ALFA SAVCI – část devatenáctá: Na co bejt hrdej

Část devatenáctá

Na co bejt hrdej

Do Německa jsme jeli přes Polsko. Tamní upíři měli tehdy fakt dobře vyřešený všechny možný místní bezpečnostní a informační služby. Narozdíl od Česka, kde poměry byly jiný a dle mýho skromnýho soudu smradlavější. Já tentokrát nejel v transportéru, a dokonce ani v jednom autě s Anastázií a Alicí.

Seděl jsem na zadním sedadle Chrysleru 300c. Vedle sebe celou dobu BREN. Párkrát nás polský policajti kontrolovali, ale jak říkám, místní upíři to měli tak vychytaný, že stačilo ukázat takovou jednu speciální průkazku (u nás v autě ji vlastnila Barbara) a neexistoval problém. Jestli moje znekřtění proběhlo až naivně jednoduše a zdánlivě blbě, tohle bylo jednoduchý a zdánlivě blbý ještě víc. Nicméně přesně tak to proběhlo. Kontrola. Dobry dzień. Czy nosisz broń? Ach, transport krwi i kosztowności. Jedź dalej.

Víš, díky čemu to šlo tak hladce? Jasně, že jo. Bohatství. Všechno to bylo koupený. A zrovna v Polsku se fest hlídalo, za co upíří zaplatili. Peněz máme jak sraček. Někdy mi připomeň, abych ti vyprávěl, jak mi Anastázie řekla o jantarový komnatě a o tom, co s ní legionáři provedli. Nebo o tom, jak upíři obchodovali s rukopisama Alexandrijský knihovny, kterou než zapálili, vykradli…

No, takže Chrysler 300c a pokračování vyprávění. Řídila Albina Kamińska, spolujezdec její sestra Barbara. Vzadu já a Kazimieras Slivka. Kurva nevím, kdo dělal zasedací pořádek, ale určitě Alice. Mrcha. No nic. Víte, co Kazimieras dokázal? Zaprvé se teda zotavil z věznění – slušně houževnatej Žmudín. Zadruhý už měl zase pečlivě nakroucenou trvalou a čerstvej melír. K tomu smrděl jak drogerie, vyluzoval heavy metalový pištění, když se mu něco líbilo (třeba koně u cesty a tak, takže to dělal často) a navíc se ověsil pochromovanejma doplňkama, až mě z něj pálily oči. Do píči, proč zrovna já musel sedět vedle tohohle manekýna přihřátýho heavy metalu?

Na první benzince jsem si koupil nekvalitní sluchátka a z telefonu jsem drtil mozek výběrem z alb od Extreme Noise Terror, Sick On The Bus, Discharge, Anti-Cimex, Kaaos, Amebix, G.I.S.M., Extinction of Mankind, World Burns to Death, Driller Killer, Dread 101, Guided Cradle, Pisschrïst, See You In Hell, Wolfbrigade, Disfear, Victims, M:40, Dropdead, Instinct of Survival, Giuda, Adacta, Nasum, Insect Warfare, Wormrot, Agathocles, Carcass, Siege, Rorschach, Lycantrophy, Power Trip, Skiplife, ACxDC, Weekend Nachos, Coke Bust a podobnejch umělců.

Do Bavorska to byl kus, takže došlo i na kousky od Darkthrone, Bathory, Edge of Sanity, Bloodbath, Brutally Deceased, Benediction, Summoning, Tsujder, Taake, Nargaroth, Gorgoroth, Watain, Master's Hammer, Bahratal, Hellhammer, Pakosteň, Celtic Frost, Morghuul, Carpathian Forest, Otras, Dissection, Marduk, Trollech… byla toho mrda a jen díky ní a cigárům neletěl Slivka za jízdy z auta. I když jsem ho neslyšel, sral mě. Byl to první hyperaktivní upír, co jsem poznal. Když nemluvil, aspoň vyluzoval zvuky. Když nevyluzoval zvuky, bubnoval nohama. Když ne nohama, tak prstama rukou. Když nebubnoval, tak nahlas a s otevřenou hubou žvejkal. Většinou ale dělal všechno tohle dohromady. K tomu buď pohazoval hlavou, čechral si háro prstama, nebo na někoho mrkal a smál se tomu jak pitomec. Jo a tu žvejkačku měl v hubě snad pořád. Podle mě žvejkal, i když spal. Prostě nevydržel ani tři zkurvený sekundy v klidu.

