Proč NATO otálí?

Ve litevském Vilniusu proběhl summit NATO. Před zahájením se o něm mluvilo jako o summitu historického charakteru. Velké naděje do něj vkládali jak blízcí ukrajinští jak spojenci ve střední a východní Evropě, tak Ukrajina samotná. Zelensky mluvil o pozvánce pro Ukrajinu. Jenže už několik týdnů před zahájením setkání elit západního světa se ukázalo, že pro Kyjev situace opravdu nebude tak růžová a optimistická. Ukrajinská očekávání se brzdila a polévala se studenou vodou. Ukrajina prý musí být realistická v tom, co se může od NATO očekávat.

Tato slova samozřejmě vytvářela frustraci na straně Zelenskeho a Ukrajinců. Na konci června Zelenského poradce Žovka prohlásil, že ukrajinský prezident vynechá summit, pokud jeho zemi nebude nabídnuta pozvánka do Aliance. Ještě 9. července, tedy dva dny před zahájením programu ve Vilniusu náměstkyně ministra pro evropskou integraci Olga Stefanišina říkala, že o účasti prezidenta není rozhodnuto.

„Ještě není přijato konečné rozhodnutí. Dosud nerozumíme formátu setkání a také tomu, jaká řešení budou položena na stůl. Předpokládáme zasedání rady NATO – Ukrajina a vystoupení prezidenta na summitu. Na stole lídru jsou návrhy finálních dokumentů, které se navrhují na summitu schválit. My nicméně nevíme, co bude v dokumentech,“ dodala Stefanišina.

Rétorika, jejímž cílem bylo vytvořit silnou ukrajinskou pozici před summitem samotným, měla zvýšit tlak na západní lídry, aby přijali rozhodné řešení. Ještě před měsícem se nicméně psalo o tom, že Ukrajina zkrátka nedostane nabídku, ve které budou přesně stanoveny časové rámce pro členství v Alianci. Že se Kyjev nemůže stát členem NATO v situaci trvající velké války. A ano, z jistého hlediska je to samozřejmě jasné a pochopitelné.

Washingtonská smlouva, kterou se v roce 1949 Severoatlantická aliance založila, totiž nepřímo mluví o tom, že stát, který chce do vojenského bloku vstoupit, musí mít stabilní bezpečnostní situaci a vyřešené teritoriální spory (viz například článek 2 smlouvy o NATO). Na druhou stranu, pozvánka do Aliance, které se Ukrajině rovněž nedostalo, je bytostně politickým rozhodnutím. A toto politické rozhodnutí mohlo (a podle mého mělo) být vyjádřeno v závěrečném komuniké Aliance ze dne 11. července 2023. To se ale nestalo. Namísto toho se vymyslel „kompromis“, dle kterého proces přístupu Ukrajiny bude oproštěn od členského akčního plánu.

„Toto je silný balík pro Ukrajinu a jasná cesta k členství Ukrajiny v NATO,“ řekl generální tajemník NATO Jens Stoltenberg. Je tomu ale opravdu tak? Ze všeho nejdřív se pojďme podívat na to, co je vůbec onen akční plán.

Členský akční plán (zkráceně MAP) je program NATO, který byl zaveden na summitu Aliance v dubnu 1999 ve Washingtonu. Program je určen pro země, které vyjádřily zájem o členství v NATO a je jedním z hlavních nástrojů, které Aliance používá k řízení procesu rozšiřování. Cílem je vytvoření strukturálního a institucionálního rámce pro dialog mezi NATO a potenciálními členy. V rámci tohoto dialogu Aliance pomáhá zájemcům o členství s reformami (které zájemci provádí sami) v následujících oblastech:

1. Demokratické řízení: Země musí mít stabilní a fungující demokratický politický systém,
2. Ekonomická stabilita: Země musí mít stabilní a fungující tržní ekonomiku,
3. Schopnost splnit vojenské závazky: Země musí být schopna splnit vojenské závazky, které členství v NATO přináší,
4. Respektování lidských práv: Země musí respektovat lidská práva a základní svobody,
5. Řešení mezinárodních sporů mírovou cestou: Země musí být schopna řešit mezinárodní spory mírovou cestou a musí mít dobrosousedské vztahy,
6. Právní rámec: Země musí mít právní rámec kompatibilní s normami a zásadami NATO.

