FLAKONKY (NE)SVOBODY

„Cítíš to?“

„Ty šeříky?“

„Ne, pod tím. Ty to necítíš?“

„Ne, jen ty šeříky.“

„Ano, ty voní nádherně, silně, opojně, ale za nimi a pod nimi a nad nimi… Je tam ještě takový svůdný spirálovitý tón. Jen jemně obtéká kolem některých lidí.“

„Cože?“

„Takhle voní svoboda, kamaráde. Svoboda voní. Miluji ji. Miluji vůni svobody. Svobodní lidé voní.“

„Myslíš ženský?“

„Ne, a ani mužský. Nehledej v tom hned sex. I když svoboda je hodně sexy.“

„Jako že se nechceš vázat ani ničím svazovat a jsi dost nepřístupnej… Hraješ třeba v parku nebo na rohu pod podloubím na kytaru. Prostě cool. A holky tě žerou. Jo?"

„Ne, to vůbec. Tihle lidi ani zas tak svobodní nemusí být. A hlavně je už tahle romantika pasé. A nemyslím ani ty zcela a od všeho – teda krom svého života a psa – osvobozené pod mostem. Ani staré mládence a kupodivu ani propuštěné vězně a zajatce.“

„Počkej, co je to teda za lidi?“

„Bude to znít asi samolibě a nadutě, ale třeba já.“

„Jó, máš pravdu, už to cejtím. To je fakt dobrý.“

„Ne! Ne! Ne! To je Calvin Klein – Obsession Night For Men. A támhle u té krásné dámy zas můžeš cítit Angel od Thierry Mugler. Ale svoboda voní jinak. A navíc u každého jinak.“

„Hmm, to je zajímavý. Voní asi příjemně, co? Počkej, a může taky někomu smrdět?“

„Ano, někomu svoboda skutečně smrdí. A ti lidé pak sami smrdí. Svoboda a nesvoboda jsou takové spojené voňavo-smradlavé flakonky, přičemž z každé strany stříká cosi jiného.“

„Takže ten smrad v nočních tramvajích…“

„…ano, většinou nesvobodní, ba přímo závislí lidé. Alkohol. Drogy. Agrese. Obžerství. Zoufalství. Ukřivděnost. Komplex. Nenávist. Nejlépe k celému světu. A to jsou jen ty vnější projevy.“

„Hele, svobodný lidi snad nejezděj tramvajema. Nebo jen některejma a někdy? Třeba těma historickejma?

„Je nás málo, kámo, a to nestačí, nepřebijeme, tedy nepřevoníme ty křiklavé pachy.“

„Musíte jít na to chytře, tak něco založte, scházejte se, organizujte se, sakra, dejte o sobě vědět!“

„Moment, pojď blíž.“

„Co?“

„Jo, už jde z tebe slabý závan slova Liberté, cítíš? Dobrý základ do budoucna, kamaráde, ale je třeba vědět, jak s tím naložit.“

„Nerozumím. Tak cejtíš ze mě něco, nebo necejtíš? Je to ta přiblblá svoboda, nebo není? Je to ok, nebo hnusný? Řekni. Něco konkrétního.“

„Čichni si třeba k zápěstí, to je místo jako stvořené pro okovy, a proto je i nejlepším ukazatelem svobody. Té individuální…“

„Si ze mě děláš prdel?“

„…a přestože sis sám pro sebe svobodu nezvolil, zatím, uznáváš ji coby odlišný názor. V tom je podstata všeho. Nevnucovat, respektovat, a přitom konat. Svobodně.“

„Jo, řeks to pěkně, to se mi líbí. Už to asi chápu, a už to možná i cejtím… I na tý svý pokérovaný ruce… Za svobodu!“

„Ne, hlavně bez ideologie, příteli, bez ideologie. Ta je odvěkým hrobníkem všech svobod. Svět může být spravedlivý a vlídný i bez té stále dokola vyvolávané, vzývané rovnosti lidí. Bez toho spiritistického nesmyslného přání. Zní to drsně? Ne, vůbec ne. Lidé si nejsou rovni už ze samé podstaty existence světa. Ze zákonitostí vesmíru, přírody. Její nekonečné pestrosti, její svobody v kráse i myšlence. Nerovnost není křivda a odlišnost není zlo, chlapče.“

„Hele, teď jsi to zas ňák moc zamotal. Ale budu o tom ještě přemýšlet. Jenže spíš až doma, večer před spaním.“

„Spíš před spaním? Hmm. Takže po spaní jsi vzhůru, že? Tak radši o tom přemýšlej až potom, to bude možná lepší.“

„Kámo, koukám, že ty omamný šeříky nelezou do hlavy jen mně… Ty krávo, ty šeříky, co? To je fakt síla. A vždycky touhle dobou v květnu. Je mi dvaadvacet, ale znám ty fotky i videa, nemysli si. I ty šeříky v klopách rozesmátejch rudoarmějců s garmoškou. V jásající Praze.“

„Jo jo. Víš, kamaráde, ty šeříky kvetly i v Plzni.“

„Co sem zase motáš Plzeň?“

„Jo, máš pravdu, pojď, dáme si támhle jednu…“

„Konečně dobrej nápad! A cejtíš ten gulášek?“