Hroutí se ukrajinská fronta?

Je potřeba uzavřít mír, protože Ukrajina tuto válku prohrává. Je potřeba uzavřít mír, protože se Ukrajincům nedaří postupovat. Je potřeba uzavřít mír, protože Rusové dobyli sedm vesnic na Donbase a fronta se hroutí. Když si ale mapu otevřete, bez většího zoomu nepoznáte, že se Rusům vůbec někde daří. 

Čímž neříkám, že se Rusům vůbec nedaří. To bych asi dost ignoroval realitu. Takže ano, někde se jim daří. Někde víc, někde méně. Ale v obou případech za cenu ztrát, které by pro nikoho jiného, než právě pro Rusko (kde život nemá žádnou cenu) nebyly přijatelné. 

Je ale tento ruský úspěch natolik velký, abychom složili ruce a dali za pravdu například Orbánovi, že je super, že jednal o míru? Pro někoho možná ano. Pojďme se nicméně nejdříve podívat na čísla, na onen „ruský úspěch“ a na jeho důvody. 

Ani v našem běžném životě přece nebudeme přijímat rozhodnutí proto, že se nám něco zdá. Teda doufám, že to tak nikdo nedělá. Život podle dojmů totiž nakonec povede k tomu, že budete žít život toho, kdo ve vás vytvoří dojem co možná nejsilnější. A něco mi říká, že když už život žijete, tak ho chcete žít podle sebe, a ne podle někoho jiného. 

Ruský postup, ale za jakou cenu?

Pokud se podíváme na mapu Deep State a jejich svodky, zjistíme, že za poslední měsíc se Rusům podařilo dobýt několik ukrajinských obcí na Donbase. Konkrétně jde o: 

• Sokil a Voschod ( července)
• městskou část Časiv Jaru zvanou Kanál ( července)
• Jevhenivku ( července)
• Urožajne ( července, byť zde to jsou opravdu zbytky vesnice)
• Krynky (13. července, i zde jde pouze o zbytky toho, co zde v minulosti stálo)
• Rozdolivku ( července)
• Progres ( července)
• Pisčane ( července) 

Rusům se během měsíce podařilo obsadit o více než 100 km2 ukrajinského území, přičemž jejích hlavní snahy se soustředí na navazování úspěšného dobytí Avdijivky, špatné rotace u Očeretyne, která zde vyústila v prolomení ukrajinské obrany a udržení ukrajinských obranných sil na Charkovském úseku fronty (Vovčansk a okolí). 

Nejnověji se Rusům daří postupvat také v okolí Torecku, kdy se během špatné rotace a vyslání na pozice méně zkušených jednotek podařilo prolomit obranu u Pivnyčne a New Yorku, což jsou de facto předměstí Torecku. Těžké boje pokračují také u Časiv Jaru, který Rusové mažou ze zemského povrchu pomocí klouzavých pum (není to samozřejmě jediný úsek fronty, na kterém se snaží rovnat se zemí ukrajinské obranné pozice). Právě v Časiv Jaru působí i naše dvacet čtyřka, která si teď prochází peklem. 

Než se podíváme na to, co vede k ruskému postupu, který však stál nenese strategický charakter, je třeba se podívat na ztráty, které Rusové mají. Podle čísel ukrajinského generálního štábu Rusové od 1. července ke dnešnímu dni (29. 7. 2024) přišli o:

• 32190 vojáků (mrtví, zranění, nezvětsní, dezertéři,)
• 257 tanků,
• 553 obrněnců,
• 1411 kusů dělostřelectva,
• 18 kusů raketového dělostřelectva,
• 32 kusů PVO,
• 3 letadla,
• 1185 dronů,
• 73 raket s plochou dráhou letu,
• 1921 aut a cisteren,
• 242 kusů speciální techniky.

Čísla je samozřejmě nutné brát s rezervou, koneckonců, vizuálně je zdaleka nejde všechna ověřit a potvrdit. Nicméně na straně druhé, tato čísla nebudou daleko od pravdy, protože jejich rozsah víceméně potvrzují i západní zdroje. Na jeden kilometr čtverečný ukrajinského území tak připadlo více než 200 ruských vojáků. Což jsou čísla naprosto šílená, vezmeme-li v úvahu to, že Rusům se nepodařilo vybudovat nějakou velkou strategickou výhodu. Tuto zprávu neberu ani jako pozitivum, ani jako negativum, to je prostě stav, který dnes vidíme. Nicméně čím je tento stav způsoben? Pojďme se podívat na dva důležité důvody (je jich samozřejmě monohem víc, ale vybral jsem dva, které považuji za dominantní). 