Jde samozřejmě o soubor legitimních požadavků, které zajistí, že se do Aliance nedostanou státy, jejichž hodnoty nebudou kompatibilní s hodnotami NATO. Upuštění od tohoto akčního plánu je tak pro Ukrajinu vlastně dobrou zprávou, že? Komuniké nicméně mluví tak trochu jinak. Kyjev odešel s něčím, co velmi nápadně připomíná závěry summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 (ano, toho summitu, kde Putin na zavřeném zasedání měl prohlásit, že pokud Ukrajina bude přijata do NATO, dojde k anexi Krymu a východní Ukrajiny).

Před 15 lety členské státy NATO ve svém komuniké (konkrétně odstavci 23) uvedly, že „NATO vítá ukrajinský a gruzínský zájem o členství v NATO. Dnes jsme se shodli na tom, že tyto země se stanou členy NATO (pozn. v budoucnu).“ A dále v odst. 24 stojí, že „členský akční plán bude dalším krokem pro Ukrajinu a Gruzii v jejích směřování k členství. Dnes jsme vyjádřili podporu přihláškám těchto zemí k členskému akčnímu plánu.“ Odstavec 25 následně mluvil o tom, jak bude zahájení akčního plánu probíhat. Na rozdíl od Ukrajiny, dnes členství Gruzie není ani o kousek blíže a spíše se mu vzdaluje (pochopitelně, vzhledem k jejich proruské vládě). Nicméně i členství Ukrajiny je zaháleno jakousi vágností formulací.

V komuniké z Vilniusu, konkrétně v odstavci 11 stojí, že ukrajinská cesta k euro-atlantické integraci pokročila natolik, že překročila požadavky členského akčního plánu. To je krok pozitivním směrem, nicméně na konci odstavce stojí že, „budeme v postavení, kdy rozšíříme postup k zaslání pozvánky Ukrajině k připojení k NATO, jakmile se spojenci shodnou na tom, že podmínky jsou splněny.“ Tyto podmínky nicméně odkazují na demokratické, politické a jiné reformy, které Ukrajina musí provést.

Naproti tomu byl ustanovený orgán Rady NATO-Ukrajina, kde by mělo docházet k dialogu a konzultacím ohledně reforem a jejich pokroku. Ač samozřejmě tento orgán může v konečném důsledku nahrazovat institucionalizovaný MAP, tak trochu se zdá, že požadavky na Ukrajinu zůstávají v platnosti, byť mají jinou formu.

Ano, pokud budeme postupovat formalisticky správně a budeme lpět na jakési právní jistotě, že budeme poskytovat členství pouze zemím s jasně fungujícími demokratickými mechanismy, fungující vládou práva, volným trhem a v neposlední řadě interoperabilní armádou, pak můžeme říct, že Ukrajina skutečně není připravená na členství. Na stranu druhou se ale pojďme zamyslet nad tím, koho máme za členy teď.

Maďarskou, kde bují korupce natolik silná, že jim Unie pozastavuje výplatu finančních prostředků? Navíc jde o zemi, která jasně inklinuje k Putinovu režimu. Nebo snad demokratické normy splňuje Turecko, které si po vlastní ose jede vojenské operace v Sýrii, kde likviduje Kurdy a navíc koketuje s Putinem, kterému pomáhá obcházet sankce? A co když se podíváme do historie, kdy spolu válčili Řecko a Turecko? Nakolik demokratické bylo například Portugalsko (jeden ze zakládajících členů NATO) za Antónia Salazara a jeho režimu Estado Novo?

