Z psacího stolu #3: Psát od podlahy

Můj tatínek mi vždycky říkal: "Chlap po čtyřicítce, když se vzbudí a nic ho nebolí, je mrtvej."

Čtyřicet mi bylo nedávno, ale bolavá záda mě trápí už dlouho. Snažím se s tím systematicky a momentálně celkem úspěšně bojovat. Jedním z neuralgických bodů mého životního stylu je sezení u počítače. Sedím u něj osm hodin v práci a pak doma, když mám čas na svoje psaní. Co jsem tak pochopil od různých chytrých lidí, tak nejhorší na sezení je asi to, že nás na dlouhou dobu znehybní v jedné poloze. Dá se to řešit různě. V práci mám nafukovací podložku na dynamické sezení. Doma jsem přešel na sezení na zemi. Normálně na podlaze. Jen já a notebook. Ano jako otec pěti dětí se tím trochu připravuju na to, až neobhájím svůj vlastní psací stůl a budu muset ustoupit studijním nárokům potomstva. Jestli je to zdravé na záda to úplně nevím, ale každopádně to není moc pohodlné, takže se u toho člověk docela vrtí a často mění polohu, takže je to asi dostatečně dynamické.

Když chce člověk psát pravidelně, je dobré si dát nějaký limit. Já na sebe nemám, vzhledem k času, který mi chybí, velké nároky a tak mi stačí stránka denně. Sezení na zemi má jednu nespornou výhodu, která je asi spíš vedlejším účinkem, člověk se na psaní mnohem víc soustředí, protože už to chce mít hotovo, aby se mohl zvednou a jít dělat něco jiného. Victor Hugo si prý od sluhy nechával odnášet oblečení a pak seděl nahý v místnosti a musel psát, protože komorník měl nakázáno mu oděv nevrátit, dokud nebude mít splněnou denní normu. Já se kroutím doma na koberci a snažím se o totéž. Moje meta je mnohem nižší kvalitou i kvantitou, takže zatím si můžu dovolit psát oblečený.

Sezení na podlaze je mi sympatické i z filosofického důvodu. Líbí se mi ten diogenovský minimalismus. Člověk se zbaví všeho, co pro něj není momentálně nutné. Jen já a kniha, jen já a hrnek s kávou jen já a notebook na psaní.