[Komentář] Stratég Putin: posílil Západ, oslabil spojence

Jakkoli tragická by válka v Ukrajině nebyla, je potřeba v době napětí a tragických osudů hledat i pozitiva. Historie se totiž neodehrává pouze tam, kde zuří velké bitvy, ale v tichosti také tam, kde panuje zdánlivý klid. Jedním ze zástupných důvodů, pro který se ruský diktátor rozhodl zahájit válku proti svému sousedovi, bylo i nerozšiřování Severoatlantické aliance. Jenže co čert nechtěl, najednou se hranice rozšířila o tisíce kilometrů vstupem Finska. Bez nějakých vážnější důsledků ze strany již tak slabého ruského režimu. 

Za stejného  klidu se však i v Evropské unii odehrávají události, na které by Kreml, pokud by byl konzistentní ve své argumentaci, měl vážně a rázně reagovat. Je jím přistoupení Dánska k iniciativě Stále strukturované spolupráce, která vznikla v roce 2017 (zkráceně PESCO). Co je to? Stručně řečeno jde o unijní rámec a proces prohloubení spolupráce členských států v oblasti bezpečnosti a obrany. Cílem je posílení obranných schopností členských států a posílení jejich obranných kapacit. PESCO obsahuje řadu (na poměry Evropy) ambiciózních závazků: 

• pravidelně zvyšování rozpočtů na obranu v reálných termínech, aby dosáhly dohodnutých cílů,
• harmonizace požadavků pro všechny projekty rozvoje schopností dohodnuté účastnícími se členskými státy,
• přijetí konkrétních opatření k zvýšení dostupnosti, interoperability, flexibility a nasaditelnosti svých sil,
• poskytování důrazné podpory společné bezpečnostní a obranné politice a jejím misím a operacím. 

Rozvoj sám o sobě jde poměrně pozitivním směrem, nicméně čím je zajímavé právě přistoupení Dánska? Tím, že skončil 30letý opt-out, který Kodaň měla ze společné obranné a bezpečnostní politiky. Sem asi patří menší historická vsuvka. 

Dánsko ve svém vztahu k EU bylo poněkud rezervované. V roce 1992 Dánové odmítli schválení Maastrichtské dohody, kterou se založila Evropská unie. Skeptické nálady ve vztahu k integraci a obavy ze ztráty suverenity vedly k tomu, že dánská veřejnost těsnou většinou v referendu nechtěla ratifikaci smlouvy. V reakci na došlo k intenzivnímu jednání mezi Bruselem a dánskou vládou, vedenou sociálně demokratickým premiérem Rasmussenem, který pro zemi vyjednal řadu výjimek (tzv. Edinburghské dohody), které Kodani zaručovaly větší míru autonomie mj. v zahraniční a bezpečnostní politice. Tyto a další výjimky byly pro Dány natolik přijatelné, že ve druhém referendu rozhodli o schválení dohody. 

Jenže zdánlivé jistoty padají. Hned 1. června minulého roku se v Dánsku konalo referendum o ukončení výjimky ze společné obranné politiky. A výsledky byly poměrně jednoznačné. Celkem 66,9 % Dánů, kteří dorazili k volbám (těch bylo 65,8 % a pro úplnost se sluší dodat, že šlo o druhou nejnižší volební účast v historii), rozhodlo o zapojení se do unijních obranných iniciativ. 

Na to reagovala dánská premiérka (mimochodem, také sociální demokratka) Mette Frederisken, která řekla: „ukazujeme, že pokud Putin zaútočí na svobodnou zemi a ohrožuje stabilitu v Evropě, že nás to spojí. Pokud svoboda klepe na dveře Evropy a na našem kontinentu je válka, nemůžete zůstat neutrální. Podporujeme Ukrajinu a ukrajinský lid.“ Slova o neutralitě jsou při tom něčím, co by si měli vzít v potaz i některé naši evropští partneři jako je Rakousko či Švýcarsko (a tím nemyslím konkrétně členství v PESCO). Maďarsko raději vůbec nekomentuji, to se pod zástěrkou „neutrality“ rozhodlo podporovat Rusko a jeho propagandu.

