Můj život v Kyjevě

Dobrý den, rozhodla jsem se že vám budu psát co nejvíce moje poznatky z Kyjeva a celkově z Ukrajiny.

Nejdřív bych chtěla říct, že nejsem žádný novinář. Jen holka, co miluje psaní a co se dostala do země, kterou bere jako svůj domov. Tato země se potýká s doslova peklem. A já tu jsem i přes to a myslím si, že je opravdu duležité vám dávat vědět co se tu děje z pohledu někoho, kdo tu vede uplně normální život jako vedl v Praze.

No teda normální.

Také bych chtěla poděkovat všem, kdo si článek odemknuli, nebo kdo si koupili předplatné. Budu se snažit splnit vaše očekávání a psát co nejvíce zpráv, ať už ze situace, nebo z toho jak se tu cítím já či moji blízcí. 

Zítra odjíždím a jako vždy se mi vůbec nechce. Je zvláštní jak vytěsnuji to "špatné". No ono to špatné opravdu je, ale já jsem si na to už bohužel tak moc zvykla, že mi to život neztěžuje natolik abych se z toho hroutila. Nejde elektrika, už zase od 8 od rána. V noci ji zapnuli na 4 hodiny. V tomhle ohledu je to fakt na nic. Nefungují Vám spotřebiče, uvařit si mužete, ale jen pokud máte plyn. Naštěstí ho máme.  Voda teplá? není, protože nejde elektřina neohřívá se bojelr. Na začátku války zde orkové odstřelili nějaké potrubí, které není do teď opravené a teplá voda tudíž potrubím neteče. Předtím to normálně šlo. 
Nemůžete v obchodech moc platit kartama. I přes to, že mají generátor, nemohou ho také používat pořád, to by se asi nedoplatili. Takže hotovost je tu teď nutnost. Minimálně v našem rajonu Kyjeva. Bydlím v Podilskem, je to v podstatě stará část Kyjeva, moc hezká. Kdo sem bude mít chuť po válce jet určitě mohu doporučit podniky které je nutné navštívit. :)

Je zvláštní jak nás nechává už siréna klidnými. Všechny zpráv od vás, blízkých co mám v Česku, mě moc těší. Vidím že o nás má někdo starost. Že na tom lidem záleží. Ale! Když v tom jste 24/7 tak už se cítíte tak otupělý a snažíte se to vytěsnit. Nechcete denodenně řešit to, zda běžet nebo neběžet do krytu. Přijde vám to jako součást běžného života. Pak jsou ale dny, kdy si říkáte, že už nemůžete. Vaše tělo je tak unavený a psychika taktéž. Neztrácíte ale úsměv na tváři. Radujete se z maličkostí, které jste předtím vnímali jako samozřejmost. Že máte teplo, vodu, elektriku, že jsou všichni okolo vás v bezpečí. Neřešíte materiální věci, socialní sítě. Vnímáte a nasáváte každý hezký okamžik který vidíte a cítíte. 

V létě si vzpomínám, jeli jsme tramvají, starou, rozkvrdlanou ošklivou českou tramvají. Jeli jsme na místo kde už to není Kyjev. Listí pomalu žloutlo protože to byl konec srpna a my jsme si užívali výhled z okýnka. Jedete tam celou dobu lesem. Na místě jsme vystoupili a šli jsme si jen sednou k rybníku, poslouchat ptáky jak zpívají a užívat si klid bez velkoměsta. Přišlo nám to jako kdyby válka najednou nebyla. Ale ona byla. 

Měsíc a kus po tom jsme zažili jak víte masivní bombardování ze strany Ruska. Lidé umírají každý den, bohužel. Já bombardování už zažila, ve Lvově. Ale tohle bylo něco jiného. Vzpomínám si, že jsme vstali a při snídani, která se zdála být jako každá jiná jsme uslyšeli výbuchy. V noci nás nic nevzbudilo. Což je děsivý, ale děje se nám to čím dál častěji. Asi mozek pracuje už tak, že to opravdu vytěsnujě. Partner i přes to měl jet do práce. Pamatuji si, že jsem byla nervozní protože jsem se o něj bála. Najednou se to spustilo ještě víc. Všude to bouchalo. Já utekla do krytu a on na cestě do práce psal, že to otáčí a jede za mnou a budeme spolu. Celý ten den byl opravdu děsivý. Nikomu na světě to nepřeju. 

Já se tu rozhodla být protože, je pro mě duležité k životu přesně to co jsem popisovala. Vážit si maličkostí. Vážit si toho, že Váš milovaný je živý a zdraví a že máte takové štěstí, že nebyl povolaný. 

Zkrátka. Možná budu znít trochu morbidně a zvláštně. Ale určitě vám je jasné, že jsme na to téma : "můžeme tu zemřít" mluvili několikrát. 
A my, já jsem se rozhodla tak, že budu žít štastně, s člověkem kterého miluji. Ve státě který miluji. Budu pomáhat lidem které miluji a kteří to potřebují. I na ukor toho, že tu mužu zemřít. Alespoň budu vědět, že jsem udělala pro to být šťastná všechno. A navíc bych byla ve své posteli. 

Prosím zastavme se na chvilku. Zamysleme se nad tím, jestli občas neřešíme malichernosti. Jestli nejsme pořád naštvaní a není to zbytečné. Zavolejme lidem, které máme rádi a řekněme jim jak moc jim na nás záleží. Já to u pár lidí tady nestihla. Život je krátkej, pojďme ho žít a pomoct Ukrajině a ukrajincům aby mohli být zase volný. 

Sláva Ukrajině. Sláva hrdinům.

Vše bude dobré. Vše bude Ukrajina.

Veronika