Velká ruská přesila 

Rusové zkrátka mají přesilu. Navzdory tomu, že Ukrajinci mobilizují, noví vojáci se masověji začnou objevovat na frontě až někde v průběhu podzimu. V živé síle se nicméně ukrajinské jednotky ani tak nedostanou do početní převahy. To de facto potvrzuje i nedávný rozhovor náčelníka ukrajinského generálního štábu pro Oleksandra Syrského pro britský deník The Guardian. 

Pokud je pravda to, co říká, tak nyní v Ukrajině působí okolo 520 000 ruských vojáků s tím, že si Rusové do konce roku stanovili metu, že okupační síly nabobtnají na 690 000 mužů. Živou sílou to nicméně nekončí. Rusové samozřejmě velmi intenzivně brakují své sovětské skladové zásoby a vyrábí nové dělostřelecké systémy i tanky (byť ty v omezeném množství). 

Podle slov Syrského Rusové mají v technice převahu zhruba 1:2 až 1:3. Počet tanků se od invaze v roce 2022 zdvojnásobil z 1 700 na 3 500, počet dělostřeleckých systémů narostl z 4 500 na zhruba 8 900. Kromě početní převahy v lidských zdrojích a těžké technice, díky převaze ve vzduchu se jim daří poměrně beztrestně shazovat desítky a někdy i stovky leteckých bomb denně. Situace je v tomto ohledu pro ZSU momentálně jen těžko řešitelná. 

Podle slov Syrského se totiž ukrajinská armáda potýká s totálním nedostatkem raket protivzdušné obrany krátkého doletu. Jak upozornil Defense Express, ukrajinští vojáci stále častěji využívají své drony k tomu, aby sestřelovali ty ruské průzkumné, jaké je například Orlan či Zala. Kyjev je v tomto ohledu plně závislý na dodávkách toho, co přijde ze západu, přičemž západní společnosti se potýkají se stále stejným problémem – nedostatkem výrobních kapacit, které by mohly uspokojit poptávku. A celý problém prohlubují stále se zvyšující ceny v podstatě na všechno. Pro představu jeden Stinger (tedy manpad) nyní v exportní verzi stojí okolo 800 000 eur, což je zhruba čtyřnásobek toho, co ještě před lety. S tím jen těžko bude sestřelovat ruský dron, který má hodnotu okolo deseti tisíc dolarů.

To vše se samozřejmě na bitevním poli projevuje. Navzdory rekordnímu tempu ztrát za celou dobu války (jak mj. píšeThe Telegraph s odkazem na britské ministerstvo obrany) se Rusové živou sílou snaží dostat k trase Pokrovsk-Kontantinivka. Pro vás, kdo mě čtete pravidelně, to nebude velké překvapení, viz článek k průšvihu u Očeretyne. Kromě toho je nicméně zřejmé, že se Rusové pokusí dojít k samotnému městu Pokrovsk a Myrnohrad (to je jedna větší aglomerace), což by v případě úspěchu znamenalo otevření brány do Dněpropetrovské oblasti. 

Ruská taktika je v některých ohledech poněkud primitivní a ke svým vlastním vojákům tvrdá. Jak píše Deep State, jednou z příčin neustálého ruského postupu je totální převaha v živé síle. Rusové se celými skupinami od 40 – 60 lidí hrnou dopředu (velmi často přes železnici, což byl mimochodem i případ Očeretyne a dalších míst), počtem následně berou linii. Ukrajincům v tomto ohledu pak nehraje do karet nejen to, že tam nemají dostatek lidí, ale také to že zkrátka po nějaké době nemají na Rusy čím střílet. 

Poslední jmenovaný problém potvrzuje také velitel jednoho z praporů 47. brigády, která je nyní pod jedním z největších tlaků. 

