HŘIBY LÁSKY

„Pojeď se mnou na houby,“ šeptá mi na poradě kolega do levého ucha. Tedy do toho, v němž mi už nějakou dobu šumí. Prostě vítr čechrá nad vaší hlavou koruny stromů, jen nikde žádné stromy. Proto mi ta jeho překvapivá výzva přišla vhod – abych si s tím tinitem nepřipadal už jako úplný blázen.

„Jo, do lesa bych docela vyrazil,“ reaguju téměř bez rozmýšlení.

„Tak se domluvíme na obědě,“ uzavře mikrokonverzaci na chlup přesně s kulminací povytaženého obočí našeho bosse.

Když se pak před půl druhou scházíme v nedaleké restauraci, už z dálky vidím, že něco nezvyklého nese.

„Dala mi košem, kamaráde,“ oznamuje mi zdrceně, když usedá proti mně.

„A to ho musíš táhnout s sebou?“

„Říkal jsem si, že ti ho ukážu, zítra bychom s ním mohli vyrazit do Brd, co myslíš? Potřebuju přijít na jiný myšlenky.“

Byl to poctivý proutěný košík, ne jako ty plastové imitace z předražených kýčových obchodů. Navíc plný pravých hřibů.

Objednali jsme si a za chvíli už naše, tedy spíš jeho slova plachtila nad pěknými porcemi.

„Vlastně jsem v tu chvíli ani nevěděl, jestli mám být smutný, nebo se radovat,“ vypráví mi nad vídeňským řízkem a po chvilce žvýkání s vytřeštěnýma očima kamsi směrem k tabuli, z níž právě mazali poslední jídla z polední nabídky, dodá: „Možná mě má, nebo vlastně měla přece jen ráda. Podívej, vždyť jsem dostal výstavní dubáky! Žádné muchomůrky červené, natož zelené.“

Zaučující se servírka s nastraženýma ušima si to vyložila po svém a v mžiku byla u našeho stolu.

„Pane, jestli si přejete nějakou pikantní tečku na závěr, můžu vám přinést naše stálé menu.“

„Ne, děkuju, slečno, pikantní tečku už jsem dostal včera…“

„Tak něco sladkého, třeba dortík?“ usmála se na mého kolegu a po mně hodila spiklenecky očkem, asi abych ji podpořil.

Chvilku jsme jeden po druhém mlčky pokukovali a vteřinu po vteřině trpělivě vyčkávali, vždyť už byla většina hostů zase zpátky u svých strojů, a pak jsem se rozhodl to ticho protrhnout.

„Co kdyby je nám váš kuchař udělal… s vajíčkem a… Ne, s vajíčkem ne, tyhle si zaslouží smetanu. Heleďte, to jsou fešáci, co?“ a ukazuji slečně tu kolegovu nadílku.

„Ehmm, fakt pěkný… Musím se zeptat šéfa.“

„Jo, běžte, samozřejmě tu práci navíc rád uhradím…“

Karel mě v jistou chvíli začal pod stolem kopat, a když servírka konečně odběhla, jako kdyby se po minutě tonutí konečně vynořil z vody a prudce se nadechl:

„Ty ses zbláznil! Jejda, to je trapas. A ani nevím, jestli je chci vůbec jíst, čoveče. Chápeš?!“

„Proč bys je nejedl, proboha?“

„Jsou přece vod ní…“

„Karle, a to je chceš sušit, nebo snad nakládat jako ňáký náboženský relikvie či co? Vzpamatuj se! Jen si, kamaráde, pěkně sněz, co ti právem patří. Sněz si všechny ty nejvznešenější a nejopravdovější emoce, na který máš pochopitelný a právoplatný nárok. Po tom utrpení a ponížení, který jsi musel zažít. A hlavně přežít. Všechny ty skoky z oken, nuseláků i strmých skal. Jistěže vteřinu před odrazem při pohledu dolů zcela správně a logicky zavržených. A k těm nesmyslům ti naštěstí nepomohl ani pravidelný trénink v Podolí na 10metrovým můstku, stejně jako tupým nožem nedůstojně vypižlaný ranky na zápěstí…“

Asi bych pro nebohého kolegu vedl to kázání ještě hodně dlouho, kdyby se nám nevrátilo naše milé děvče v zácviku.

