Evropská obranná krize: od prázdných skladů po závislost na Číně

Proč Evropa nedokáže vyrobit dost munice pro Ukrajinu? Proč jsme závislí na dodávkách z Číny? A proč nejsme schopní se o sebe postarat sami? V následující analýze se snažím popsat skutečný stav evropské obranyschopnosti a je to hodně znepokojivé čtení.

Úvod

Za necelý měsíc bude Donald Trump prezidentem. Od doby, co byl zvolen, sice nejsme o nic blíže míru Ukrajině, zato jsme o mnoho blíž k prozření, v jak velkém průšvihu se jako Evropa nacházíme. A že je to průšvih pořádný. Tentokrát se nebudu sáhodlouze rozepisovat o válce na Ukrajině, jejím průběhu a o tom, co jsme mohli udělat jinak a neudělali. Rozepíšu se o tom, o čem se zase tolik nemluví. O něčem, co nás může zničit. Není to pozitivní čtení, ale na to jste si u mě už doufám zvykli.

Evropští spojenci budou muset zvýšit své obranné výdaje

Naše stojaté evropské vody rozčeřila slova Donalda Trumpa o nutnosti navýšit obranné výdaje na 5 % HDP. A taky s Amerikou více obchodovat. V opačném případě by mohl americký prezident uvažovat o tom, že by Spojené státy mohly opustit Severoatlantickou alianci. Rozruch byl v médiích, rozruch byl na sociálních sítích. Někteří myšlenku přivítali s tím, že se Evropa konečně rozhoupe a bude se v obraně stavět na svoje vlastní nohy. A ještě tím pomůže Ukrajině.

Někteří poukazovali na to, že vydávat na obranu pět procent hrubého domácího produktu je nerealistické. Já jsem byl jedním z lidí, kteří tuto myšlenku zastávali a zastávají. Ne snad proto, že bych s ní nesouhlasil, ale čistě z realistického pohledu na situaci. Dnes jsme na nějakých 150 miliardách, motáme se někde kolo 2 % HDP, které jsme si opakovaně sami schvalovali ale také opakovaně nedodržovali.

Abychom se dostali na procent pět, museli bychom dávat dost přes 400 miliard. A to nemá šanci projít ani za naši stávající vlády a už vůbec ne za potenciální vlády Andreje Babiše, jehož možná ministryně financí a další poslanci torpédují nákupy letounů F-35. Není to však problém pouze český.

Dnes v zásadě žádná země v Evropě není schopná takové peníze vydávat (snad možná s výjimkou Řecka a jeho historicky špatných vztahů s Tureckem). Koneckonců, těch pět procent nedávají ani samy Spojené státy. Nepohybovaly by se totiž na 900 miliardách dolarů, které vydávají dnes. Dostaly by se hodně přes bilion, a to s rétorikou škrtů, Elonem (de facto) u moci tak nějak nejde dohromady. Tohle nicméně není naše starost a není to ani účel mého článku. O to, ať se starají sami Američané.

Co však moje starost je, jsou slova lotyšského prezidenta Edgarse Rinkevicse, který odpovídal na otázku, jestli je Evropa připravená se sama postavit Rusku.

„Nejsme připravení. To je naprosto evidentní. Nemůžeme si ale dovolit pouze doufat v to, že Spojené státy budou nadále v Evropě stejně angažované jako dosud.“

A tak jsem se začal zamýšlet nad tím, jak se taková slova mohou vůbec ve veřejném prostoru objevovat tři roky po zahájení ruské plnohodnotné invaze. Prováděl jsem rešerše, doplňoval si informace k tomu, co jsem veřejně i neveřejně psal v minulosti. A došel jsem k závěru, že naše neschopnost přijmout realitu a něco s ní dělat, je ještě horší, než se mi mohlo zdát.

Proč, sakra, nevyrábíme miliony granátů?

Pamatujete na unijní iniciativu jednoho milionu dělostřeleckých granátů, která se s pompou vyhlásila? Slíbili jsme tehdy Ukrajině, že jí je dodáme do března tohoto roku. Už na konci ledna bylo jasné (kdy jsme byli na půlce), že to nestihneme, jenže ani já jsem tehdy vůbec netušil, že to nestihneme tak, že slíbený milion bude doručen skoro o rok později.

