S životem a tvorbou Johna Lennona je spojený nespočet mýtů. Některé se drží při životě už desítky let a jedním z těch vytrvalých – možná proto, že celkem neškodných – je i domněka, že když se 9. října 1940 narodil, bylo to uprostřed německého bombardování.
Historik Mark Lewisohn v prvním díle obsáhlé biografie Beatles nazvaném Tune In píše: „Navzdory mnoha dosud publikovaným zdrojům Julia Lennonová své dítě neporodila uprostřed náletu. Středa 9. října 1940 byla ve skutečnosti vzácnou pauzou od výbušných či zápalných bomb nebo na padácích shazovaných min, které tu většinu nocí tak štědře zanechávali němečtí návštěvníci.“
Samozřejmě osud těžce válečně zkoušeného města se na Lennonovi i dalších „war babies“ musel projevit. A možná i proto nakonec Liverpoolské kapely tolik uspěly v Hamburku, jež o pár let později čekal podobný osud.
Víc než útoky Luftwaffe poznamenaly Lennona dva traumatické zážitky z dětství. Smrt milované matky Julie a fakt, že otec Alf jej zlovolně opustil. Což ovšem nebyla tak úplně pravda.
Vztah Lennonových rodičů byl poměrně nestálý a skutečnost, že se vzali poněkud překvapivá. Dílem proto, že Julia byla trochu do větru, a potom hlavně proto, že Alf byl často pryč. Za války totiž sloužil jako námořník u obchodního loďstva, což sice nebyla služba přímo vojenská, ale při transportech materiálu z Ameriky se tím německé ponorky nenechaly odradit.
Takže Johnův otec nemizel z rodného města za dobrodružstvím, ale v nejistých vlnách Atlantiku si prostě vydělával na živobytí. V tom ostatně pokračoval i po válce. Navíc vzah s Julií už se mu nepovedlo pořádně navázat. Je pravda, že v roce 1946 Alf Lennon odjel na Nový Zéland, ale bylo to proto, že u matky svého syna už prostě nebyl vítán, a dohodli se, že to bude ona (a její nový partner), kdo Johnovi poskytne domov.
Tyto detaily už se bohužel hudebník za svého života nedozvěděl. S otcem se neviděl dalších zhruba dvacet let. A ani později se jejich vztahy neurovnaly.
Beatles žili bouřlivý život a novináři s nimi drželi basu v tom ohledu, že udržovali jejich pověst hodných hochů. To platilo pro vrchol beatlemánie, kdy taková nepsaná dohoda byla oboustranně výhodná.
To však zjevně neplatilo v červnu 1963, kdy Lennon v opilecké agresi zmlátil dýdžeje z Cavern klubu Boba Woolera na oslavě jednadvacátých narozenin Paula McCartneyho. „Objevilo se to na zadní straně Daily Mirror s fotkou Beatles z doků. A byla to mimochodem první zmínka o kapele v celostátních novinách,“ vzpomínal v 70. letech.
S tím souvisí i další mýtus. Wooler podle Lennona dostal nakládačku proto, že o něm tvrdil, že je homosexuál. A tvrdil to mimo jiné na základě toho, že Lennon byl v dubnu na dovolené ve Španělsku s manažerem Beatles Brianem Epsteinem. O jehož sexuální orientaci se v jistých kruzích vědělo.
Lennon ani Epstein nikdy nepotvrdili, že k něčemu došlo, byť zpěvákův letitý přítel Pete Shotton publikoval historku, podle níž se mu John přiznal k tomu, že nechal Briana, aby ho uspokojil ručně.
McCartney má pro celou cestu na jih jiné vysvětlení. Podle něj Epstein po Lennonovi pokukoval, a ten využil dovolené k tomu, aby na něj zapůsobil jako umělec na svého managera. „Prostě chtěl, aby Brian věděl, koho z kapely má poslouchat,“ tvrdí McCartney.
V nábožensky založených oblastech Spojených států se kvůli tomu pálily desky a suvenýry s Beatles, koncerty amerického turné z léta 1966 byly poloprázdné a výhrůžky smrtí jen vedly kapelu k tomu, aby se z pódií už natrvalo stáhla do studia.
Co se stalo? Prudérní Ameriku vytočila Lennonova poznámka, že Beatles jsou „větší než Ježíš“. Jenže on to nikdy takhle neřekl. V rozhovoru se spřízněnou britskou novinářkou Maureen Cleavovou uvažoval nad tím, že křesťanství je přežité a zanikne. „Jsme populárnější, než je dneska Ježíš,“ prohlásil. Což je případné, když Beatles tou dobou pobláznili mládež snad všech kultur a náboženství.