„Tak prej jo, a chcete je teda na smetaně? S naším domácím chlebíkem?“

„Přesně tak, slečno, to bude bomba! Děkujeme! Dáte si je – a samozřejmě i pan šéf a pan kuchař jakbysmet – s náma… Prosííím.“

„Hihi, pan šéf a pan kuchař je jedna a ta samá osoba.“

„Paráda, takže dokonce ušetříme!“ pokouším se o vtip, ale…

„No, to nevím, bude vás to stát prej tisícovku, řek šéf, musíme ty houby ještě vočistit a tak.“

„Cože?! Jakože červy?“ vmísí se nám do konverzace Karel, „takže mi ta mrcha dala košem, a ještě k tomu s červivými houbami?“

Tentokrát jsem do něj pod stolem kopnul zas já a při tom se na servírku usmál.

„Vůbec neva, slečno. Kupa pravý, lehce provrtaný lásky za litr, to jde, ne?“ retušuju Karlovu rozladěnost.

To, co se pak odehrálo následující zhruba hodinu, bych si snad měl raději nechat pro sebe. A ušetřit vás detailního popisu… Dost stačí, že jsem se toho musel zúčastnit. Co všechno Karel v té změti kluzkých vrcholků a údolí, v těch hříbkových Dolomitech, jež nám dvoučlenná delegace – majitel, kuchař a kompletní personál – nakonec naservírovala, co všechno tam s každým dalším soustem nacházel.

„Podívej, to je jako ta úžina, kde vloni v Tatrách ztratila ten batoh, co jsem jí dal k Vánocům … A tady, tady…,“ přičemž vehementně ťukal vidličkou někde na severovýchodě svého hlubokého talíře, až hustá omáčka dokonce párkrát vystříkla až ke mně, „to je přece ta říčka, kde jsme se koupali, že jo! Tys tam za náma tenkrát na pár dní přijel, pamatuješ?“

„Jo, akorát ta voda tehdy nebyla tak mastná jako teď,“ dal jsem mu za pravdu během pokusu vyčistit si navlhčeným ubrouskem pokropené tričko.

Karel se nenechal rozhodit.

„Jé, tohle je náš Ferda… Nechávali jsme mu klícku dokořán a on si nám pak sedal na ramena a šimral nás peříčkama za krkem. Načež jsme se začali šimrat všichni tři navzájem a hrozně jsme při tom blbli a vřískali. A skončilo to samozřejmě vždycky v posteli, to už ale bez Ferdy, asi by to chudák nepřežil, cha chá. Páni, to byly časy, ach jo. A pak jednoho dne uletěl,“ a Karel ten kousek houby podebral vidličkou a vyhodil ho přes celou místnost až k oknům. Plesk.

„Zbláznil ses?!“ šeptem ho okřiknu a popadnu za ruku, v níž ještě dovibrovává příbor, „tak to by stačilo, Karlíku, jdeme.“

Slečna si nás z dálky přísně prohlíží a já jen krčím rameny a volám na ni:

„Promiňte, trochu to střílí, jak ty naložený kulatý cibulky, že, he he… Zaplatím. Ale hříbečky jste nám udělali famózně, to ano! Vyřiďte prosím pochvalu panu šéfovi i panu kuchaři… Teda stačí vlastně jednomu z nich, že.“

„Ne ne, hezky oběma, náramně jsem si to užil, děkuju, děkuju, děkuju…“ vstoupí do mého závěrečného dialogu s poněkud zmatenou mladou dámou podobně zmatený Karel.

