Skutečný Poslední samuraj – Tom Cruise měl být francouzský voják bojující za šóguna

Posledního samuraje nejde za žádných okolností brát jako cokoliv, z čeho byste se měli učit o japonské historii, ale můžete si užít nádherný (a smyšlený) poslední jízdní útok i (nepravděpodobný) souboj luku proti puškám na mostě. A Kena Watanabeho, který chudák musí v každém filmu prznit svou angličtinu, aby roli utáhl na svém charismatu. Je to film plný omylů, přešlapů a deformování obrazu země k vlastnímu pohledu. Je to takový japonský Vinnetou.

Francouzský dobrodruh

Jeden z prvních hříchů, kterého se film dopouští je redukce série válek na jeden konflikt, stejně jako zkreslení revoluční modernizace společnosti na něco negativního. První známkou toho, že tvůrci odmítli při castingu historii, je fakt, že v něm ani jednou nepadne slovo „šógun“. Přitom právě zrušení šogunátu, nejmocnějšího úřadu v zemi, bylo klíčovou událostí, která kompletně změnila Japonsko, jeho organizaci, systém i kulturu a vedla k válce. Právě z doby těchto střetů pochází i inspirace pro Cruisova kapitána Algrena. V reálu to nebyl Američan trýzněný masakrem Indiánů, ale Francouz, který si mimo jiné zabojoval i v Mexiku. Jmenoval se Jules Brunet, byl dělostřeleckým důstojníkem ve francouzské armádě a do Japonska jej poslal v rámci závodů „kdo víc ovlivní tenhle stát“ Napoleon III. Brunet měl cvičit šógunovu armádu, nicméně po roce jeho působení v Japonsku, v roce 1868 přišla Bóšinská válka, kdy došlo k rozhodnutí, že dost bylo šogunátu.

Brunet, okouzlený Japonskem a étosem samurajství, neuposlechl rozkaz k ukončení mise a účastnil se po boku jednotek šogunátu série bitev, které skončily jejich naprostou porážkou. V republice Ezo, kterou rebelové na velmi krátkou chvíli vytvořili, dokonce Brunet sloužil jako ministr zahraničí. V roce 1869 ovšem Ezo skončila bitvou u Hakodate (krásné město na jihu Hokkaida, které doporučuji navštívit), která dala vzniknout několika kultovním postavám a Bruneta poslala do rodné Francie, protože císař rozhodně neměl chuť nějak se vybavovat s jedním z představitelů rebelie. Filmový moment, kdy jde Algren předat císaři Kacumotův meč by nejspíš skončil vězením a popravou. Císař dokonce požadoval po Francii Brunetovo vydání, ale díky popularitě jeho exotického dobrodružství se jej Francie odmítla vzdát. Brunet dostal symbolický trest a zemřel v roce 1911 jako divizní generál ve věku 73 let. Vyhnul se tak traumatickému zážitku, jímž byla první světová válka, a ještě se dočkal toho, že jej hrál Tom Cruise. Rozhodně to nebylo špatné dobrodružství.

Skutečný Kacumoto – uniforma, bříško a touha po válce

Ale teď už k dění samotného Posledního samuraje, jehož inspirací nebyla válka proti šógunovi, ale pozdější Sacumské povstání. Filmový Kacumoto, hraný Kenem Watanabem měl jako reálný historický předobraz samuraje, politika, oligarchu a generála jménem Saigó Takamori. Byl to samuraj a tady jakákoliv podobnost filmu s realitou končí. Ani ne tak proto, že na rozdíl od Watanabeho byl Saigó shrbený, statný muž s vlasy. Hlavně ale byl jedním z hlavních reformátorů, kteří vedli hnutí za sesazení šóguna a zabavení jeho majetku a žádný zapřisáhlý tradicionalista. Jeho revolta nevznikla kvůli tomu, že by se ztrácely tradiční hodnoty a hrozila nějaká morální eroze (byť se tím Saigó rád oháněl), ale z prostého důvodu. V císařství totiž v rámci modernizace docházelo k postupnému zrušení samurajské vrstvy, což se, logicky, nelíbilo oněm samurajům nebo alespoň jejich části na vrcholu ekonomického žebříčku.

V té době byly v Japonsku samurajů takřka 2 miliony, od velkých šlechticů s velkou penzí, až po jejich řadové zaměstnance s nepříliš velkým platem. Samurajský titul jim zaručoval pravidelný příjem a postavení nad ostatním obyvatelstvem. Byl to pro většinu pohodlný život, o který najednou měli přijít. Zatímco níže postavení a mladší samurajové se přeorientovali na podnikání nebo službu v armádě, mnoho lépe postavených a starých rodů se s reformami odmítalo smířit. Scény z filmu, kdy rolníci a obchodníci s úctou zdraví samuraje, symbol starých časů, morálky a cti, jsou zcela nerealistické. Samurajové v době reforem už působili především jako přežitek, produkt rozbujelé sociální vrstvy, která byla pro stát přítěží a která byla právně nad prostými obyvateli. Ti jen vydělávali na samurajskou penzi a živili celý moloch. Samurajové ani už nebylo bojem zocelení válečníci, ale v klidu žijící pseudoúředníci a rentiéři, z nichž válku viděl jen zlomek. Nejvíce paradoxně ti, kteří neměli s reformami problémy, protože v té době už studovali na zahraničních vojenských a námořních akademiích a viděli slabiny současného zřízení v Japonsku.