Problémy začaly na hraničním přejezdu do Německa, ale tehdy jsme o tom neměli ponětí. V Polsku to měli upíři dobře zmáknutý, ale jak jsem několikrát říkal, tohle neplatilo pro Česko a logicky ani pro jiný státy. Naneštěstí jsme se zařadili mezi první, kdo poznal, že i v Německu upíři ztratili dřívější kontrolu (když to nazvu hodně mírně).

Za tuhle událost, kterou brzo popíšu, jsem vlastně mohl já, Wojciech Siekierowicz, Samuel Berlewi a Jaroslav Šmour. My všichni totiž měli závažný záznamy a v tý době už se někdo kurva snažil, aby se o nás vědělo. Strategický místa, jako například letiště a hraniční přejezdy, se evidovanejm upírům najednou staly daleko nebezpečnější, než bejvalo (což jsem vlastně nezažil). Prostě se stalo, že lidi jako Krvčenko Mrtvolovič Oživlakov se postarali, aby takoví jako já byli sledovaný, jak jen to šlo. Zkurvenej sráč, z podstaty fízl. Fuj. A nejhorší je, že v tom byl zmrd dobrej.

Pamatuješ, jak jsem se sral, kdo dělal zasedací pořádek? Teď se o něm dozvíš víc. Jelo nás šestnáct. Šestnáct postav je pro toho, kdo vstřebává tenhle příběh možná hodně. Ale nemusíš mít strach, počty se brzo zredukujou… Kde jsem to skončil? Jo, zasedací pořádek naší slavný šestnáctky. První auto Toyota Hilux, v něm posila z Česka: kliďas Svatopluk Štorm a sourozenci Černí na válečný stezce. S nima ještě Ballomar, nejstarší z nás. Po Hiluxu jel jako druhej náš Chrysler – v něm já, heavy Slivka a polský sestry Kamińský.

Zbytek seděl v transportérech. V prvním Anastázie s Alicí, židovskej švihák Berlewi a zahádnej Jaroslav Šmour. V druhým kosmickou temnotou políbený sympaťáci Mordred a Darsius, čarodějnice Vrbkovcová a maniak Siekierowicz.

Mám na ně hezký vzpomínky, protože to bylo moje upíří mládí. Na nich já viděl rozmanitost jednotlivců, tolik blízkou rozmanitosti lidský. Zároveň byli tyhle osobitý jedinci u toho, když se zarazil poslední hřebík do rakve mojí přeměny. V tý pak už ležela moje duše a leží tam pořád. Přišlo totiž zjištění, že konec a záhuba jsou pořád blízko.

Je to zvláštní. Když víš, že seš nesmrtelnej tvor, najednou vidíš život jako závod o to, jak dlouho se dožiješ, abys viděl co nejvíc. Aspoň já to tak měl a mám. A je děsivý, že tu šanci spatřit od teď už všechno ti někdo vezme lusknutím prstu. To jsem tehdy vlastně viděl poprvé, když nepočítám milosrdný usmrcení Lucie Černý a Adolfa Albrechta, ale to bylo něco docela jinýho.

Není důležitý, kde přesně se nám to stalo. Důležitý je, že se to stalo. A že k tomu došlo někdy ve dvě ráno nevím kde v Německu. Daleko od poslední obce a zároveň daleko před obcí nejbližší. Jedeme, jedeme, jedeme. Pořád se můžeš cejtit tak, jako bysme spolu seděli v hospodě a já ti to říkal, i když teď zrovna ne úplně zvesela.

