dochází k naprostému rozkladu psychiky, řídících mechanismů organismu atd). Proto je podle mého názoru tento souběh tak častým jevem. Teď možná mnohé zklamu, ale pokud trpíte závislostí (včetně závislosti na jídle) a současně trpíte depresemi a úzkostmi, vyhledejte PROSÍM dobrého psychiatra a nechte si pomoci. Tím myslím nechte si pomoci medikamentozně. Je extrémně těžké bojovat s depresemi, úzkostmi a závislostí najednou. Vhodně zvolenými antidepresivy si koupíte čas a prostor pro práci na odstranění toho skutečného problému, skutečné příčiny všech vašich sebedestruktivních forem chování.

Cílem není doživotní konzumace antidepresiv a léků. Naopak. Cílem je se uzdravit natolik, abychom tyto léky v určitém časovém horizontu nepotřebovali. Ale zbavit se paralyzujících stavů depresí a úzkostí je strašně důležité. Paralyzovaní a neschopní čehokoli se neuzdravíte. Budete se točit v kruhu, spíše ve spirále. A ta spirála vede do většího a většího průšvihu. Takže se nestyďte a nebojte a nechte si pomoci, pokud smím radit.

Tou základní příčinou všech forem sebedestruktivního chování je iracionální, nesprávný a tudíž nezdravý pohled na sebe sama a vztah k sobě samému. Často se tento stav popisuje jako sebenenávist. To je ale popis extrémně zjednodušující a v konečném důsledku často kontraproduktivní až škodlivý. Protože sebenenávist je sice téměř vždy velmi silně přítomna, avšak vždy jako důsledek nezdravého pohledu na sebe sama a tudíž jako jeden z dalších symptomů nemoci. Sebenenávist je součást našeho problému, ale ne jeho příčina.

Pokud člověku v takovémto stavu, zcela neschopnému jakkoli svůj reálný stav a své reálné problémy reflektovat, což není jeho chyba, ale v této fázi zcela přirozený a normální stav, začneme vysvětlovat, že nenávidí sám sebe, což obvykle tak nějak tuší, jen vůbec netuší, jak by to mělo či mohlo být jinak, a že se musí naučit sám sebe milovat, tak tím uděláme tu největší a nejhorší chybu, jaké se v daný okamžik můžeme dopustit. Chtít po člověku doslova zakořeněnému v léta a léta budované, dlouhodobě intenzivně prožívané a fixované, a hlavně zcela podvědomě všudypřítomné sebenenávisti, aby si byť jen připustil, že by měl uvažovat o něčem, jako je zdravá sebeláska, to je stejné, jako chtít po slepém, aby vám popsal do detailu obraz, před kterým stojí. V obou případech na toho člověka nakládáte úkol, který nemůže splnit. Ne, že nechce. On opravdu nemůže.

Což ale neznamená, že tento stav nemá řešení. Má. Jen není takhle jednoduché. Má spoustu vrstev a spoustu úrovní. Trvá dlouho. Možná jde o doživotní proces. Zřejmě neexistuje univerzální návod, který bude fungovat pro každého. Ale pokud vás zajímá, co pomohlo a pomáhá mně, tak v dalších kapitolách se to vše pokusím nějak strukturované a logicky sepsat. Začnu malou odbočkou do filosofie. Odbočkou, která mi dala ten první záchytný bod a pomohla mi udělat první krůčky. Ale nelekejte se, opravdu nepůjde o žádné ezo-etno-nevímco blábolení. Naopak. Ten proces je vlastně extrémně racionální a logický. A tato odbočka je nanejvýš důležitá. Protože z toho, co se pokusím vysvětlit zde, plynou logicky všechny další kroky, které je třeba učinit.

Než začnu, dovolte mi ještě jeden malý úkrok. Lidský mozek evolučně vyžaduje, aby vše kolem něj mělo strukturu a smysl (k tomu se ještě vrátíme). Dále si předběžně řekněme, že vnitřní motivace je jediná funkční motivace (i k tomu se ještě vrátíme, až bude správný čas). Proto pokud celý proces uzdravování se bude logicky strukturovaný a logicky konzistentní, bude také pro náš mozek mnohem přístupnější a jednodušší k aplikaci na všech úrovních, na nichž je třeba jej aplikovat.

Jinak řečeno, celý proces se pokusím popsat tak, aby bylo jasné a zřetelné co to je, odkud se to vzalo a co to znamená. Aby šlo o strukturu logickou, konzistentní, prostě takovou, která našemu mozku bude vyhovovat, aby věděl co dělá, proč to dělá, kam to vede a co to znamená. Proto je třeba začít teoretickým filosofickým východiskem, jakýmsi základem, ze kterého vše ostatní logicky vyplývá.