Kapitola 9: Rakovina

Martina přikývla. „Ano... bála jsem se. Nikdy jsem nevěděla, co přijde. V jaké přijde domů náladě.“ Její hlas byl roztřesený, ale odhodlaný.

Sofie se jemně pousmála, stále držela ruce na polštáři. „Teď pojď. Pojď si sem stoupnout. Přesuň se na místo malé Martinky. Já si sednu vedle a budu tě držet.“

Martina opatrně vstala a přistoupila k místu, kde byl polštář. Sofie ji vzala za ruku a jemně ji navedla, aby se postavila na to místo.

„Zavři oči,“ zašeptala Sofie. „Teď jsi malá Martinka. Vrátíme se v čase, právě teď je ti devět. Zkus si dovolit cítit všechno, co tehdy bylo. Co se dělo? Co teď potřebuješ říct nebo udělat?“

Martina zavřela oči a chvíli jen stála. Její dech se zrychloval, ruce zatínala do pěstí. A pak, najednou, začala tiše plakat. „Bála jsem se... pořád jsem se bála. Nikdy jsem neměla klid. A jen jsem chtěla, aby mě měla ráda. Aby mě někdy objala.“

Sofie stála vedle ní, klidná, její přítomnost byla jako kotva. „Teď si to dovol říct. Všechno, co tehdy bylo třeba říct. Tady a teď jsi v bezpečí. Vnímáš ho? Můžeš!“

Martina otevřela ústa a její hlas byl plný potlačené bolesti. „Chci, aby jsi mě měla ráda, mami! Chci, abys přestala pít! Chci, aby mě někdo chránil!“