Po promilované noci byla očista Světlem a Sluncem něčím, bez čeho nedokázala další den vyjít ven. Cítila, jak ji milování s klukama, jakkoliv je měla ráda, zároveň vyčerpává. Snižovalo její frekvenci, zpomalovalo její vnímání a pohlcovalo část energie, kterou potřebovala pro svůj svět.
Věděla, že to není špatné – milování bylo něčím krásným, ale také náročným. Sofie si proto dovolila tento prožitek jen zřídka. Jednou, dvakrát za měsíc, to bylo maximum, co si mohla dovolit, aniž by ztratila spojení sama se sebou.
Stála před světlem, nechala jeho paprsky probíhat svou kůží a vnímala, jak se její energie znovu naplňuje. Tohle byla její očista, její restart. Slunce, ta Žena s velkým Ž, ji vždy svým laskáním vrátila tam, kam patřila – do rovnováhy.
Ani neví, jak dlouho, ale pořád tam seděla, obklopená světlem, a nechala své myšlenky plynout. Často to byl právě tento okamžik, kdy se k ní vracely ty nejmoudřejší nápady. V hlavě jí zazněla věta, kterou kdysi slyšela od jednoho svého klienta: „Světlo je jazyk, kterým vesmír přepřádá své příběhy.“
Zamyslela se nad tím, jak pravdivé to bylo. Všechno, co existuje – lidé, stromy, hvězdy, planety – se navzájem propojuje právě díky světlu. Možná to bylo světlo, co neslo všechny informace. Možná, že světlo bylo tím, co dělilo chaos od řádu.
Napadlo ji, že její práce je vlastně podobná. Pomáhá lidem najít světlo v jejich životě – to, co rozptyluje stíny, co je spojuje s jejich skutečným já. A přitom si uvědomila, že stejně jako oni, i ona potřebuje světlo, aby nezapomněla, kdo je.
Věděla, že to není špatné – milování bylo něčím krásným, ale také náročným. Sofie si proto dovolila tento prožitek jen zřídka. Jednou, dvakrát za měsíc, to bylo maximum, co si mohla dovolit, aniž by ztratila spojení sama se sebou.
Stála před světlem, nechala jeho paprsky probíhat svou kůží a vnímala, jak se její energie znovu naplňuje. Tohle byla její očista, její restart. Slunce, ta Žena s velkým Ž, ji vždy svým laskáním vrátila tam, kam patřila – do rovnováhy.
Ani neví, jak dlouho, ale pořád tam seděla, obklopená světlem, a nechala své myšlenky plynout. Často to byl právě tento okamžik, kdy se k ní vracely ty nejmoudřejší nápady. V hlavě jí zazněla věta, kterou kdysi slyšela od jednoho svého klienta: „Světlo je jazyk, kterým vesmír přepřádá své příběhy.“
Zamyslela se nad tím, jak pravdivé to bylo. Všechno, co existuje – lidé, stromy, hvězdy, planety – se navzájem propojuje právě díky světlu. Možná to bylo světlo, co neslo všechny informace. Možná, že světlo bylo tím, co dělilo chaos od řádu.
Napadlo ji, že její práce je vlastně podobná. Pomáhá lidem najít světlo v jejich životě – to, co rozptyluje stíny, co je spojuje s jejich skutečným já. A přitom si uvědomila, že stejně jako oni, i ona potřebuje světlo, aby nezapomněla, kdo je.
celkem 1 fotka
nebo se přihlaste