Takže vás veřejně zostudili? ptá se novinář Ronson. Pokud ještě ne, poslechněte si, za co si můžete na sítích vykoledovat (nejen) psychiatra

Ten český digitální incident je víc než rok starý, a právě tím, jak je banální, je trvale odpudivý. V hlavní roli vystupuje usměvavá, pracovitá, sportovně působící žena s náročným životním příběhem, která zasvětila měsíce, ne-li léta dobrovolnické práce snaze pomáhat státnímu aparátu s přechodem na systémy odpovídající 21. století. Dost se nadřela během pandemie; to bylo takové to nepříjemné historické období, kdy nám stát předvedl, kde má své limity, a to i v oblastech, kvůli nimž bychom měli mít ještě dnes poněkud neklidné spaní.

Dámu nebudeme jmenovat, protože si zaslouží publicitu v jiné souvislosti, navíc v českém prostředí je to celkem zbytečné: všichni všechny znají, všichni si o všechny už přinejmenším jednou otřeli podrážky, a ty, kdo si zatím nedovedou tipnout, můžu ubezpečit: Na Twitteru vám to někdo poradí. A možná si ještě přisadí, zvlášť, pokud se prvního kola kyberšikany osobně zúčastnil s pocitem, že „přece o nic nejde“.

Vždy připravena, pochopitelně v kostýmku!

Několikadenní přestřelku, kterou by slabší povahy mohly korunovat návštěvou RIAPSu („český Twitter něco sarkasticky podotýká o psychické odolnosti nebo o tom, jak lidé nemají do digitálu lézt, když nic nevydrží“), jako v mnoha jiných případech spustila jediná fotografie. Na rozdíl od známých afér, kdy se nějaký bambus vyfotil před branou do Auschwitz s kabelkou Louis Vuitton nebo u otevřené rakve vlastního otce s popisem „outfitu dne“, je v této situaci důvodem k otevření mazotoku humorů fakt, že dáma má na sobě mikinu. Obyčejnou mikinu, tuším, na zip. Jinak je zcela oblečená. Charakteristicky se usmívá. Právě s kolegy dokončila jakýsi úkol, je to dobrá chvíle ke zvěčnění, možná k malé oslavě.

Proč je její mikina problém? Nečekaně ji totiž během dne pozvali na schůzku na Úřad vlády. Na fotografii je, pokud se správně pamatuji, jedinou ženou v záplavě obleků, a zároveň jedinou osobou, která nedodržela dress code. Z důvodů, které, jak by si člověk rád myslel, musí pochopit i prvok: „Nevěděla jsem, že půjdu na schůzku, kde bude třeba něco jiného než to, co mám na sobě.“

Eskalační křivka její „společenské transgrese“ má pomalejší rozjezd, ale tak to většinou bývá. Nejdřív někdo pogratuluje, kam se dáma se svým úsilím dostala. Pak se někdo mile podiví nad tím, že se nebála jít mezi chlapíky v kvádrech jen v tom, v čem se cítí dobře. Pak se nad tím někdo pozastaví. Pak přijde první jedovatá poznámka. A pak se začnou rojit retweety diskutující o tom, jak otřesná je v Česku úroveň veřejného vystupování, a že od ženy by to člověk opravdu nečekal. Nato se rozjede debata o tom, jaké jsou nároky na ženy ve srovnání s těmi, které se kladou na muže. Na to se nabalí feminismus. A to je, pochopitelně, signál ke spuštění hnojometů obecného typu – tam, kde se objeví slovo „feminismus“, se už většinou nedá mluvit o ničem. A rozhodně ne ve 240 znacích.

Dotčená dáma nejdřív svou situaci vysvětluje. Pak znervózní, protože vidí, že to nemá žádný účinek. Pak se začne omlouvat. Pak přejde do těžké defenzivy, která svědčí o tom, jak hluboce ji ta křivda zasáhla, a začne argumentovat nepřiměřeně osobními záležitostmi: připomíná těžké, traumatizující věci ze své minulosti, snad ve víře, že když světu ukáže, jak strašně už od něj dostala naloženo, tak jí lidé něco odpustí. Třeba debilní mikinu.

V této chvíli už pochopitelně nejde o kus sportovního oděvu. Jde o lidi, kteří berou do ruky vidle a píchají jimi do člověka, který leží na zemi a jediné, co ještě neřekl, je „smilování“.

Hlavně držet línii

Každý, kdo se ženy pokusí zastat, je semlet, potupen a zadupán. Lidé píší věci, které by patrně nikdy neřekli nahlas: neřekli by je ani o přestávce na základní škole. Na sítích je to fuk. Sundám tě. Přejedu tě parním válcem. Jsem vítěz. Ty nulo.

Z tónu předchozích řádků je asi zřejmé, že ačkoliv se jedná o jeden z bambiliónu incidentů, k nimž na sítích dochází denně, není to věc, nad níž bych dokázala mávnout rukou: výrony iracionální krutosti tzv. ušlechtilých lidí jsou jedním z důvodů, proč mi sebezáchova nedovoluje exponovat se na nich nad rámec „přátel“ na Facebooku. Přecitlivělost? Možná.

I proto pro mě bylo osvěžujícím zjištěním, že stejným tématem se už v roce 2015, a později v roce 2019 v podcastové sérii pro BBC 4 zabýval můj oblíbený novinář Jon Ronson. Série So You’ve Been Publicly Shamed je souborem příběhů, které jsou otřesné v globálním měřítku. Za léty zničeného života je ve více než jednom případě bezelstná, s prominutím, hovadina.

Jon poslouchá, a tak trochu se diví

V prvním příběhu se jedná o sebeironický a společnosti cosi vytýkající vtip, který je myšlený „ušlechtile“, ale v prvním plánu – a bez znalosti autorky – se nedá přečíst jinak než rasisticky. Jediný tweet spustí šikanu v přímém přenosu: lidé se sdružují pod hashtagy, aby nechali ženu za izolovaný výrok vyrazit z práce dřív, než docestuje z jednoho konce světa na druhý. Než přistane na letišti a zapne si telefon, aby zjistila, co se stalo.

V jiném případě, jímž se Ronson zabývá, jde o opravdu pitomou fotku: v jádru věci však stojí skutečnost, že jinak příčetná, podle všeho společnosti prospěšná osoba, přijde o 99,99 procent své hodnoty, svého života a kariéry, kvůli blbému pokusu o humor. V jiném díle si člověk může poslechnout, jak to může dopadnout, když se člověk (spisovatel) zničí vlastním úsilím (vymýšlí si), a jak twitterové lidové soudy zareagují na jeho pokus o veřejnou omluvu.

Britský novinář žijící v USA Ronson není apokalyptik, naopak je člověkem, který aktivně hledá konstruktivní východiska, nebo aspoň zbytkovou naději, že to tak nemusí být, a proto apokalyptičkou nebudu ani já: zbytková víra v lidstvo mi říká, že když budeme s podobnými procesy pracovat vědoměji, když budeme tušit, jak fungují, třeba to příště neodskáče další paní za to, že na sobě má mikinu.

A teď: pokud stojím o to, aby tenhle text někdo četl, měla bych ho možná dát na Twitter.

Hell no. Hic sunt dracones. Pokud budete chtít, udělejte to vy. Dík.