V čem vlastně tkvěl ten problém? Ve dvou důvodech. Zaprvé jsme slíbili něco, co jsme věděli, že nebudeme schopni doručit. A proč jsme to nebyli schopni doručit? To je ten druhý důvod – nemáme na to výrobní kapacity. Slova našich čelních představitelů se totiž (velmi) rozchází s tím, jaké jsou naše skutečné možnosti a kapacity.

Zatímco tehdejší komisař Breton mluvil o tom, že ke konci letošního roku budeme na produkčních kapacitách 1,7 milionů dělostřeleckých granátů ráže 155-mm ročně, zprávy, které unikly z evropských zbrojovek ukazují úplně jiný obrázek. Jsme na necelé třetině toho, co bývalý komisař prezentoval jako fakt, tedy 500 – 600 tisících granátů ročně.

Musíme si nicméně uvědomit, že tyto granáty nejdou pouze pro potřeby Ukrajiny. Jdou na potřeby evropských armád, které vyprázdnily své sklady mj. také na základě iniciativy ASAP, která zajišťovala proplácení finančních prostředků a pomoc s nákupem munice v případě poskytování granátů z našich vlastních skladů.

Podle týmu novinářů z různých evropských zemí, včetně české investigace.cz, pouze několik členských států NATO splňuje požadavek na 30denní zásobu munice pro případ intenzivního konfliktu. Důvody jsou různé a budu se jimi zabývat níže – ve zkratce lze říct, že jde o přehnaně optimistické odhady výrobních kapacit, nedostatečné technické porozumění ze strany představitelů EU, krátkodobé výrobní kontrakty, nedostatek kvalitního personálu a výrobních kapacit, příliš velká byrokracie, nedostatek vstupních surovin, nestabilní dodavatelské řetězce, fragmentovaný evropský trh a mohl bych pokračovat.

Mezitím si, prosím, uvědomme, že ukrajinská spotřeba granátů, zvlášť v tomto těžkém období, tvoří zhruba 4 000 - 8 000 granátů denně na celém úseku fronty dlouhém 1 500 km. Já osobně znám případy konkrétních vojenských uskupení, která se potýkají s výpadky a nedostatkem munice pro obranu území.

Slova, která jsem popsal výše, shrnuje mimo jiné i briefing k novému návrhu nařízení na zvýšení unijní obranné průmyslové základny, tedy obranného průmyslového odvětví. Evropský systém je i tři roky po začátku velké stále nastaven na mírové časy (to si nevymýšlím, to stojí v onom briefingu a EDIP, tedy ono nařízení ještě není schváleno). Tyto kapacity přitom nemohou ani zdaleka naplnit vojenské potřeby.

Evropští zbrojaři podle dokumentu nevyrábí zbraně do zásoby, ale fungují na modelu tzv. „built-to-order“, což jinými slovy znamená, že vyrábí až tehdy, kdy jim přijde zakázka. Asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat, že tento model je pro nynější časy nedostatečný. Téměř každý by teď chtěl objednávat. Jenže bude narážet právě na nedostatečné kapacity, což prostě povede k delší dodací lhůtě (prodloužené o roky).

Jen velmi pomalu se staví také nové továrny. Problémem je jak nedostatek vstupního kapitálu, tak proces povolovacích řízení, od životního prostředí, přes REACH, schválení úpravy územního plánu, schválení povolení o stavbě a tak dále. A pominout samozřejmě nemůžeme ani ESG, jehož vliv se alibisticky v briefingu odbíjí tím, že jde o příliš opatrný výklad. Sůl do pomyslné rány přisypávají také složitá a velmi byrokratická řízení, kterých se jen ve velmi omezeném množství účastní malé a střední firmy (což má být mimochodem páteří nové a silné průmyslové základny). Do řízení si mohou dovolit vstupovat velcí hráči, kteří si mohou dovolit kvalitní právníky.

Problém představuje i naprosto zjevný nedostatek integrace v oblasti obrany. Nebo integrace, tady se vlastně bavíme o nedostatku fundamentální spolupráce například při společných obranných nákupech. Namísto stanoveného cíle, kdy společných bude 35 % nákupů, plníme tento cíl pouze z poloviny. I když evropské státy po ruské invazi navýšily své obranné rozpočty, ten hlavní problém přetrvávat. Jde totiž o tom, jakým způsobem jsou prostředky využívány. Zvlášť na trhu tolik fragmentovaném jako je ten evropský. Současný model, kde každá země má vlastní obranný průmysl závislý na domácí poptávce, vede k duplicitě, omezeným výrobním kapacitám a neschopnosti rychle reagovat na bezpečnostní krize.

