Při psaní Shmilova Dafu KI TISA 5782 na mne vypadl starý text z roku 5771. Datace je nepodstatná, ale obsah překvapil... nevím, co jsem tím tehdy myslel:
Skot, Ir a Žid pracují na stavbě mrakodrapu a každý den jedí k svačině sendvič.
Skot si rozbalí svačinu, prohlídne si sendvič a řekne: „Zase s tuňákem. Nesnáším tuňáka! Jestli mi zítra žena zas udělá sendvič s tuňákem, tak vážně skočím z lešení.“
Ir si rozbalí svačinu, prohlídne si sendvič a řekne: „Zase s vajíčkem. Nesnáším vajíčka! Jestli mi zítra žena zas udělá sendvič s vajíčkem, tak vážně skočím z lešení.“
Žid si rozbalí svačinu, prohlídne si sendvič a řekne: „Zase s chumusem. Nesnáším chumus! Jestli mi zítra žena zas udělá sendvič s chumusem, tak vážně skočím z lešení.
Druhý den otevře Skot balíček se svačinou, křikne: „Tuňák!“ a skočí z lešení.
Ir otevře balíček se svačinou, křikne: „Vajíčko!“ a skočí dolů.
Žid otevře balíček se svačinou, křikne: „Chumus!“ a taky skočí.
Policie neobvyklý případ vyšetřuje, předvolá si pozůstalé manželky a vyslýchá je.
„Kdybych věděla, že nesnáší tuňáka, udělala bych mu sendvič s něčím jiným,“ tvrdí Skotka.
Podobně se hájí i Irka: „Kdybych věděla, že nesnáší vajíčka, udělala bych mu sendvič s něčím jiným,“
A Židovka řekne: „Já to vůbec nechápu, vždycky si dělal sendviče sám...“