Měsíc na to se Dánsko připojilo ke společné bezpečnostní a obranné politice a 23. března oznámilo Radě (EU) a Vysokému představiteli Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, že má zájem se zapojit do projektu Stále strukturované spolupráce. Na dnešním zasedání Rady došlo ke schválení dánského členství a celkově tak má PESCO již 26 členů. Z unijních států tak bokem stojí už pouze Malta. Nicméně zpět k jádru věci. 

Když se zde bavíme o důležitých politicko-bezpečnostních událostech, vždycky říkám, že je lepší sledovat trend než současnou situaci. A trend nám za poslední rok a čtvrt ukazuje, že Putin udělal pro evropskou obrannou a bezpečnostní politiku víc jakýkoli jiný evropský politik. Znovu zmíním příklad Švédska a Finska. Samozřejmě, můžeme říkat, že ač ani jedna z těchto zemí není skutečně neutrální kvůli bezpečnostní spolupráci s EU a NATO, pořád zde byl určitý odstup od Aliance a donedávna chabé výsledky unijních obranných snah. Vstup do Aliance nicméně ukazuje, že trend je zkrátka nastaven tak, že evropské země již nechtějí hazardovat s bezpečností a nebojí se udělat důležitý geopolitický krok navzdory sousedovi, který při každé příležitosti vyhrožuje jadernými zbraněmi. 

A když jsme u té odvahy v geopolitice, který je sice trochu vzdálen EU, ale ne tak úplně. Arménský premiér Pašinjan totiž prohlásil, že jeho země opustí Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB), pokud se ta bude jevit jako neakceschopná. OSKB je „obdoba“ NATO v několika bývalých sovětských republikách, kterou vede Kreml. Nebo vede. OSKB, ostatně jako Varšavská smlouva je asi jedinou bezpečnostní organizací, ve které se útočí na vlastní členy. Anebo se na ty členy kašle, pokud to ostatní nezajímá. Jako například, když Kreml měl „dost síly“ potlačit revoluci v Kazachstánu, kde nechal střílet do demonstrantů, ale neměl dost síly ochránit svého zdánlivého spojence na Kavkaze, když ten již poněkolikáté válčil s Baku. 

Pašinjan samozřejmě naráží na absenci kremelské vůle se za ně postavit v Karabašském konfliktu. Putin nemá sílu na to, aby mohl s Ázerbajdžánem cokoli udělat. A už vůbec ne vojenskou cestou, kdy za Alievem stojí Erdogan. Arménii tak nezbývá nic jiného než hledat jiné cesty k zajištění své bezpečnosti a potenciálně se smířit se ztrátou území.

I toto je trend, který je nutné sledovat, zvlášť při téměř nulové veřejné reakci Ruska na arménské "výhrůžky". Zatímco se Gruzie, která byla Rusy napadeny před 15 lety,  snaží skrze proruskou vládu zlepšovat vztahy s Kremlem, zdánlivě pevní spojenci jako je Arménie nebo Kazachstán mají pochybnosti o tom, nakolik se jim formální spojenectví s Kremlem vyplatí. 

A i toto je Putinova velká zásluha. Rozpoutat válku se 40-ti milionovou zemí, kterou nemůžeš vyhrát, spojit celý západní svět, rozšířit NATO a zároveň odehnat své blízké spojence, kteří ti navíc pomáhali s obcházením sankcí a jakžtakž zachraňovali tvoji chátrající ekonomiku, to chtělo skutečně velkou dávku strategického myšlení.

Vážení čtenáři, mockrát všem děkuji za to, že zachováváte přízeň tomuto blogu. Pokud byste mě chtěli podpořit v dalším  rozvoji tohoto blogu, můžete se stát podporovateli, kteří budou mít exkluzivní přístup k dlouhým analýzám aktuálních (geo)politických a bezpečnostních témat. Jinak blog můžete podpořit "koupí kafe" klikem na ikonku [$] pod tímto textem. Mockrát Vám všem děkuji, bez vás by tento blog nebyl možný!