Takže jedeme, jedeme, jedeme, já poslouchal Bloodbath – Outnumbering the Day, a najednou krupobití kulek. To máš, ty vole, pocit, že sedíš v hrnci, seš třeba špageta nebo knedlík, a najednou se venku strhne apokalypsa. Kolem uší ti to svinsky hvízdá a není to pára. Nad hlavou ti mlátí železo o železo a není to poklička a hrnec. Asi bych to neměl odlehčovat, ale nechci tě traumatizovat úplně šokově – ideálně vůbec.

Hilux před náma v tom chaosu nejdřív nebrzdil, pak až moc prudce. Albina docela řízení Chryslera zvládala, ale všechno se dělo dost rychle, takže vlastně těžko říct. Každopádně nebylo auto, co by to neschytalo. Smrt nad náma roztáhla hnáty a začala sbírat.

Viděl jsem okamžitě hovno. Jakmile to totiž začalo, instinktivně jsem se vrhnul na sedačky. To samý napadlo Slivku, takže jsme se srazili hlavama a až teprve potom jsme se nějak poskládali jeden přes druhýho. Do auta bubnovaly kulky a mě dusila ta parfumérie, kterou byl Slivka nasáklej. Pamatuju si, že mi tehdy hlavou blesklo, že takhle chcípnout nemůžu.

Pak se ozvala rána. Střepy, dým, zmatek, krev. Náš Chrysler narazil do Hiluxu a my se v autě přeskládali do ještě debilnějšího propletence těl. Podařilo se mi uvolnit jednu paži, i když jsem si nejdřív myslel, že veškerá její hybnost se vykloubila. Skoro jsem se vyškrábal do aspoň trochu lidský pozice, když to do nás zezadu narval transportér. Ze třech našich aut teď byly harmoniky, plechy zkroucený, okna vysypaný. Z autoharmonik navíc vznikaly cedníky. Zmatek. Blikání výstražnejch. Airbagy, smrad benzinu, krupobití ráže 5.56 mm.

Jak bych to jen sdělil správně… Ocitli jsme se v nezáviděníhodný situaci – byli chycený a až po uši v průseru. Takovým tom hodně blbým. Topili jsme se v krvavejch sračkách, dostali se do fašírky ze syrovejch fláků masa a hoven. Nezbejvá mi než to popsat věcně, protože tenkrát jsme dostali jak svině.

Ty auta, kde jsme seděli, redukovala šanci zasažení o dost míň, než bych čekal a hlavně chtěl. Já sám chytil kulku do paže pod ramenem a to zrovna tak blbě, že mi kus svalu plandal jak (ne moc zmenšená) roztlemená huba buldoka. Můžu mluvit o štěstí. Ta přepadovka, co nás mrdala olovem, mířila v začátku hlavně na řidiče. V tom bylo moje štěstí – že jsem to jak zázrakem chytil jen do paže.

V našem autě měl ještě větší kliku Slivka, kterýho netrefilo nic. Ale Albina to chytla strašně – do hlavy. Viděl jsem to hodně zblízka. Dostala ji do spodní čelisti. Střely z útočnejch pušek rvou plech, rvou těla. Ten zásah jí hodil hlavu dopředu a zároveň vpravo, až se mi z tý razance zkroutil žaludek a měl jsem na něm husí kůži. Hned po tomhle schytala Albina další tři rány a tím skončila. Zbytek její hlavy a mrtvolný torzo sebou bezvládně pleskly o volant. Smrt. Šok. Zamrznutí. Barbara stihla vyskočit z místa spolujezdce na silnici. Mě tam nohama dostrkal Slivka. Pak mi na hlavu hodil můj BREN. Díky Kazimierasovi se nestalo nevím co. Za to vím, co se stalo.