„Momentálně neovládáme ani Progres, ani Vovču,“ prohlásil velitel v sobotu: „Nemůžu říct, že je to dáno nějakým jedním faktorem. Je to otázka přípravy vojáků, pochopení principů velení, množství munice a techniky, ale také kompetentnosti velitelů a jejich schopnosti lidi motivovat. Toto je bohužel válka.“ 

Podobného názoru je i novinář Jurij Butusov. Ten upozornil na taktikou, díky které Rusové postupují. Ta se podle něj skládá z toho, že okupanti vybírají nejslabší brigády z hlediska jejich organizovanost a velení a na tyto brigády následně útočí. Díky, které se následně látají zálohami, ale Ukrajincům neumožňují vytvářet taktické rezervy, které by bylo možné operativně nasazovat jinde. Čímž se dostáváme ke druhému bodu – (ne)kompetentnosti velení. 

Problémy ukrajinského velení 

Na Ukrajině čím dál častěji zaznívají hlasy, které pokládají kritické otázky ve vztahu k velení ukrajinské armády. Sám vím o tom, jak probíhala „rotace“ kluků ze 24. brigády na Torecku. Momentálně se o tom rozepisovat nebudu, i když se něco málo můžete dočíst třeba na Vasylově Twitteru – řeknu to takhle, z mého civilního pohledu, který je podepřen několika svědectvími, mohlo se to udělat lépe a s mnohem menšími ztrátami na lidských životech. Jednou se určitě dozvíme (a dozvíte) víc, nicméně nyní bych to nechal tak, že se pobavíme o tom, co se veřejně ví. 

Podle velmi kritického komentáře Jurije Butosova nemálo ukrajinským brigádám nyní chybí kompetentní velení, které dokáže efektivně organizovat obranu. Přičemž se podle něj v rezervě drží velitelé, kteří se velmi osvědčili během bojů v letech 2022-2023. 

Už v předchozích článcích jsme se bavili o neschopnosti některých velitelů na Charkovském úseku fronty, kvůli kterému část velení brigády teritoriální obrany šla k soudu. Nicméně problémy se nevyhnuly ani Doněcké frontě. Tak například z obklíčení v okolí Progresu se museli dostávat vojáci 31. brigády. Brigádní velení ignorovalo fakt toho, že se chlapi dostávají do obklíčení, navzdory tomu, že dostávali taková hlášení. Podle jejich slov, jak píše DeepState „vojáci 31. brigády říkali velitelům praporů o možných rizicích, ale brigádní velení chtělo, aby vojáci zůstali na pozicích, kde byli obklíčení. Velení rot přitom fakticky neexistuje, protože jejich velitelé jsou buď zranění anebo mrtví.“ 

Dalším takovým příkladem je případ 59. brigády, která bojuje u Krasnohorivky a kterou se Rusům za poslední měsíc téměř podařilo dobýt. Butusov ještě za začátku měsíce psal, že velitel brigády Bohdan Ševčuk (v dubnu jmenovaný Oleksandrem Syrským) nezvládá velení, protože na to zkrátka nemá dostatek kompetentnosti. Situace došla dokonce tak daleko, že veřejně vystoupila také známá medička Kateryna Poliščuk, která rok s brigádou spolupracovala (spolupráci ukončila) a jejíž kritika byla naprosto zdrcující (kluci prostě šli do masomlýnku). 

Poliščuk požádala prezidenta Zelenského, aby v 59. brigádě došlo ke kontrole. K té také došlo a závěry se veřejnost dozvěděla v pátek. Z nich vyplynulo, že velení brigády nedávalo příkazy, které by byly zločinného charakteru, nicméně některé rozkazy mohly vést k „negativnímu ovlivnění plnění vojenské služby.“ Velení i přesto zůstává na svém místě. A Rusům se v Krasnohorivce daří postupovat. 

Nedávno také došlo k veřejném vystoupení velitelů praporů dvou brigád, kteří nesouhlasili s tím, aby jejich velitelé byli odvoláni. Tím prvním byl před několika týdny případ naší 24. brigády, kdy se nahlas mluvilo o tom, že by byl odvolán plukovník Holyševský (kritické hodnocení situace, skepticismus ve vztahu k požadavkům). Druhým případem je dnešní vystoupení velitelů praporů 80. výsadkové brigády, kteří se postavili proti rozhodnutí o možném propuštění plukovníka Emila Iškulova, který v řadách ukrajinské armády bojoval už v roce 2014. 