To je ale krásná zbroj. Mohu ji prostřelit?

Modernizace armády byla plně v pohybu. Onen oblíbený, v Posledním samuraji tolikrát akcentovaný kontrast samurajů v nádherných zbrojích s uniformovanými, neurozenými vojáky, je naprosto mimo. Samurajové v této době už zbroje nepoužívali, a to z prostého důvodu – nedokázaly zastavit projektily moderních střelných zbraní. Pokud byste viděli v dané době tradičně oblečeného samuraje, měl by kimono, ale určitě by se neobtěžoval s oblékáním zboje, která mu byla k ničemu. Navíc, samotný Saigó miloval svou moderní, evropskou uniformu – stejně jako už povstalci věrní šógunovi. Hidžikata Tošizó, jeden z legendárních vůdců, který padl u Hakodate, je všude zobrazován v moderní vojenské uniformě. Kontrast středověkých zbrojí a moderních uniforem prostě neexistoval. Samozřejmě, ve filmu to vypadá krásně, ale realita byla zcela jiná. Tuplem když odhlédneme od oblékání a podíváme se na zbraně.

Jak jsem psal výše, poslední jízdní útok ve filmu vypadá impozantně. Samurajové mávající meči projedou pouhými puškami vyzbrojenými pěšáky a zastaví je až nečestná, nemilosrdná palba Gatlingových kulometů. Pamatujete, jak Jules Brunet přijel jako dělostřelecký poradce? Ve skutečnosti se žádní Japonci nevzdávali výhod střelného prachu. Ostatně, proč by také měli, když se jeho použití osvědčilo už Odovi Nobunagovi v 16. století? Střelné zbraně nebyly pro Japonce nic nového a samozřejmě je chtěli, protože byly efektivní. Když začalo Sacumské povstání, rebelové jako první vzali útokem místní vojenské sklady a zabrali tolik pušek, kolik jen mohli. K povstalcům se přidávali bývali samurajové, kteří zatoužili po své penzi, nicméně efektivita armády povstalců byla diskutabilní. Saigó, i když byl do role vůdce povstání spíš donucen okolnostmi, čekal, že jeho armáda složená z 20 tisíc bývalých samurajů a jejich následovníků dokáže rychle porazit neurozené rekruty v císařské armádě a donutí vládu k vyjednávání. Jenže, nestalo se, a z pravidelné armády se při obléhání hradu v Kumamotu vyklubal tvrdý soupeř, který ofenzivu zastavil. Aniž bych zabíhal do detailů, musím zdůraznit, že na obou stranách konfliktu byste viděli moderní zbraně a uniformy.

Proti Saigóvi brzy stálo 90 tisíc vojáků 9. pěchotní brigády pod vedením prince Arisugawy Taruhita. Během osmidenní bitvy u Tabaruzaky opravdu došlo k momentu, kdy se samurajové vrhli proti puškám s meči. Důvodem ovšem nebyla nějaká pomýlená úcta k tradici nebo symbolický poslední vzdor. Rebelům ze Sacumy docházela munice a jejich pušky starší výroby přestávaly v extrémních deštích fungovat. Museli tak použít meče. Ve skutečnosti ale byla bitva u Tabaruzaky předzvěstí brutálních bojů první světové války. Počasí a terén proměnily osmidenní tažení v utrpení pro obě strany a rebelové bojovali v neustálém ústupu, k čemuž je donutilo manévrování císařské armády a kontingentu policistů. Obě strany přišly o cca 4 tisíce mužů, nicméně vítězství patřilo princi a samurajové se museli stáhnout.

Když se necháte pohltit romantickými představami

Saigó Takamori byl pravým japonským velitelem, tedy nijak neodpovídajícím filmovým představám o samurajích. Chápal poměr sil, uvažoval jako voják a lest mu nebyla cizí. Celé dějiny japonského válečnictví jsou dějinami taktické a politické lsti. Saigó se v této fázi už snažil jen o přežití a vyhnutí se trestu. Vláda ale neměla pro jednoho z otců reforem a svérázného rebela pochopení. Ten nakonec obsadil horu Širojama v Kagošimě, kde jej obklíčily jednotky prince Arimota a admirála Sumijošiho. Šedesátinásobná přesila horu obehnala systémem zákopů a když se Saigó odmítl bez záruk vzdát, postupně ji rozbombardovala dělostřelectvem a následně dobyla pěchotním útokem. Saigó Takamori byl údajně raněný kulkou, zda ovšem zranění podlehl a nebo spáchal seppuku jak praví legenda, nevíme. Pokud zde byl moment, který by se podobal Poslednímu samuraji, pak to byl asi vzdorný protiútok přítele a důstojníka Beppu Šinsukeho, který se s hrstkou přeživších vrhl na postupující vládní jednotky, které jej rozstřílely. Během obléhání císařské síly neztratily ani padesát mužů.

