Tak už se rozhodni!

Rodičovství je jeden velkej rozhodovací proces. Za svý dítě to děláme opravdu často. Dítě to samo zatím nedokáže, nebo ani z právního hlediska nemůže. Můžou to být desítky situací denně. Tíha rozhodnutí záleží na mnoha faktorech a po různu osciluje na ose mezi "úplná hovadina" až po "radši se zabiju, než abych tohle musela řešit". Do lehčích případů jako, jaký plíny budou nosit, či jestli jim jako první příkrm dáme dýni nebo mrkev, se míchají i ty těžký - podstoupit, nebo nepodstoupit operaci, odpojit, či neodpojit...

Není to prdel

U dětí s "příběhem", tedy těch, co mají nějakou diagnózu navíc, se počet takových rozhodnutí zvyšuje. Hlavně těch těžkých, který nám svým tlakem vymačkávají oči z důlků a děsí nás ve spánku ještě dlouho potom. Nikdy totiž nemůžeme s jistotou vědět, že jsme se rozhodli správně. To ukáže až čas. A až to budeme vědět, tak s tím už pravděpodobně zase nic neuděláme. Není to prdel. Rodičovství skutečně v moha ohledech není vůbec žádná prdel.

Chtít to nejlepší

Chceme pro svý děti to nejlepší. No jo? Jak to "nejlepší" ale vypadá? Jak to chceme měřit? Jak to chceme posuzovat? Úspěšností v životě? Štěstím? Čistě hypoteticky to můžou být i úplný protiklady. Můžeme mít dítě, který je komplet zabezpečený, bez existenčních úzkostí, že umře hlady a střecha z vlnitýho plechu mu při silnějším větru spadne na hlavu, a přitom bude citově vyprahlý, nevyrovnaný a nešťastný. A pak můžeme mít dítě, který občas hlad má, bydlí v 1+1 s celou rodinou a dvěma babičkama, ale přitom naprosto přesně ví, kdo je a co chce dělat.

Ideální řešení je samozřejmě smíchat to dobrý z obou variant. Jak říkal můj děda: "Nejlepší je bejt mladej, krásnej a bohatej." Později k tomu dodával i zdravej. To člověk vždycky dodává, když zdraví hapruje.

Rozhodování o KI

Podobnou nejistotu jsem zažívala takřka permanentně, když jsme se rozhodovali o implantátu pro naší neslyšící dceru Serafínu. Její řeč ustrnula na mrtvým bodě. Sluchadla nepomáhala a my museli vyřešit co dál. Jasně, že implantát! Co blbneš, Kláro? Co tady vůbec řešíš? Chceš snad, aby slyšela a vedla normální život, ne?

Jak to mám, sakra, vědět?

Co je to "normální"? Neslyšící snad nežijou normální životy? Co když jí právě tou snahou, aby byla normální, deformuju? Tlačím jí někam, kde možná být nechce? Co když jí tím škodím? Chci pro ní to nejlepší, ale jak mám, sakra, vědět, co to je? Co to bude za deset let? Nedělám to vlastně spíš pro sebe? Aby se mi s ní líp komunikovalo? Abychom se s ní mohli líp domluvit? Víc se jí přiblížili?

Jak vím, že není spokojená zrovna takhle? Zvlášť když se odmala pohybuje mezi neslyšícími a těmi, co znakují? Co když se ani s implantátem nenaučí pořádně mluvit a já jí svým rozhodnutím uzavřu cestu do obou skupin? Nebude ani slyšící ani neslyšící. Nebude nikde "doma". Kurva! To je tak strašně těžký!

spocklidem

1 věta, kterou by měli slyšet všichni rodiče dětí s KI