A problém a potenciálně veliká hrozba je také u samotných dodávek.

Dodavatelské řetězce a naše závislost na Číně

Výše jsem mluvil o drahých vstupních surovinách. Abyste vyhráli válku nebo potenciální válku, musíte mít zbraně a munici. Jenže tu zkrátka musíte z něčeho vyrábět, jinými slovy mít dostatečné množství zdrojů za přijatelnou cenu v potřebném čase. Uvědomuje si ale široká veřejnost, jak velkou závislost jsme vypěstovali na zemi, která může potenciálně rozpoutat válku horší než kterou vidíme teď?

Ano správně, mluvím o Číně. Totalitární diktatuře, provádějící genocidu celého etnika a která se chystá zaútočit na jednoho z největších výrobců mikročipů a polovodičů na světě. Peking má však v rukou trumf, který nám vyhrál druhou světovou válku – má přístup k většině potřebných minerálů, vstupních surovin a má linky, na který to všechno dokáže zpracovat do potřebné podoby. Pojďme si to ukázat na několika příkladech.

Jedním z klíčových prvků na výrobu střelného prachu je celulóza, respektive celulóza, která projde procesem nitrace a je označovaná jako nitrocelulóza. A střelného prachu je obrovský nedostatek (proto také jeden dělostřelecký granát znásobil svoji cenu). Letos v dubnu se k tomuto tématu vyjádřil šéf švédského Saabu Micael Johansson, který varoval jak před nedostatkem právě nitrocelulózy, tak před naši závislostí na Číně, která nám ji dodává. Té Číně, která podporuje Putinův režim a té Číně, která už (ne)jednou ukázala, že je schopná a ochotná narušit dodavatelské řetězce pro drony do Spojených států.

Situace je v tomto ohledu ještě mnohem horší, než by se na první pohled mohlo zdát. Pojďme si vzít jednotlivé důležité nerostné suroviny a komponenty. Dle International Institute for Security Studies Peking v roce 2020 dodával do EU 98 % všech prvků vzácných zemin, které se daly využít v obranné průmyslu. Evropa také VELMI spoléhá právě na čínské dodávky v oblasti nitrocelulózy.

Kromě toho Čína má pod sebou zhruba 80 % celosvětové produkce wolframu a zhruba 50 % jeho globálních zásob. Wolfram je přitom klíčový ve vojenském využití. Jde jeden z nejtvrdších kovů s velmi vysokým bodem tání, vysokou hustotou a výbornou odolností proti opotřebení. Z tohoto důvodu se využívá například jako penetrační střelivo, kdy je klíčovou součástí průbojné munice, kdy díky své hustotě a tvrdosti dokáže proniknout masivním pancéřováním. Z wolframu se vyrábí součástky do různých zbraňových systémů, zejména děl. Wolfram rovněž slouží jako bezpečnější alternativa k ochuzenému uranu.

Z globálního hlediska jsme na Číně rovněž závislí při dodávkách křemíku, galia či germania. První jmenovaný najdeme dnes v každé elektronice, včetně vojenské, germanium se zase hojně využívá v infračervených optických systémech a galium ve vysokofrekvenční elektronice, včetně radarových systémů. A podobně se můžeme bavit například také o lithiu. Nicméně v podobně prekérní situaci se ale nachází i Spojené státy, které ještě stále spoléhají na čínské dodávky nerostných surovin.

Před zhruba dvěma týdny vydalo NATO tiskovou zprávu, ve které byly identifikovány suroviny, které jsou kritické pro vojenský průmysl. Jde celkem o 12 surovin a jsou to:

1.     hliník

2.     beryllium

3.     kobalt

4.     galium

5.     germanium

6.     grafit

7.     lithium

8.     mangan

9.     platina

10.  titan

11.  wolfram

12.  prvky vzácných zemin

Je zajímavé, že zpráva zmiňuje konkrétní příklady využití některých z těchto surovin. Například hliník je klíčový pro výrobu letadel a raket. Grafit se využívá při výrobě hlavních bojových tanků a korvet díky své vysoké pevnosti a tepelné stabilitě. U ponorek grafit pomáhá snižovat akustickou stopu a zlepšovat jejich schopnost zůstat nezpozorovány. Kobalt je zase nezbytný pro výrobu superslitin používaných v leteckých motorech, raketách a ponorkách, kde je potřeba odolnost vůči extrémním teplotám a namáhání.