Realita bez falešné romantiky, necudného polibku i zlovolných kníráčů

Rámcově se dá říct, že Poslední samuraj vytváří pohádkový svět, který občas doplní reálnou informací nebo spíš střípkem faktu. Kupříkladu fascinující pohled na ulice, kde se mísilo tradiční oblečení s moderním je reálným rozpohybovaným obrazem dobových fotek. Ale filmaři nehřeší jen co do válčení či politiky. Kupříkladu scéna, kde se Algren při oblékání zbroje políbí s Takou, vdovou po samuraji, kterého zabil, je pravděpodobně nesmysl. V této době Japonci polibek jako vyjádření romantického citu neznali. Gejši polibek používaly jako efektivní i efektní sexuální praktiku, ale aby se do něj pustila ctná vdova po samuraji by bylo zcela neslýchané.

Jací tedy byli lidé, kteří sloužili jako předobraz snímku?

Algrenův francouzský dělostřelec Brunet žil opravdu život hollywoodského dobrodruha. Byl v kontaktu s největšími účastníky osudových událostí, okouzlený novou kulturou do níž se zamiloval.

Kacumotův Saigó Takamori byl naprosto odlišnou osobností. Protřelý politik a reformátor, který byl hybatelem události, proti nimž se později vzbouřil kvůli ztrátě vlivu a peněz. Rozhodně nebyl zasněným mužem toužícím po míru a meditování nad sakovými květy. Ještě v době, kdy byl ve vládě, horoval pro válku s Koreou, a dokonce nabízel svůj život za to, že bude obsazena. Jeho plán byl mistrovský – měl jet jako oficiální vyslanec do Koreje a chovat se tak pobuřujícím způsobem, až by jej museli zabít a Japonsko by získalo důvod k útoku. Jeho kolegové ale chápali, že mají důležitější věci na práci a jeho nabídku odmítli. Saigó nakonec sáhl k rebelii ve snaze zastavit nepříznivý politický vývoj, ale přepočítal se s tím, jak zafunguje poměr sil a jak dobře je zorganizovaná císařská armáda. Rozhodně nebyl zbabělcem, jen mužem, který přecenil své síly a zjistil, že není tak důležitý. 

A pak je tu zlý pan Ómura, nakrucující si kníry v západním obleku, který chce jen obelhat císaře a zničit vznešeného Kacumota. To on hystericky nakáže použití Gatlingů na útočící samurajskou jízdu, ovšem nakonec císař prozře a rázně jej usadí. Jeho předobrazem byl Ókubo Tošimiči, jeden ze „tří vznešených“ (jak je označují japonští dějepisci), kteří stojí za reformami Meidži – paradoxně mezi ně patří i Saigó. Ókubo byl bývalý samuraj, který pochopil, že pro úspěch Japonska v rámci mezinárodní politiky je nutná jeho modernizace, jinak skončí jako kolonie některé ze západních mocností či Ruska. Ókubo vedl pozemkovou reformu, která měla být spravedlivější a zničila feudální systém. Zrušil status „burakumin“, tedy nejnižších diskriminovaných kast. Do úřadů dosazoval mladé politiky, pokud možno se vzděláním ze zahraničí, a snažil se vyřadit „staré kádry“ lpící na pilířích feudálního systému. Ve filmu se Ómura snaží císaři vnutit dohody nevýhodné pro Japonsko, v reálu Ókubo pracoval na přepracování těchto mezinárodních dohod, aby Japonsko netratilo. Investoval tam, kam šógun odmítal – do silnic a celkové infrastruktury. Zároveň ovšem nabíral moc a mnozí jej viděli jako opravdového vládce, který mluví za císaře. Ókubo byl ve všech ohledech progresivním člověkem, který přenesl Japonsko z doby zkostnatělého feudalismu do industriálního, více rovnostářského věku. Jeho moc dále narůstala, a tak se stalo nevyhnutelné – rok po Saigóově smrti jej před císařským palácem zavraždilo šest sacumských samurajů pod vedením Ičiróa Šimady.

Poslední samuraj je milý film. Milý západní film, který absolutně nechápe dobu, kterou zobrazuje a jde po „rule of cool.“ Jako guilty pleasure poslouží (byť s každým dalším sledováním cítím, že je to víc guilt a méně pleasure), jako zdroj informací o Japonsku absolutně ne a spíš v hlavě divákovi vytvoří falešný dojem. Pokud byste chtěli snímek z doby reforem Meidži a války starého systému s novým, sáhněte po japonském Mebu Giši Den, u nás distribuovaném jako Soumrak samurajů. 

Sakra, to se protáhlo. A to jsem chtěl být stručný…