V době našich prarodičů byl svět v lecčems jednoduší. Svatbou vznikaly rodiny a v rodinách děti. (Tedy, ne že by nešlo načnout soudeček již před svatbou, ale věci si přesto uchovaly jistou rozumnou míru důstojnosti a zdravého rozumu.)

Dnes se mnoho dětí rodí nesezdaným rodičům a mnozí sezdaní se zase rychle rozvádějí. Rodina bývala základní a nejpevnější ekonomickou jednotkou. Dnes je pevnou sociální sítí systém státních úřadů. Manželství jako institut ztratilo mnoho ze svého smyslu a lesku.

To, co bylo v tradičním světě jednoduché, nahradila dnes složitější konstrukce. Model táta-máma-děti, musíme rozdělit do několika diagramů. V biologickém zůstává otec, matka a biologičtí potomci.

Pak zde máme partnerský život. Život dvojice, občas trojice a výjimečně vyššího počtu lidí (pokud je láska opravdová, jak kdysi tvrdil Honza Nedvěd). Partnerství, do kterého si často jednotliví účastníci přinášejí děti z předchozích pokusů. Soužití v partnerství lze vylepšit registrací životního partnerství na úřadě. Tím lze umožnit a usnadnit oficiální soužití - lze společně danit, vlastnit, dědit jeden po druhém. Je možné si nárokovat citlivé informace. (Poznámka - nevím, jestli si rozumíme, ale zatím stále hovořím o partnerech různého pohlaví.) Registrace by měla probíhat na matrice a tam by ji také mělo být možné zrušit. (Stačí na žádost jednoho z partnerů.)

Až třetím rozměrem je svatba. Ceremonie, která dnes mnohým nestojí za tu námahu. Krok, který není podmínkou ani k plození dětí, ani k partnerskému životu. Ani k registrovanému partnerství. K čemu je dnes vlastně svatba a manželství dobré? Etymologicky ve svatbě cítíme svatost. Svatební obřady byly v našem kulturním prostředí vždy církevním (náboženským) aktem. Posvěcením svazku dvou lidí, kteří chtěli být před Bohem sobě partnery a svým dětem rodiči. Civilní svatby jsou u nás z hlediska historie novota (1870 pro bezvěrce, od roku 1919 jako alternativa k církevnímu obřadu) a není třeba si brát servítky. Vrátil bych svatby tam, kam kdysi patřily - církvím.

Můžeme vést diskuse, jestli má církevní svatbě předcházet partnerská registrace na matrice. Za sebe říkám, proč ne?

Dnešní hlasité debaty o právech té či oné menšiny by odpadly, protože by si sňatky řešili věřící sami mezi sebou podle svých vlastních náboženských pravidel.

Státu by mělo jít primárně o ochranu dětí (a podporu rodičovství a pěstounství). Partnerům o jejich ekonomické a sociální jistoty (důchody, daně...). A věřícím o svátost manželství.

Monarchistický týdeník

Manželství (není) pro všechny