Nemusíme být naivní v tom, že kromě výše zmíněných principů je pro členství důležitá i strategická a vojenská poloha a výhoda členství. A zde je členství Ukrajiny naprosto nenahraditelné a dává obrovskou výhodu pro celé východní křídlo Aliance i NATO jako takové. Vždyť který člensky stát NATO dnes může říct, že zlikvidoval tisíce ruských tanků, obrněných transportérů, stovky vrtulníků a letadel. Nemluvě o stovkách tisíc ruských vojáků. Kdo má tolik bojových zkušeností jako dnes Ukrajina a její armáda?

Pokud dnes vkládáme stovky miliard dolarů na pomoc Kyjevu a Ukrajincům, do čeho to vlastně investujeme? Chceme Ukrajinu v NATO? Opravdu? Nezapomeňme na to, že ač je NATO i aliancí politickou, primárně jde o mezinárodní organizaci vojenského charakteru a to by mělo být jedno z hlavních hledisek, podle kterého se bude členství Ukrajiny posuzovat.

NATO zde a za současného politického vývoje není od toho, aby posuzovalo kvalitu ukrajinského trhu a dostatečnost reforem. Koneckonců v minulosti jsme přijímaly země s jasným demokratickým deficitem.

Rovněž bychom si měli uvědomit i to, že paralelně ke vstupu do NATO probíhá proces ukrajinské integrace do Evropského unie, kdy nároky na členství z hlediska kvality vlády práva, reforem v oblasti ochrany lidských práv či třeba otevřenosti trhu, jsou kvalitativně mnohem náročnější než ty do NATO. Přesto Ukrajina dostala pozvánku do Unie.

Jde o prachsprostý alibismus a přetrvávající strach z jakési ruské eskalace konfliktu. Přitom Rusko zničením Kachovské přehrady jasně ukázalo, že nemá žádné červené linie, za které nepůjde. Pokud se rozhodne použít taktické jaderné zbraně, použije je. Nebude se nás ptát vůbec na nic. A jak správně řekl Zalužnyj: „mrtvým dětem je to už jedno“. Jde o opakování stejných chyb, kterých jsme se dopustili před 15 lety.

Přitom pozvánka do Aliance stále neznamená členství. Zájemci o členství se navíc pozvánka posílá tehdy, když tento zájemce splní požadavky právě z akčního plánu. Pokud tedy po Ukrajině formálně akční plán a nároky z požadovat nebudeme, k čemu otálet? Nikdo, včetně Ukrajiny, nečeká, že dojde k přijetí do Aliance v době válečného stavu. A v každém případě jde o symbolické ale silné gesto. Jak pro Ukrajince, tak pro západní společnost, kdy ukážeme, že jsme po roce a půl války přispěli k proaktivnímu přístupu, a v neposlední řadě pro Putina. Pozvánka do NATO by byla velkým a, v dobrém slova smyslu, bezohledném prostředníčkem fašistickému režimu, který jim rozpoutanou válku tak jako tak prohraje.

Jenže to se nestalo a ukrajinské zklamání (tak jak bylo v první den summitu prezentováno Zelenskym) je naprosto na místě. Nikdo pro členství v Severoatlantické alianci neprolil tolik krve, co jeden z největších evropských národů. A bohužel ani to mu negarantuje přímé, transparentní a rozhodné jednání. A to je veliká škoda a ostuda západních elit.

Vážení čtenáři, mockrát všem děkuji za to, že zachováváte přízeň tomuto blogu. Pokud byste další rozvoj tohoto blogu, můžete se stát podporovateli, kteří budou mít exkluzivní přístup k dlouhým analýzám aktuálních (geo)politických a bezpečnostních témat. Jinak blog můžete podpořit "koupí kafe" klikem na ikonku [$] pod tímto textem. Mockrát Vám všem děkuji, bez vás by tento blog nebyl možný!