Čiune Sugihara – japonský Oskar Schindler

Navzdory neoddiskutovatelným zásluhám o záchranu životů, riskování toho vlastního a obětování své kariéry, se zdánlivě nedůležitý úředník Čiune Sugihara nikdy nedočkal takového věhlasu jako jiný zachránce Židů - Oskar Schindler. Přesto Sugihara dle během druhé světové války zachránil mezi 2 až 6 tisíci Židů a Litva vyhlásila rok 2020 „Rokem Čiuneho Sugihary“. Jeho životní cesta je fascinující a ukazuje, co dokáže odhodlání jednoho člověka s razítkem a neochvějnou morálkou.

Čiune Sugihara se narodil v lednu 1900 v japonském městě Mino do dobře zajištěné rodiny. S vynikajícími výsledky a navzdory přání otce, aby se stal lékařem, raději schválně neudělal zkoušky na medicínu a nastoupil studium angličtiny na univerzitě Waseda. Tři roky působil v císařské armádě v hodnosti poručíka, ale poté, co úspěšně dokončil studia a složil zkoušku z ruštiny (v níž také exceloval), nastoupil na ministerstvo zahraničí jako odborník na ruskou politiku. Na přiděleném diplomatickém postu v Číně ještě zlepšil svou ruštinu a jako správný polyglot se naučil ještě německy.

Sugihara svou znalost ruštiny využíval opravdu aktivně. Vyjednával se SSSR záležitosti kolem Mandžuské severní železnice, v čínském Charbinu si vzal Rusku Klaudii Semjonovnu Apollonovovou a konvertoval na křesťanství. V roce 1935 se ovšem na protest proti zacházení Japonců s čínskými občany v Mandžusku svého postu vzdal. Ve stejném roce se i rozvedl a v Japonsku si vzal Jukiko Kikuči, s níž měl později čtyři syny.

Vicekonzul, špeh a spasitel

Když odhlédneme od eurocentrické datace, druhá světová válka fakticky začala v roce 1937, kdy japonská armáda napadla Čínu. Stejně tak globální diplomacie už počítala s rizikem střetu a zákulisní dohody jely na plné obrátky. Japonsko v roce 1939 už mělo s Třetí říší politicky silně provázaný vztah a obávalo se moci Sovětského svazu. Proto jej rozrušila čilá komunikace mezi Hitlerem a Stalinem (tedy jejich velvyslanci), která vyústila v Ribbentrop-Molotovův pakt. Japonsko chtělo obě strany blíž sledovat s tak poslalo na konzulát do litevského Kaunasu Sugiharu, který uměl rusky i německy a měl monitorovat pohyb jednotek obou států a dohlížet na to, že Německo neporuší jejich dohody ještě víc. Sugihara navázal kontakt s polskou tajnou službou a snažil se z pozice vicekonzula plnit zadanou roli.

Přijel ovšem do turbulentních časů. Do Litvy už v té době proudili uprchlíci z Polska, které napadl Hitler i Sovětský svaz. Do Litvy, a především Kaunasu mířily i tisíce Židů jak z území zabraného Třetí říší, tak z toho zabraného SSSR, které mělo dost svých problémů s antisemitismem. Situace eskalovala v momentu, kdy na Litvu zaútočil Sovětský svaz. V té době tvořili Židé třetinu obyvatel litevských měst. Malý japonský konzulát byl plný uprchlíků, kteří hledali cestu pryč z pasti. Sugihara se obrátil na nadřízené v Tokiu, zda může vydávat víza do Japonska. Ti odpověděli, že pouze s dostatečnými dokumenty, což dle podmínek nesplňoval prakticky nikdo. Když je Sugihara kontaktoval podruhé, odpověď zněla opět záporně s dodatkem, že se už nemá ptát. Tehdy udělal Sugihara pro Japonce jeho postavení něco netypického. Neposlechl a začal víza vydávat.

Nešlo o snadný proces. Japonské úřady vyžadovaly, aby vydávaná víza byla pouze tranzitní. Sugihara se spojil s nizozemským honorárním konzulem Janem Zwartendijkem. Ten uprchlíkům vydával potvrzení pro vstup do konečné destinace, holandské kolonie Curaçaa a Surinamu. Sugihara tak mohl potajmu podepisovat svá tranzitní víza, a především vyjednávat se zástupci Sovětského svazu na využití cesty Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku, odkud by se mohli uprchlíci dostat do Japonska. Moskva nakonec svolila – za pětinásobek obvyklé ceny pro tento tranzit, protože nad příjmem od zoufalých lidí rozhodně politbyro nos neohrnovalo. Hlavní zájemci o víza pocházeli z řad rabínů, studentů ješiv a lidí, kteří neviděli budoucnost pod stalinistickým režimem.

Zprvu Sugihara vydával kolem deset až dvaceti víz denně. Velmi rychle se ale jeho frekvence zvedla na stovku a japonský vicekonzul pracoval 18 - 20 hodin denně. Vydával víza až do uzavření ambasády v roce 1941 - a to ještě zažádal o prodloužení jejího provozu o měsíc oproti ostatním ambasádám v Kaunasu. Přitom pořád platilo, že Sugiharova rodina byla jedinými Japonci v Litvě...

Podle některých svědků dal při odjezdu své úřednické razítko polskému odboji a ještě z vlaku vyhazoval bianko víza. Jakkoliv by to vypadalo hezky v hollywoodském filmu, jeho syn Nobuki toto popírá, protože nádraží prý tehdy bylo plné sovětských vojáků a sotva by mohl z okna vlaku vyhazovat balíčky víz, stejně jako by bylo nepřípustné, aby někomu dal razítko japonského diplomata.

Sugiharova cesta následně vedla do tehdejšího Königsbergu a pak i na konzulát do Prahy (1941-42) a Rumunska (1943-45). Tam jej i s rodinou v roce 1945 zajala Rudá armáda a držela je 18 měsíců v zajateckém táboře. Po návratu do Japonska byl propuštěný z ministerstva zahraničí, oficiálně kvůli snižování stavů, neoficiálně kvůli „tomu litevskému incidentu.“ Sugihara živil svou rodinu, jak to jen šlo, byť žádná práce, kterou dostal, neodpovídala jeho kvalifikaci a vjednu chvíli musel jako podomní obchodník prodávat žárovky. Čiune Sugihara zemřel v roce 1986 jako nenápadný muž a teprve, když se na jeho pohřbu objevila velká izraelská delegace, jeho sousedé zjistili víc o jeho minulosti.

Životní čísla

Přesný počet lidí, které Sugihara zachránil neznáme. Vystavil 2 139 víz, jejichž držitelé přistávali v Kóbe, Curuze a Šimonoseki. Na každé vízum ovšem mohli cestovat až tři lidé a tak se objevují odhady 6 000 zachráněných životů. Někteří badatelé operují s číslem 10 000 a sám Sugihara při jednom z rozhovorů řekl, že přesné číslo nedokáže říct, že mohl zachránit 3 500 životů. V roce 1968 jej vyhledal Jošua Nišri, který působil při izraelské ambasádě v Tokiu a patřil mezi lidi, kterým Sugihara zachránil život. Pozval jej do Izraele a rozšířil zde povědomí o jeho činech. V roce 1984 pak Sugiharu komise Jad Vašem jmenovala Spravedlivým mezi národy, výjimečným titulem, jímž stát Izrael oceňuje nežidovské osoby, které za druhé světové války riskovaly život, aby zachránily Židy před holokaustem.

Když se Čiune Sugihary zeptali, proč Židům a uprchlíkům pomáhal, odpověděl: „Bylo mi jich líto.“