Na problémy si údajně na jaře zadělal také velitel 47. brigády Magura Dmytro Rjumšin, který podával kritický obrázek toho co se děje (i s pachutí, která zůstala po Avdijivce, kde tato brigáda sváděla velmi těžké boje). Co je na tom pravdy, se dozvíme asi až po válce, Rjumšin jako velitel brigády skončil těsně po Syrského návštěvě v březnu tohoto roku, mimochodem, jde už o čtvrtého velitele za dobu, brigáda existuje. 

Někde frustrace, někde nekompentenost a ruský tlak vedou k tomu, že ukrajinští obránci nejsou schopni udržet pozice a musí ustupovat. A ne vždy to jde tak, jak by se dalo čekat. Část již výše zmíněné 31. brigády se kvůli nerozhodnému velení málem nedostala z ruského obklíčení u Progresu. Rozhodnutí o tom, že se vojáci probijí zpátky muselo nakonec padnout mezi vojáky přímo na místě, protože od velení brigády žádný rozkaz nepřicházel. Otázkou zůstává, co by se bývalo bylo stalo, kdyby se kluci rozhodli čekat. I když, něco jsme viděli už Avdijivky, při chaotickém opuštěním některých pozic, ze kterých se domu dostali opravdu ne všichni. 

Otázky zůstávají, ale ne vždy na ně veřejnost dostáne odpověď. Nezbývá tak, než na vedení i za času války tlačit, nenechat se odbýt a o odpovědi si říkat. Upřímné a přímé, které nebudou zabaleny do politického balastu. 

Závěr 

Ruská přesila, tlak, problémy velení, unavující se společnost a mobilizace, do které se zdaleka všem chce, vede k vytvoření obrázku, který by na první pohled mohl vypadat, že snad opravdu má smysl sedat ke stolu a mluvit o vzdání se části území. Jenže takový pohled by byl pohledem povrchním. 

Nejnovější průzkumy veřejného mínění ukazují, že okolo 80 % Ukrajinců chce i nadále bojovat, aby Ukrajina osvobodila buď pozice z roku 1991 nebo alespoň ty do 24. února 2022. Vzdávat se nikdo nechystá, i když je všem jasné, že ta náročná fáze bez elektřiny a tepla teprve přijde. 

Je jasné, že Rusko minimálně další dva měsíce bude tlačit. Dokud mu to bude počasí a my na Západě dovolovat, tak to bude dělat. A my jsme také pořád tam, kde jsme byli. Stále čteme o nedostatku výrobních kapacit, i když třeba česká iniciativa dává naději, že Ukrajina bude mít do konce roku pokrytou část spotřeby dělostřeleckých granátů. 

Jsou ale domácí úkoly, které za Ukrajince nebudeme schopni vyřešit a o kterých se tady na Západě zase tolik nemluví. Ve středním velení ukrajinské armády jsou velmi kvalitní mladí velitelé, kteří ale z nějakého důvodu nedostávají povýšení. Jedním z takových případů je například právě Ivan Holyševský. Hrdina Ukrajiny, který se ale k hodnoti generála jen tak nedostane. To samé se zřejmě bude týkat i velitele 80. brigády, za kterého se dnes velitelé praporu postavili. Stejně tak za Ukrajinu nikdo lépe nepřipraví obranné pozice, jejíž nedostatky zkrátka pořád jsou viditelné. A podobně ani nikdo za Ukrajinu nevyřeší otázku mobilizace. To je na ukrajinském státu a co tak čtu ukrajinské deníky, tak je diskuze místy opravdu kritická.

Já zopakuji to, co říkám na konci vždy. Dělejme to, co můžeme. Žádná pomoc není malá. Ani ta verbální, která pomůže udržovat veřejné mínění nadále na podporu Ukrajiny. Je válka, jsou problémy. A nejlepší možnou variantou není o problémech mlčet, nýbrž mluvit, protože teprve pak se mohou vyřešit. Držme Ukrajině palce. Všechno dobře dopadne.

Líbí se Vám mé články a chtěli byste mě podpořit například "pozváním na kafe"? Pokud ano, klikněte na ikonku [$] dole pod textem. Kdybyste mě chtěli pozvat na "dvě kafe" a podporovat tvorbu pravidelně, zvažte předplatné na mém profilu zde na forendors. Všem mockrát děkuji!