Podzim v Kyjevě

Dnes je to přesně rok, kdy jsem zde v Kyjevě zažila (pro mne) nejhorší útok. Určitě si to všichni pamatujete. Je tu už teď zima a opravdu pravý podzim i když svítí sluníčko. Pro mne to znamená jedno z nejhezčích období v roce, ač jsem kolikrát psala že na mě dopadá depka, smutek apod, shodneme se snad na tom, že barevné listí, Slunce co mezi stromy proniká a štiplá do očí, pití horkého čaje a teplé kávy, kakaa pod dekou a dívání na oblíbené filmy co k podzimu patří (v mém případě všechny díly Harryho Pottera) a vubec všechno okolo dělá tohle období opravdu kouzelné.

Chodíte si po Kyjevě, jste štastní, že můžete být se svým milovaným. Že relativně dlouho nebyl žádný útok. Že se zadařila Ukrajinská ofenziva. Jste prostě v takovém klidu a užíváte si chvilky které jsem popisovala. A najednou se probudíte do rána, kdy je všechno jinak. Máte štěstí, že vám nespadla na barák raketa, ale přesto přímo z okna vidíte mraky dýmu. A není to jako.. Je to daleko, bylo to opravdu kousek. Vzdušnou čarou fakt co by jste kamenem dohodili. Při snídani si myslíte že to jsou mraky na obloze. Ale nejsou. Neslyšíte sirénu, protože váš mozek vám to vnímaní těchto zvuků postupně otupí. Probudili jste se do rána, který tu naprosto změnil situaci.

Vím že útok, který byl před rokem, byla odplata za Krymský most. Včera jsem vysvětlovala můj postoj na Bezdezinfa prostoru. Mohu znít v pohodě, zazněla o poklona k tomu jak to zvládám a jakou se má psychika brání. Moc si toho vážím, snažíme se co to jde, ale realita je ve skutečnosti taková, že nejsem v pohodě. Ani já, ani manžel, ani naše rodina. Odsouvali jsme strach někam do pozadí, a dělali jsme to moc dlouho a začíná se to projevovat. Jak ? Jako vyhoření, deprese, uzkosti. Každý to má jinak. Myslím že je to naprosto logické. I přes to, se ale dokážeme smát, bavit se s přáteli. Jsou to ty jediné radosti. Můj manžel mi často říká, že se cítí jako v kleci a taky od něj často slyším, že tu zemře. Naprosto s klidnym hlasem, mi vždy říká, všichni budou muset bojovat a já tě na to chci připravit. V takové situaci momentálně jsme. Jsme zamilovaní, štastní že jsme spolu, ale neštastní z toho co se děje. 

 Zkrátka, já už se s velkých úspěchů nemohu radovat. Nejde mi to, možná je to špatně. Ale bojím se, se radovat. Bojím se, že přijde něco stejného jako loni touto dobou. Oni to vrací. A vrací to tak, že tím trpí celá Ukrajina. Střílet na krytickou infrastrukturu, civilisty je něco odporného. O tom se snad nemusíme ani bavit.

To co se loni stalo znamenalo, že jsme byli bez tepla, světla, i vody. Nám nefungoval chvilku ani plyn. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak moc si nevážím toho co máme. Jak moc nám přijde automatické mít světlo, vodu, teplo. A jak moc s tím souvisí chod domácnosti a vůbec všechno. 
Určitě si každý pamatuje, kdo mě zná tento post:

https://x.com/VeronikaIvnts05/status/1579520878052007937?s=20 

Docházela nám baterka v telefonu, spali jsme v teplákách dvě mikiny a peřina,  byla zima já byla v té době ještě trochu nemocná. Nebyli jsme na to připraveni. Ale teď už jsme. Víme, že blackouty přijdou, plánované a bohužel určitě i ty neplánované. Cítím, že letošní zima bude ještě horší, otevřeně to říkají i představitelé Ukrajiny a varují nás. Exterky, elektrické deky na baterky, teplé ponožky, zásobu svíček, baterek. Všechno máme.

Nesmíme dovolit aby se Rusku dařilo takto terorizovat Ukrajinu a nesmíme polevit v podpoře. Je nesmírně duležité, aby to Ukrajina zvládla. A ona to zvládne. Stejně jako my. Jednou budeme zase všichni šťastní. Neříkajíc si, že tu zemřeme. Vím to, protože naše děti nás budou potřebovat. Stále věřím, doufám a podporuji. Stejně jako vy.

Děkuji že s námi a s touto zemí zustávate.

Veronika Ivanets