Upíří matky si mě hlídaly. Jedinej pohled na Alici a sebral jsem se natolik, abych dokázal analyzovat nejjednodušší myšlenky a zároveň mohl hejbat vlastním tělem. Nehezky mě přitahoval pohled na ten masakr na místě řidiče Chrysleru, ve kterým jsem ještě pár vteřin zpátky seděl. Bylo to jako dívat se na nějakou projekci, co ti přímo do mozku vysílá signál, že stačí málo, abys ty byl ten mrtvej. Fascinující hrůza.

Kdo útok přežil, dostal se na tu stranu aut, co my. Viděl jsem moje matres sanguinis a několik dalších. Chyběl Svatopluk Štorm, Martina Černá, Albina Kamińska a Samuel Berlewi – každej z nich po smrti. Chyběla i celá posádka transportéru, co jel jako poslední. Mordred útokem projel a on, Darsius, Vrbkovcová a Wojciech se dostali nevím kam.

Já měl vyřízenou celou jednu paži a Ballomar na tom byl stejně, a to nepřipomínám amputaci jeho končetiny. Stejně jako já to teď totiž chytil do jeho poslední ruky, navíc rovnou dvakrát. Osud byl vůči němu krutej a starý germánský bohové se mu zrovna asi vysmívali. Rány schytala i Anastázie – střelný zranění předloktí a stehna, povrchový zranění krku (kulka ji jako zázrakem jen lízla přes kousek šíje). Každopádně daleko horší zranění utrpěl Štěpán z rodiny Černejch. Ten na tom byl určitě ze všech nejhůř. Možná to způsobila střelba, možná havárie, já vlastně nevím… každopádně od pasu dolů ochrnul a byl jak řešeto. Kurva silně tehdy krvácel. Na kluka, co během dvou tejdnů ztratil obě sestry, hodně zlý. Ballomar ho dokázal jednou rukou vytáhnout z auta na asfalt silnice, ale jak byl sám zrasovanej, nejspíš přitom Štěpána ještě víc dokurvil.

Jakmile jsme zalezli za auta na stranu spolujezdců, už to docela šlo. Měli jsme v tom neštěstí hned dvakrát štěstí. První bylo, že po nás stříleli jen dva lidi, z nichž jednomu se po pár ranách sekla puška. Jo, stačil jeden lovec upírů, dobrá pozice, relativně slušná muška, a i skutečnost, že jsme byli dost dobře odolný bytosti, byla píču platná. Každopádně druhý naše štěstí bylo, že jedna z kulek usmrtila Samuela Berlewiho. Asi to zní blbě…

Ale Samuel Berlewi se daleko v minulosti zaklel. Vzpomínáš na jeho známost s Arvédem Smíchovským a Felixem Cámarou? Okultisti. Stará škola, poctivý uctívání ďábla, černý mše, opium a život zasvěcenej stejně tak vědění jako odvrácený straně. Jejich vazby na Satana by jim čarodějnice Vrbkovcová mohla jen závidět. Co to znamenalo? Berlewi umřel a v ten moment se spustila kletba. Stalo se něco, co vyvedlo útočníky z míry a poskytlo nám moment překvapení. Víš, jak to vypadá, když se spustí upírova kletba?

Já viděl jeho mrtvolu na sedačce auta. Kůže a maso z něj samo odpadávalo, jako kdyby ho někdo dobře uvařil. Sjíždělo to z něj přímo na sedačku a níž, ke krásnejm polobotkám z kvalitní kůže a na gumovej kobereček. Obnažovala se jeho kostra, v hrudním koši se houpaly jeho náprsní hodinky, jak tam při sesuvu lidskýho sajrajtu uvízly. Znásobená rychlost rozkladu, líp to pro tebe nepojmenuju.