A teď se na okamžik zkuste zastavit a zapřemýšlet nad tím, jak velkou páku na nás vlastně Čína a tím pádem i Rusko mají. Nepřipadá vám tato situace v něčem podobná s ruským plynem? Jen tedy s tím rozdílem, že nyní nestojíme proti zemi s velikostí HDP Itálie, ale gigantem, který je schopen nás odstřihnout od toho, co budeme pro vlastní obranu potřebovat.

A ač Unie po začátku ruské invaze začala reagovat, reakce stále není dostatečná. A já si vlastně nejsem jistý, jestli případná „optimistická prohlášení“ budou mít stejnou hodnotu, jakou měla prohlášení pana Bretona při výkladech o našich výrobních kapacitách. Hlava evropská komise von der Leyen ještě minulý rok stála za tím, že musí dojít k tzv. de-risku, nikoliv de-couple. Jinými slovy, ke snížení rizika bez odstřižení se.

Jenže Čína na nás bude mít v každém případě páku. Zvláště pak v situaci, kdy svoji „zelenou transformaci“ stavíme právě na Pekingem dodávaných surovinách (aniž bychom jen očkem pomrkávali po tom, že bychom své cíle a prostředky, které k tomu budeme využívat, začali revidovat.

Děláme přitom podobnou chybu jako s Rusy, stejně jako s naší neschopností vytvářet prostředí, ve kterém se budou věci ukládat o zásoby. Poučit se přitom můžeme od Japonska, které mělo s Pekingem obchodní roztržku, která vedla k uvalení čínského embarga na Tokio. Japonci tehdy změnili svoji strategii, investovali prostředky do hledání alternativních zdrojů, vytvářeli strategické zásoby a vyvíjeli alternativní technologie. Nevedlo to sice k tomu, že by se Japonci úplně zbavili závislosti, na druhé straně, naše postavení je mnohem výhodnější, než v jakém bylo a je Japonsko. Namísto toho mi přijde, že se snažíme sedět zadkem na dvou židlích zároveň. Ostatně jako to bylo i s Rusy.

Závěr

Co ze všeho výše uvedeného vyplývá? Několik zásadních věcí. I přes veškeré iniciativy, které jsme si na papíře nastavili, ani zdaleka nejsme tam, kde bychom asi chtěli být. A já upřímně nevidím nějaký razantní posun.

Nedošlo k zásadnímu rozvolnění regulací a byrokracie, která by povolila masivní vstup kapitálu do zbrojního průmyslu. Továrny se sice staví, ale zdaleka ne tak rychle, jak by bylo potřeba. Svoji závislosti na Číně jsme zásadně nesnížili, ačkoli víme, že Peking stojí na ruské straně.

Dámy a pánové, budou tři roky plnohodnotné invaze. Více než 10 let války jako takové. A navzdory tomu všemu nejsme ani schopní dostatečně pomoct Ukrajině (a vůle pomáhat dále klesá), ale stojíme tu tváří v tvář prohlášení, že nejsme schopni se ani postavit za sebe. A já se musím znovu ptát, jak jsme se do této situace dostali? Proč naši představitelé v Evropě nedělali víc? Proč musíme stále spoléhat na to, jak dopadnou volby ve Spojených státech a spoléhat na to, že Američané udělají správnou věc?

Proč my na svém vlastním dvorku nejsme schopni udělat pořádek? Kde jsou sakra lídři, kteří se o to měli postarat? Jestli lotyšský prezident přichází s prohlášením, že NATO nedokáže bez Ameriky Evropu před Ruskem, neměli bychom se správně ptát, jak z tohoto průseru ven vlastními silami? Rád bych řekl, že čas řečí končí, ale přijde mi, že někteří raději budou 100x brečet nad tím, že nám Donald Trump ubližuje, namísto toho, abychom se chytli za nos a zeptali se sami sebe, proč jsme se nezačali starat o vlastní bezpečnost, když nám to poprvé řekl Bush starší? Otázka je to spíše rétorická. Pokud toho stávající lídři nejsou schopní, musíme hledat ty, kteří toho schopní budou.

Pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší. Díky!