Poznávání světa a zahrnutí naší vlastní zkušenosti s bytím

Anton Markoš ve své knize Znaky a významy v evoluci krásně shrnuje, to, co nám ve vědeckém bádání a poznávání chybí, soustředění se na naše vlastní prožívání a poznávání, epistemologii - tedy to, jak svět poznáváme. Proto nás také tak moc baví integrovat mnoho přístupů dohromady a ptát se po něčem, co pojmenoval Gregory Bateson jako “Ekologie Mysli”, následně pak sensemakingu (jak světu rozumíme). Proto nás tolik baví kognitivní psychologie a neurověda, protože to jsou právě ty přístupy, které propojují úroveň vědeckou, poznávací a prožívací, nesnaží se jí tedy odfiltrovat, ale naopak zahrnout.

“Bývá zvykem ve vědeckých kruzích vyhýbat se tzv. antropomorfismům, tedy připodobování přírodních dějů zkušenosti lidské. Důvody pro to jsou dobré, zejména věnují-li se studie jen jistým stránkám života. Když však mluvíme o “životě vůbec”, je tento přístup na škodu, protože tím odfiltrujeme zkušenost s naším vlastním bytím, se životem naší kultury, jazyka apod. První vlastností, co vyjde na povrch při antropocentrickém přístupu (vedle toho, že se rodíme a umíráme), je skutečnost, že se ve svém světě snažíme vyznat, že ho interpretujeme a re-interpretujeme na základě zkušenosti osobní, zkušenosti našeho společenství, jakož i paměť a zkušenosti, kterou nám předala naše linie - genetické, tělesné i kulturní. Stručně řečeno, jsme (my všichni živáčkové) bytostmi výkladovými - sémiontickými, založenými na rozumění světu.”

 - Anton Markoš, Znaky a významy v evoluci