Zatímco v Británii zmínka žádný rozruch nevyvolala, ve Spojených státech vypukly výše popsané nepokoje. Lennon se nakonec na tiskové konferenci před americkým turné musel omluvit. Respektive vysvětlovat: „Předpokládám, že kdybych řekl, že televize je populárnější než Ježíš, tak by mi to prošlo. Netvrdil jsem, že jsme větší nebo lepší.“
Ve svobodomyslných šedesátých letech se to může zdát jako marginalita, ve skutečnosti však Beatles do studia pod vlivem drog zásadně nechodili. Přeci jen to byla práce.
Výjimkou byla marihuana, kterou chodili kouřit potají, aby se to nedozvěděl „dospělák“ producent George Martin. A druhou výjimkou bylo LSD, které si Lennon vzal omylem v březnu 1967 během nahrávání doprovodných vokálů k písni Getting Better. McCartney to později líčil tak, že si z krabičky s pilulkami místo amfetaminu, aby vydržel vzhůru (říkal mu „little upper“), zobnul „little downer“.
Martin, kterému se zdálo, že je nemocný, jej s nejlepším úmyslem vzal na střechu nadýchat se čerstvého vzduchu. „Kdybych tehdy věděl, že je to LSD, střecha by bylo poslední místo, kam bych ho vzal. Ale samozřejmě jsme nemohli ven před dveře, kde by ho pět set křičících dětí roztrhalo na kusy,“ vyprávěl.
Frekvenci nakonec ukončili dřív a McCartney, který bydlel za rohem, vzal kamaráda k sobě a ze solidarity si poprvé vzal LSD taky.
Stále opakovaná a všemi zúčastněnými vyvracená teorie. Yoko Ono nezpůsobila rozpad Beatles. Urychlila ho? Možná. Jak upozorňuje například Lewisohn, Beatles se málem rozpadli těsně před tím, než se jim povedlo prorazit, a několikrát potom. Za rozpory v kapele však mohla ta samá tvůčí a umělecká tenze, která všechny čtyři zároveň poháněla k lepším a lepším výkonům.
Takže když se ve druhé polovině 60. let zjevila Yoko a začala nakonec pravidelně docházet na nahrávací frekvence, byl to pro zbytek kapely přirozeně šok. Když seděla na Paulově reprobedně, nebo bez dovolení snědla Georgeovu sušenku, občas bouchly saze.
Byla to Lennonova přezíravost i vrozený nedostatek taktu, které zapříčinily, že přítomnost jeho druhé ženy působila, jak působila. „Později nám došlo, že prostě chtěl být pořád s ní. Ale kdyby přišel a řekl – mám tu holku fakt rád a nemůžu se od ní odloučit, asi by to pomohlo,“ řekl McCartney po letech. Kapela měla podle něj svých problémů dost i bez nových manželek.
John Lennon byl s americkou vládou ve válce, to je zřejmé. Kvůli zčásti zveličeným a zčásti smyšleným drogovým deliktům v Británii měl problém získat zelenou kartu, tedy povolení k pobytu, když se rozhodl usadit v New Yorku.
O tom, že jej americké úřady špiclují, se mluvilo ještě za jeho života. Až v roce 2006 se historiku Jonu Wienerovi podařilo dokumenty získat. Ukázalo se, že tajní sledovali zpěváka více než rok a v některých zprávách dokonce hodnotili jeho show slovy „nedosahuje Lennonových běžných standardů“ nebo „Yoko nezvládá udržet tóninu“.
Internetem roky koluje údajný Lennonův citát, kde se naváží do Ringa Starra s tím, že nejen není nejlepší bubeník na světě (což je jistě diskutabilní), ale že nebyl nejlepší bubeník ani v Beatles.
Problém je v tom, že Lennon, který jinak pro ostré slůvko často nešel daleko, to nikdy neřekl. Ještě jednou citujme Lewisohna, který tento mýtus vyvrací jednou provždy. „Ta hláška zazněla v komediálním pořadu BBC Radio Active v říjnu 1981. Namluvil ji Philip Pope. Napsal Geoffrey Perkins. Ne John Lennon.“ A zde je nahrávka jako důkaz.
Jistě, vztahy mezi bývalými spoluhráči byly začátkem 70. let napjaté, ale nejpozději v prosinci 1974, kdy všichni čtyři (byť ne pohromadě) podepsali dohodu o právním rozpuštění Beatles, už spolu nebyli na kordy.
A to včetně dvou hlavních parťáků. Půvabná historka se váže k dubnu 1976, kdy v televizní show Saturday Night Live nabídli Beatles tři tisíce dolarů, když se potkají u nich v programu. McCartney byl shodou okolností na návštěvě v Lennonově bytě jen pár bloků od studia. Žertovali, že by vzali taxíka a vyrazili, ale nakonec se jim nechtělo.
Ale například už v rozhovoru o rok dříve na otázku, zda je rád, že se McCartneymu v muzice daří, odpověděl: „Těší mě, že se všem daří. Popravdě mě víc těší, že se daří Ringovi, že se našel. Protože u Paula jsem věděl, že bude v pohodě, proč bych se měl bát, že nebude?“