S kurevsky patřičným odstupem byla ta noc čímsi krásná. Zážitek vesměs hroznej, ale já jsem svědek všeberoucí, takže ani ta krása v tomhle strašným zmaru mi neunikla. Přiletěla totiž hejna netopýrů. Kolem našich těl jich křídlama mlátily stovky. Vířilo to nad náma jak ve filmu od Hitchcocka. Ty tvorové věděli přesně, pro co jdou. Sedali na zbytky Berlewiho. Vypadalo to, jako by se v něm chtěli uhnízdit všichni netopýři, ale až v jeho hrudním koši zjistili, že to nesvedou. Byla to zvířata a upír je někdy pradávno domestikoval.

Netopýři vyletěli z jeskyní dřív, než první z nás mohl tušit, že se bude umírat. To jsou věci, který rozumem nepojmeš. Příroda funguje božsky, řekl bych tehdy čestně a s úctou Darwinovi, kdyby tam s náma byl. Netopýři si vzali Berlewiho duši. Chápeš, že to v podstatě znamená znovuzrození? Já ho totiž po letech zase potkal. Už pak působil jinak, ale byl to on.

Možná ti připadá, že to předbíhám hodně daleko. Můžeš si říkat, jakej to má smysl? No, kdyby prostě jen zemřel, nezůstal by ničím jiným než s trochou snahy vzpomínkou. Takhle ale na toho krasavce z první poloviny dvacátýho století nezapomeneš. Možná proto, že už teď ti došlo, že to nebyl jen tak kde kdo.

Jo, zato Albina, Štorm a Martina Černá, na ty už si nevzpomeneš. Já jo. Já nikdy nezapomněl. Říkal jsem ti přece, že patřili mezi první upíry, co jsem potkal. A možná jsme ty a já v tomhle stejný, možná ne, každopádně já si hejčkám vzpomínky na první upíry, který jsem znal.

Moje vyprávění je život. Popisuju ti chvíle z mýho bytí. Mohl jsem bejt ty, nebo někdo z tvojí blízkosti. Ale jsem to já.

Martin Syrovčák, typo z Malšovic v Hradci, upír na vzestupu, člověk na ústupu. Už jsem ztrácel starýho sebe. To nešlo skloubit. Vždyť jsem právě ležel na asfaltu za rozmrdanejma autama – bouračkou a palbou rozmrdanejma autama. Sám zraněnej. Kolem mě upíři, co tohle v Německu nečekali. Mezi nima pár mezinárodně hledanejch. Včetně mě. Proti logice a přirozenosti za to mohla shoda mezi organizací katolíků, komunistickou klikou a kultistama, co kradli démony.

Sbohem všechno starý. Chci nový jméno. Chci novou identitu. Chci do novýho života skočit tak, aby až dopadnu, moje martensky lámaly kámen. Chci dupat po svinstvu a mojí existenci dát cíl. Třeba ji zasvětit zabíjení démonů. To mi zní jako něco, za co se nemusíš stydět před nikým. Před fízlem, před tchánem, před revizorem… Prostě to zní hustě.

Navíc lidi mám furt ještě rád. Někdy. Občas.

Poznámka autora: Nečum. Víš, jak to na tý silnici dopadlo? Jak jsem říkal, adaptuju se rychle. Někdo z mejch lidskejch předků musel bejt válečník. S povislou rukou jsem rázným krokem došel za transportér. Mohl jsem ho otevřít z boku a úplně minimalizovat možnost zásahu terče (mě). Zase až tak dobře se ale neadaptuju. Ten předek byl nejspíš víc berserk než stratég. Možná oboje, nevím, neser mě. Otevřel jsem auto zezadu, sera na všechno. Kulky. Netopýři. Smrt. Rozklad. Srát na všechno.

Rukou, co nevypadala jako jateční buldok, jsem vytáhl futrál s poloautomatickou odstřelovací puškou Barrett M82A1. Táhli jsme tu svini už z vily u Orlice a já se těšil. Kulky. Netopýři. Smrt. Nasrat. Došel jsem k Alici a futrál jí vtiskl přímo na kozy. Alice byla sniper. Taky moje matka krve, a navíc ještě hrozně hot chick.

