Thessaloniki

Pláž páchne tlejícími řasami a já tu vůni nasávám plnými plícemi. Tohle je podzimní moře. Špinavé a unavené. Takové miluju. Takové je podobné mé duši. Pošramocené, pošpiněné, zakalené a smrduté, přesto stále hrdé a silné připravené smést z povrchu kohokoliv, kdo se opováží. Opováží co vlastně? Cokoliv.

Zítra jezdí loď naposledy v sezóně, říká mi domácí, když mě veze z letiště. Tak ještěže jsem tu jen do pozítří. Slunce je pod mrakem, jako kdyby Řecko vědělo, že mám antibiotika a nemůžu na přímé sluníčko. Přijalo mě otevřenou náručí a něžně stisklo. Domácí mě mateřsky chytne za stehno, když jí říkám, že sem jedu aspoň na víkend za odpočinkem, protože už nemám víc dovolené, ale potřebovala jsem vidět moře. Tady si odpočineš.

Rybu si dej v jakékoliv restauraci nalevo kolem pláže, je to jedno, všechny jsou dobré. “Bella, beautiful!” volá na mě z jedné dobře šedesátník a já jdu tam. Učím se novou dovolenou. Učím se sledovat znamení. Ptám se na tu variaci ryb, co mají na lístku. “For you?” a začne vyjmenovávat ryby, je jich snad pět, u druhé se ztratím a odkývu to. Odkývu i chleba, ale víno ne, jsem na antibiotikách, říkám mu. Kroutí hlavou a ťuká si na hruď, vino bianco na mě, jen sklenku, ukazuje prsty. Kroutím hlavou, nene, no alcohol. Vzdychne, ukáže na vodu a udělá obličej, že jsem chudinka. Chudinka, co sedí u bíle prostřeného stolu na břehu moře a za chvilku si nacpe plnou pusu čerstvých ryb. Taková chudinka.

Řekyně u pultu kroutí hlavou nad cenou oliv, když mi je váží. Mluví perfektní angličtinou a tipuje mě na Švédku. Podívám se na cenovku, platím euro za 200 g oliv, co doma nikde nekoupím. Málem si nechám přidat, ale nesnědla bych to a Řekové prý nemají rádi plýtvání. Je tu plno Rusů, co se snaží tvářit, že jsou Američani a upřímně jim to celkem jde. Živím v sobě naději, že se bojí. Taky němčina je slyšet hodně, pro Němce a Rakušáky je tu nepříčetně levno. Mně by se tu taky možná vyplatilo žít. I ten toaleťák v koši bych možná zvládla.

Ráno přeskakuju krok s toaleťákem a ze záchoda udělám úkrok rovnou do sprchy. Na tohle bych si vlastně zvykla. Spřádám plány, jak to udělat, abych odtud mohla měsíc v kuse pracovat. Na jaře uvidím. Do jara promyslím. Zatím je podzim a loď dnes jede naposledy. Jsem venku moc brzo, akorát čas na kávu. Projdu kolem načančaných barů a hotelů a zapadnu do kavárny, co má pult se zmrzlinou zatím bez zmrzliny. Espresso prosím. “Single or double?” ptá se mě servírka perfektní angličtinou. “Make it double.” a sedám si ke stolečku s výhledem na pěší zónu. Dostávám vodu, pišingr a skvělé hedvábné espresso. Mám na kavárny čuch, nebo je to jedno, kam tady zapadnu? To nemám prostor zjišťovat. Až příští rok. Až tu budu měsíc žít…

Posedím asi půl hodiny nad dlouho prázdným hrnkem od kávy, zvykám si na zdejší tempo. Účet mám na stole, přistál sem s kávou, ale nikdo mě nevyžene, dokud se nerozhodnu jít sama. A já půjdu až na loď, není kam spěchat, od moře sem fouká vzduch plný soli a plní mi plíce, kolem projede dodávka s ledem, řidič se přátelsky zdraví se všemi majiteli restaurací. Platím za kávu padesátkou a číšnice se ujišťuje, kolik mi má vrátit. Váhavě kývu a říkám, že mi takhle brzo poránu ještě nefunguje mozek. Přitakává, že to má právě stejně. Je půl jedenácté, jsme stejné krve. Píšu samé romantické slátaniny uchvácená zdejším prostředím. Přece jsem v Řecku už byla. Přece jsem v něm byla několikrát. Proč mě vzalo za srdce až teď? A proč mám pocit, že jsem nevěrná Itálii?

Staří chlapi mi nepokrytě koukají na zadek a na prsa, otáčí se za mnou na ulici a prohlídku zakončí pohledem do tváře a písknutím nebo výkřikem obdivu. Je to příjemné. Nehrozí žádné nebezpečí, nic se nemůže stát, je to ocenění krásy, je to zvedač sebevědomí, je to jižní láska k životu. Mám na sobě vytahané lněné kalhoty zahrnuté pod koleny a tílko. Přesto se chlapi chovají, jako kdybych byla navlečená v latexových minišatech. 

Na molu potkám pár z Bulharska, anglicky mluví asi 3 slova, ale povídáme si. Jsou tu taky jen na víkend. Nastoupím na loď a nikdo po mně nechce platit, nesháním se, však on někdo přijde. Tady nejsem v Americe. Tady jsem na jihu Evropy. Tady život plyne jinak. Na lodi sedí ve stínu asi sedmdesátiletá paní. Je tu sama. Tohle chci být jednou já.

Augustine z Jamajky ze mě nejdřív vymámí 5 euro za náramek, co mi v nestřežené chvíli uváže na ruku, načež si vezme moje číslo a za pár kroků mě dožene a pozve na kávu. Mám prý se vrátit do Soluně co nejdřív, on tu má byt, tak no problem. Jo na Jamajku asi taky můžu přijet, na to se ale už tak nadšeně netváří. Zajímalo by mě, co by jeho matka řekla na naši společnou fotku, kterou posílám domů našim jako důkaz, že žiju. Milena s Aldinem z Bulharska, co jsme spolu jeli lodí už dopoledne, stojí zase na nástupišti. Mluvíme rukama nohama, ale vyměníme si čísla. Milena pak spustí rusky a já konečně rozumím, asi budu muset oprášit ruštinu, jestli za nimi opravdu mám přijet na návštěvu. Cestuj a poznávej lidi, říká mi jako návod na život Augustine a myslí to naprosto vážně, jen tak budeš žít dlouho, dlouho a šťastně. Pro ty, kdo sedí doma, přichází smrt. Ví přesně, kde je hledat. Cestuj a bude mít problém tě chytit.

Mám svýho osobního pankáče. Sedí na zemi vedle mé sedačky a trochu smrdí potem. Jedu přecpaným vlakem z Vídně a těším se na polívku. Plánuju z vlaku další výlet a už jsem poprvé promluvila česky. Zítra do práce, ke kadeřnici, vidět se s kamarády… tady a teď. Kdekoliv na světě.

“A to se ti vyplatilo letět do Soluně jen na víkend?” Vyplatilo.