Její veliké hnědé oči nás teď na střídačku přímo rentgenují a za tou sněhobílou krajkovou čelenkou v sepnutých hustých černých vlasech se asi marně snaží poslepovat a uložit své první nestandardní zkušenosti z placu. Stojí tam před námi jako cvičenka po doskoku, ruce připažené, jen v pravé pěstičce svírá prázdný košík.

„Fajn, děkujeme, bereme si ho, zejtra totiž vyrážíme na houby do Brd, třeba zas něco přinesem, mějte se,“ loučím se při odchodu.

Když se po chvíli ohlédnu, vidím, jak se dívčina němá siluety téměř nemění, jen se ta svíčka zmenšuje a zmenšuje a zmenšuje…

Karel mezitím někam zmizel. Zpátky do práce už asi ne. Tuším kam. Je vedro, tak šel jistě trénovat další sebevraždy do Podolí. Znám ho, kdyby byla zima, jel by do Harrachova na ten slavný mamutí můstek. Kráčím si to tedy sám – jen s tím košíkem – rozpálenou liduprázdnou ulicí směrem k naší redakci. Potom na mě někdo zahvízdá. Otočím se.

„Tě pic, Evžene, co ty tady…,“ a prohlížím si jeho outletový adidas úbor, „ty jdeš někam sportovat? V tom hicu?“

„Jo, musím.“

„Ty musíš?“

„Přesně tak. Dostal jsem k narozkám kopačky,“ a sjel pohledem na své červeno-černě žíhané špuntovky.

„Tys dostal vážně kopačky?“

„Jo, chci je vyzkoušet. Pojď si čutnout,“ a zkontroloval pohledem moje odrbané conversky, „můžeš klidně i v nich, aspoň na chvilku…“

„A co tvoje holka?“

„Co by. Ta mi je právě dala. Tak je přece musím vyzkoušet, ne? Je to moje zlatíčko.“

„Aha. A vy to spolu neoslavujete?“

„Až večer. Má prej pro mě ňáký hodně velký překvapení. Pusinka krásná.“

„Hodně velký? Takhle to říkala?“

„No, možná ještě víc velký, už nevím, jak to přesně řekla, pospíchala, balila si zrovna věci… Prostě asi to největší, co vůbec ve vztahu jde, ne? He.“

„Balila si věci?“

„Hele, ty seš ňákej moc velkej Colombo. Prostě zejtra je sobota, občas jezdí za mámou na víkend…“

„Za mámou. Jasně, rozumím.“

„Tak já běžím, jestli ty nejdeš, ať to stihnu.“

„Jo, tohle určitě stihneš, Evžene, neboj, tomu neutečeš. Čágo.“

Přidal jsem do kroku, neboť už bylo docela dost hodin, a přestože byl pátek, čekalo mě toho v práci ještě docela dost. Jakmile jsem za pár minut protnul linii naší recepce a rychle zahnul chodbou směrem k newsroomu, zadrželo mě jak řezavá uzda závodního koně vyzvánění mobilu.

„Ahoj Kryštofe, co děláš?“

„No přece pracuju, kočko,“ řeknu jí rovnou bez pozdravu, abych dal najevo, že mám zrovna teď fakt naspěch.

„Dneska je takovej pařák, tak jsem si říkala, jestli třeba nechceš k večeru někam k vodě.“

„Říkáš k vodě?“

„Jasně, co je na tom divnýho? Je vedro. Něco vymysli a dej mi vědět kam. Klidně tam jeď rovnou z práce, musím ještě za ségrou, ale určitě můžu dorazit tak do sedmi, pa.“

„Ty mě posíláš k vodě???“

Ale to už mi z druhého konce odpovídá pouhopouhé ticho.

„Tak to bylo po tom dnešku opravdu o fous,“ říkám si v duchu, „ještě že to není moje holka… Kde vlastně je?“