Manželství (není) pro všechny

V době našich prarodičů byl svět v lecčems jednoduší. Svatbou vznikaly rodiny a v rodinách děti. (Tedy, ne že by nešlo načnout soudeček již před svatbou, ale věci si přesto uchovaly jistou rozumnou míru důstojnosti a zdravého rozumu.)

Dnes se mnoho dětí rodí nesezdaným rodičům a mnozí sezdaní se zase rychle rozvádějí. Rodina bývala základní a nejpevnější ekonomickou jednotkou. Dnes je pevnou sociální sítí systém státních úřadů. Manželství jako institut ztratilo mnoho ze svého smyslu a lesku. 

To, co bylo v tradičním světě jednoduché, nahradila dnes složitější konstrukce. Model táta-máma-děti, musíme rozdělit do několika diagramů. V biologickém zůstává otec, matka a biologičtí potomci. 

Pak zde máme partnerský život. Život dvojice, občas trojice a výjimečně vyššího počtu lidí (pokud je láska opravdová, jak kdysi tvrdil Honza Nedvěd). Partnerství, do kterého si často jednotliví účastníci přinášejí děti z předchozích pokusů. Soužití v partnerství lze vylepšit registrací životního partnerství na úřadě.  Tím lze umožnit a usnadnit oficiální soužití - lze společně danit, vlastnit, dědit jeden po druhém. Je možné si nárokovat citlivé informace. (Poznámka - nevím, jestli si rozumíme, ale zatím stále hovořím o partnerech různého pohlaví.) Registrace by měla probíhat na matrice a tam by ji také mělo být možné zrušit. (Stačí na žádost jednoho z partnerů.)

Až třetím rozměrem je svatba. Ceremonie, která dnes mnohým nestojí za tu námahu. Krok, který není podmínkou ani k plození dětí, ani k partnerskému životu. Ani k registrovanému partnerství. K čemu je dnes vlastně svatba a manželství dobré? Etymologicky ve svatbě cítíme svatost. Svatební obřady byly v našem kulturním prostředí vždy církevním (náboženským) aktem. Posvěcením svazku dvou lidí, kteří chtěli být před Bohem sobě partnery a svým dětem rodiči. Civilní svatby jsou u nás z hlediska historie novota (1870 pro bezvěrce, od roku 1919 jako alternativa k církevnímu obřadu) a není třeba si brát servítky. Vrátil bych svatby tam, kam kdysi patřily - církvím. 

Můžeme vést diskuse, jestli má církevní svatbě předcházet partnerská registrace na matrice. Za sebe říkám, proč ne? 

Dnešní hlasité debaty o právech té či oné menšiny by odpadly, protože by si sňatky řešili věřící sami mezi sebou podle svých vlastních náboženských pravidel.  

Státu by mělo jít primárně o ochranu dětí (a podporu rodičovství a pěstounství). Partnerům o jejich ekonomické a sociální jistoty (důchody, daně...). A věřícím o svátost manželství. 

A nyní ke stejnopohlavním párům - po stránce biologické zde není co řešit. Historka o tom, jak kdesi žije jeden homosexuál, jehož oba otcové byl též homosexuály a čtyři dědové také, jsou jistě jen fake-news. Po stránce partnerské se nabízí totéž, co párům heterosexuálním - registrované životní partnerství, které by mělo, pro všechny bez výjimek, posílit na úroveň dnes obvyklou u manželů, včetně společného jmění a majetku, dědických práv, práv na informace, možnost zastupování se v běžných záležitostech, ale také povinností jednoho vůči druhému... Sňatky, stejně jako u heterosexuálních párů, by se měly řídit pravidly církví. 

Situaci dnes ovšem nekomplikují jen nedodefinované pojmy, ale i zvolená salámová metoda, kterou se snaží lobbistické skupiny prosazovat své zájmy a prokousávat se k cíli plátek za plátkem. Když se před lety začalo hovořit o registrovaném partnerství stejnopohlavních párů, nikdo veřejně nezmiňoval svatby a adopce, i když byly zcela jistě v plánu. A věděli to nejen stoupenci, ale i odpůrci. Legislativní proces pak připomíná boj, ve kterém jde o každou barikádu. 

Dlouhodobě zastávám názor, že adopce nesmí být řešením neplodnosti. Soud rozhodující o osvojení (adopci) musí hledět pouze a výlučně na zájmy dítěte, ne na přání osvojitelů. Domnívám se, že je třeba více prosazovat model hrazené pěstounské péče, krátkodobé i dlouhodobé. Adopci bych umožnil pouze do rodin, které již mají alespoň jedno své biologické dítě v přirozeném věkovém odstupu. Tak se do života nejlépe začlení děti, které jsou z různých příčin (nehoda, soudní rozhodnutí) nucené žít mimo svou původní rodinu. 

Pěstounská péče (zákon ji zná od roku 1812, tehdy pod jménem schovanství) není vázaná na život v manželství ani partnerství. Pěstounem může být muž i žena. Pěstoun je za svou péči honorován. I o pěstounství rozhoduje soud. Osobně se domnívám, že by soud měl na dobu pěstounství zbavit biologické rodiče práv vůči dítěti. Svých práv by rodiče nabyli zpět zánikem pěstounství (opět soudním rozhodnutí).

Pěstounská péče v každém případě končí plnoletostí svěřených dětí - schovanců.

Shrnutí

Všichni - muži/ženy s muži/ženami by své partnerství mohli stvrdit a před zákonem povýšit úředním aktem, který by připomínal dnešní cilivilní svatbu a kterým by vznikalo registrované životní partnerství. Životní partneři by získali práva a povinnosti, které dnes vůči sobě mají manželé. 

Manželství by vznikalo církevní svatbou podle pravidel jednotlivých církví. 

Adopce by byla možná pouze do rodin (registrovaných životních partnerství), které již mají 1) alespoň jedno 2) vlastní 3) společné dítě 4) minimálně o rok starší než dítě zvažované k adopci.

Registrovaní životní partneři, ale i jednotlivci by se mohli stát státem placenými opatrovníky dětí. Biologičtí rodiče osvojených dětí by na dobu opatrovnictví ztrácely svá rodičovská práva.

xxxx

Děkujeme, že si předplácíte náš týdeník.

Archív MKZ - zde.