Dál je to nuda. Dvě střely během dvou a něco mála minut. To znamená, že v sekundě nula sestřelila Alice střelce. O 134 vteřin později vystrčil hlavu druhej lovec, takže v tom čase odesral. A tím bylo na pár minut po problému – respektive nám pár minut nehrozila smrt.

Co nesvede v podstatě jeden dobře připravenej lovec upírů a útočná puška ráže 5.56 mm od firmy Heckler & Koch, konkrétně typ HK416A8… Na tomhle, co se nám stalo, je jasně vidět, že jako upíři nejsme nepřemožitelný superhrdinové. A když někdo stanoví odměnu na hlavu některýho z nás, objevěj se lovci – novodobí zaklínači, profesionální zabijáci, strážci klidu lidskejch obydlí.

Tenhle pracoval s parťákem. Dokázal nám přijít na stopu. Rozhodně se nebál jít proti přesile. Naopak vybral místo a plán, aby naše přesila nic neznamenala. Ze začátku mu to vyšlo až kurva dobře. Během pár minut zastavil tři ze čtyř našich aut a zabil čtyři z nás. Několik ostatních zranil. Kdyby jeho parťák nebyl tehdy tak k hovnu, těžko říct, jak bysme dopadli. Určitě o dost hůř. A to nemluvím o tom, že nepoužíval postříbřený střely... Takhle jsme přežili a jeho i s parťákem Alice sejmula.

Dobrý je, že tyhle námezdný lovci upírů většinou pracovali sami na sebe. Nehrozilo, že v bezprostřední blízkosti budou další. Díky tomu jsme měli čas vyřešit, co dál. Já šel s Alicí a Šmourem obhlídnout to místo, ze kterýho na nás lovci upírů zaútočili. Nic zajímavýho. Pole táhnoucí se podél silnice. Jedinej vyvýšenej bod v dohledu – malej neoranej kopec, na kterým rostl starej dub. Pod ním zaparkovaná toyota lovců, mimochodem taky Hilux. Odtud to spustili.

Těla jsme nechali ležet (jen poznamenám, že to asi byli bejvalí profesionální vojáci), ale vzali jsme si jejich pušky – ty měly hodně kvalitní optiky. Toyotu jsme taky zabavili a přivezli ji před tři naše rozmlácený auta. Narychlo jsme přendali to nejdůležitější a naložili Štěpána. Kazimieras Slivka stihnul dost slušně zastavit (nebo aspoň výrazně zmírnit) jeho krvácení, ale i tak byl poslední z chovatelskýho rodu Černejch hodně na sračky. Chudák. Potřeboval doktora, ideálně rychle.

Toyotu s naší výbavou a Štěpánem řídila Alice, ale odjela s nima i Anastázie a Barbara Kamińska. A já byl rád. Ženy si zasloužej mít vždy tu lepší možnost. Aspoň podle mě. A popravdě jsem rád, že Barbara zmizela. Po ztrátě sestry vypadala, že jedinej špatnej pohyb, jediný nevhodný slovo by ji přimělo trhat hlavy. A já uměl často říkat nevhodný věci v nevhodnej čas…

No nic. Stál jsem tam, křivák zničenej, biceps levačky na hadry. Ballomar defakto ruce neměl, respektive jednu jo, ale k používání teď nebyla. Šmour vypadal dost v klidu, akorát teda tvář a hřbety rukou měl šíleně poškrábaný střepama. Heavy Slivka byl v pohodě úplně, žvejkal, culil se. Nejvíc to odnesl jeho účes, ale to už stihl samozřejmě napravit.

Silná čtyřka pro další dobrodružství.  Kurva práce. Bohové, to mě poserte.

_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem