Fík ve škole

Fíkovu cestu za vzděláním jsme začali ve školce pro štěňátka. Je to super na socializaci, učí se tam první povely a taky si hezky hrát s ostatníma. Je totiž až k nevíře, kolik lidí nechává psy prostě hrát za každou cenu, i když je třeba někdo z nich evidentně v nevýhodě, začne fakt zdrhat, schovávat se u páníčka a tak podobně. A páníček se směje a říká: “Jo, nebuď posera” a “Oni si to vyřeší.” No, vyřeší si to hlavně tak, že pes bude vědět, že u páníčka není žádný bezpečí a taky, že na psy se musí ostře. Už hodněkrát jsem pak potkala pejsky, co přesně ze stejných důvodů pak na psi vrčí a hrát si nechtěj. Přitom je to jen o nějaký míře a rozumu.

A na to je školka super. Míň super je, že Fík je maxipes a navíc byl při návštěvě školky zhruba o dva měsíce starší, než ostatní. Takže tam byli malinký štěňátka nejrůznějších plemena  pak jedna obří, chlupatá koule, co netuší, kde má přední a zadní nohy. Ale protože je to koule veskrze dobrosrdečná, všechny štěňata se s ním spřátelili. Fík se naučil za jednu hodinu dávat pac, sedat, lehat, plazit se a tak. Já jsem přemýšlela, kdy se asi tak dostane do časopisu Forbes a rubriky 30 pod 30. Víte, jak tam jsou ty nejtalentovanější mladí lidé. Tak po Fíkošouvě první hodině mi bylo jasný, že budou muset rubriku rozšířit i na psy, protože takhle chytrýho psa, to byste pohledali. Teda kromě toho štěkání. Když si hraje, štěká. Když pracuje, štěká. Když někam přichází, štěká. Když odchází, už neštěká, protože se předchozím štěkáním, předváděním se a hraním tak vyčerpal, že se jen došourá do auta a okamžitě zalehne.

Mimochodem, auto, Myslela jsem už, že si na něj nikdy nezvykne, a že bude muset snad vždycky místo sezení na zadní sedačce běhat za mnou zakousnutej do tenisáku na kouli. Né, že bych měla tenisák na kouli. Nebo kouli. Nicméně, Fík svůj odpor k autu nakonec velmi rychle zlomil, jakmile ho přešla ta prvotní štěněčí nevolnost, zjistil, že vlastně vždycky jede někam na výlet, a že to není špatný a auto mu přestalo vadit. 

Mno nic. Další bylo na programu pasení. První lekce byla zejména ke zjištění toho, jestli má Fík vlohu. To se tak říká, víte. Jestli má vlohu k pasení. Třeba Brok, jak víme, měl vlohu k lovení, což bylo dobře, protože byl loveckej, ale né úplně nejlíp, protože já nebyla myslivec s flintou. Bača taky nejsem, žejo. Ale rozhodně je pravděpodobnější, že se můžu stát bačou, než myslivcem. Honit ovce po kopcích, to si představit celkem dokážu. Až na to, že když jdu do kopce, vždycky mi po pěti minutách dojde dech, začně mě bolet “vodchůze” (tak se slangově u nás ve vsi říká píchání v boku) a jakmile jdu zase z kopce, bolí mě kolena. Asi stářím a tím, že jsem snědla málo gumových medvídků a kolen se sulcem, a tak nemám kolagen. To by se ale vyřešilo.

Tedy, zjišťovalo se, jestli má Fík vlohu. Přijeli jsme do vesnice, kde tréninky probíhají. Bylo tam spousta ovcí všude a Fík se tvářil, že ho nijak zvlášť extra nezajímají. Šli jsme do takový kruhový ohrady, který se říká košár a tam na nás čekalo deset, podle mýho odhadu poměrně nasupených oveček, co jim z očí koukalo: “Tyvole, další malej blbeček, co nás tu bude honit jak nadmutý ovce a přitom vůbec nebude vědět, která bije.” To si samozřejmě mysleli o mě. O psovi smýšlely určitě mnohem pozitivněji.

Paní trenérka říkala, že půjdu s Fíkem dovnitř a uvidíme. Pokud nebude úplně na první pohled vypadat, že ho to zajímá, půjdu jakoby za ovce a zkusím ho navnadit, aby si všiml, že tam jsou. Tak jsme vlezli dovniř. V tu chvíli Fík zapomněl, že má i přední nohy na chození, stoupl si na zadní, začal vyvádět jako pominutej a řval na celý lesy okolo. Jeho štěkot bych přeložila zhruba jako:” Tyjo, konečně něco, pro co jsem se narodil, sice nevím, co to je a proč to mám dělat, ale matka příroda mi jasně velí, že se za nima mám pustit, tak to nezdržuj a pusť mě!”

