Zlobivé dítě - a nebo ne?

Často máme tendenci omlouvat svoje děti už dopředu - je taková živější, no on neposedí. Protože se vlastně bojíme toho, jak bude společnost reagovat na jejich projevy. Jestli jsem si něco musela v rodičovství fakt poupravit a makat na tom, tak to byly přehnaný očekávání. Myslela jsem, že dítě v restauraci bude sedět, v MHD bude potichu, v obchodě se bude držet u mě, u jídla hezky způsobně zasedne a sní to. V zásadě, že tak nějak udělá, co mu řeknu. Tohle byla moje představa vychovanýho dítěte, to jsem brala jako výsledek svojí výchovy. Dost dlouho jsem zklamávala sama sebe, že toho prostě nejsem schopná. Měla jsem pocit, že moje dítě “zlobí”, že mě neposlouchá, že nejsem schopná ho zkrotit....než mi došlo, že takhle se děti chovají. Že je v pořádku, když má svojí hlavu, že nebude jen tak plnit moje pokyny.

To, že se projevují hlasitě, mají hodně energie, pláčou, nedokážou vždy ovládnout svoje reakce prostě znamená že jsou děti. Nikdy nepřestanu být vděčná svojí kamarádce, která mi jednoho dne řekla, že vůbec nezlobí. Až je mi líto, že jsem to nedokázala jako první uvidět sama. Musela jsem to od někoho slyšet. Ale moc mi to pomohlo. Děkuju <3

Neříkám, že máme rezignovat na výchovu. Samozřejmě, že ho učím, že u jídla se sedí, v MHD nekřičí, držím si svoje hranice a nenechám ho dělat věci, co jsou mně nebo druhým nepříjemné. Jen už si prostě nenadávám, když se to hned nedaří. Nečekám, že to pochopí napoprvé, nebo že když mu to hezky vysvětlím, tak nepřijde vztek. Přijde. Někdy je to sakra těžký, ale to je asi rodičovství. 

Přála bych si, aby se více vědělo, jak se děti projevují a aby děti prostě mohly být dětmi. Aby rodiče nenazývali svoje děti zlobivými jen proto, že mají svůj názor. Chceme totiž po nich někdy opravdu hodně a tím pádem i po sobě a pak se točíme v kruhu. 

Tohle téma mi připomněla jedna sledující, když jsem dávala dotaz, co teď ve výchově řešíte a její téma bylo právě to, že má pocit, že "nedokáže zkrotit své dítě". Pamatuju si ten pocit, kdy jsem si říkala. Ty jo, vždyť já to vůbec nezvládám, vždyť mě vůbec neposlechne. Zachvátila mě trochu panika, že jsem prostě ve výchověněkde udělala chybu, povolila moc hranice, nechala ho dělat, co chce. Pomohla mi jako vždy terapie, sebereflexe, a taky promluva s manželem a kámoškama. 

Sdílím tady to, co mi přijde užitečné si promyslet, aby se ti trochu ulevilo, pokud máš třeba teď podobný pocit. 

Jaké otázky si můžu položit, když řeším tohle téma?

• Kdo říká, že neposlouchá/zlobí? Jsem to já sama, nebo je to spíš okolí, můj hlas v hlavě, očekávání společnosti? Odkud tenhle hlas vychází? Kde se mi tam vzal?
• Jsou věci, které po svém dítěti chci, reálné? Mohla bych někde ubrat? Mohu teď nějaké stresové situace a prostředí omezit? Příp. mohu to sobě a dítěti v těch situacích nějak ulehčit?
• Jak vybít energii dovoleně? Můžu nějakou činnost, co dělá, a nesouhlasím s ní, upravit tak, aby jí mohlo dělat? (Např. Mlátí mě -> můžeme vymyslet hru, kde se třeba mečujeme petlahvemi, dáme si pravidla a budeme je dodržovat)
• Které z věcí, které dítě dělá mi opravdu vadí a které mi vadí proto, že mám pocit, že by mi vadit měly? (U těch, které mi opravdu vadí, mohu začít pracovat na nastavení svých hranic)
• Jak to mám se svýma hranicema? Jak je dítěti ukazuji? Držím je? Je zjevné, že tohle je opravdu moje hranice? Chápe dítě, že ji nemá překračovat? 

Pokud bojujete s bouřlivou reakcí na nastavení hranic, vydržte, zlepší se to. Díky tomu se dítě naučí nastavovat zase svoje hranice v budoucnu. Někdy na sebe narazíte, ale tak to je, pak je čas na nějakou domluvu. Ale o tom zase někdy příště :).

P.S. Toto není příspěvek, po kterém máte něchat děti dělat vše, co si zamanou. Je to spíš zamyšlení nad tím, jestli to, co po nich chci, je reálné, jestli to chci opravdu já. Je to o tom, vybrat si pár věci, za kterýma si stojím a ty držet pevně. A zbytek, který na mě a na dítě klade třeba přehnané nároky, prostě pustit. Je to velká úleva. 

Posílám síly, pokud je zrovna potřebuješ. Zlepší se to. Fakt <3

Míša

#VypniObavy #VypniHodnocení #Hranice