Paní trenérka to okomentovala: “No tak tady asi nemusíme spekulovat, zájem o ovce zjevně má..." a Fíka jsem pustila. V tu chvíli zaběhl za ovce a začal je hnát kupředu. Váš úkol je, bejt před ovcema, couvat před nima dokola a takovým klackem mlátit do země vždycky, když pes ty ovce předběhne. Cílem je, aby chodil hezky za nima do půlkruhu a udržoval je v pohybu. 

Fík je svým zběsilým chováním udržoval v pohybu až zbytečně moc rychlým. Minimálně na mě. Už jste si někdy zkoušeli couvat dokola před deseti ovcema, co se na vás zběsile lepí a šlapou vám po nohou, protože je zezadu žene přemotivovaná beardedka? Ne? To se divím, někdy to zkuste… Pokud jste teda masochisti, jinak si jako každej normální člověk zajděte odpoledne do kavárny, pak do fitka a pak se psem na klidnou procházku po náměstí. 

Musím ale nekriticky říct, že ten pes je neuvěřitelnej. Je skvělý sledovat, jak je k tomu prostě předurčenej, jde mu to a dělá to sám od sebe dobře. A pak musím taky sebekriticky říct, že je až neuvěřitelný, jak velký kopyto jsem já. Při první lekci jsem si sedla na jednoho chudáka ovečku, při druhý mě smetli na zem a spadla jsem přímo do všech těch hoven. 

A když jsem končila a paní trenérka říkala, ať si chytnu psa, už jsem toho nebyla schopna. Jak se všechno odehrává v obrovský rychlosti, dokola a pozadu, za chvíli se vám začně brutálně točit hlava. Když k tomu přidáte, že v tom točení hlavy jsou úplně všude okolo vás ovce, bečí a šlapou vám po nohou, začnete se rychle propadat do nějakýho surreálnýho světa vlastní představivosti, kde vás ovčí moře unáší dál a dál do hlubin nějaký podivný kulatý spirály plný bahna a ovčích bobků a z dálky slyšíte neustálej štěkot chlupatý příšery, která to ovčí moře žene dál a dál… Mno, kdyby nezasáhla trenérka a nešla psa odchytit, odvezou mě tam odsud rovnou do nějakýho pěknýho bílýho vypolstrovanýho pokoje s klikou zvenku. 

Ale obě lekce, který jsme zatím absolvovali, byly super a je tam vidět progres. U psa samozřejmě. 

No a pak začal kurz agility pro štěňátka. Jak už jsme byli zvyklí, přišli jsme tam a Fík byl suverénně největší, asi tak o tři psí délky větší, než zbytek osazenstva. Chodí s námi dve borderky, jeden strakáč a retrívr, jenže jim je všem mnohem míň měsíců a navíc nemají Fíkovy chlupy, takže on mezi nima vypadá jako obr, co se tam připletl omylem. 

Začali jsme protahovacíma cvikama, co jsme znali už ze školky, takže jsme celkem váleli. Pak se šlo do tunelu. To byl pro takovýho bázlivýho obra docela oříšek. Fík není úplně bázlivej, ale je opatrnej. Když něco nezná, pro jistotu se bojí. Jakmile pak zjistí, že to je v pohodě, už je v klidu a příště do toho jde bez obav. Tak to bylo i s tunelem. Na jeho obranu je třeba říct, že ono je lehčí projít kulatým barevným tunelem, když jste malý štěně a všude okolo sebe máte prostor, než když jste mastodont, kterej se tam skoro nevejde a jakmile tam vleze, je ho plnej tunel. Ale s pamlskama jsme to zvládli a když zjistil, že na druhým konci čekám zase já s další ňamkou, šlo mu to pak o poznání líp.

A poslední kapitolou byly skoky přes překážky. Štěňata mají překážky nastavený asi na deset centimetrů, úplně prťavý, aby si skokama neničila klouby. Beardedky ale mají ještě jednu zvláštnost. Skáčou. Skáčou pořád, skáčou hodně vysoko a skáčou nejraději všema čtyřma zároveň. Kdo to vidí poprvý, přijde mu to samozřejmě neuvěřitelně komický. Když malá beardedka vyskočí, vypadá to, jako by měla na každý noze přidělaný pérko, všema čtyřma se odrazí, vyskočí metr do vzduchu a všude kolem ní se vznáší její chlupy. Je to velká podívaná. Fík se o svý klouby evidentně nebojí a přesně tímto stylem se rozhodl překonávat překážky. Takže zatímco ostatní pidi překážku přelezou, přejdou nebo nepatrně přeskočí, Fík se rozběhne, vymrští se do vzduchu a má nad ní ještě asi tak metr fóra. Velká podívaná a velká sranda. 

Agility nás každopádně baví taky moc, tam mu to navíc já ani tak moc nebrzdím svojí neschopností a taky tam nejsou žádný ovce, což já kvituju s povděkem a Fík akceptuje s povzdechem. Jeho ideální představa agility jsou podle mě dvoumetrový překážky, mezi kterýma se prohání ovce, co je třeba hlídat. A určitě tam nejsou žádný tunely.