ALFA SAVCI II – část dvanáctá: Píše mi oživlá mrtvola

Dvanáctá část Alfa Savců dvojky připomíná, že příběh je prosycen nadpřirozenem do morku kosti. M. Syrovčák osavil první rok vampyrismu a zdá se, že ten nadcházející bude mnohem horší.
Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část dvanáctá

Píše mi oživlá mrtvola

S Alicí jsme na to psaní od Krvčenka civěli jako na ducha. Ona byla tehdy na Burghausenu se mnou, když jsem mu prohnal kulku hlavou. To z jeho kanceláře Alice sebrala dokumenty, který před nedávnem odletěly s Anastázií do Káhiry. V Káhiře měly ty dokumenty dokázat upířím vyslancům z celýho světa, jaká změna nastala – že naši nepřátelé znají metodu, s pomocí který dokážou oplodnit tělo upírky.

Ještě jsem stihl přivolat recepčního zpátky a zeptat se na to, kdo psaní doručil. Řekl nám, že kurýr, co vezl jeho kolegovi na noční směnu pizzu. Poprosil jsem o kontakt na kolegu, ale ten mi recepční nechtěl dát. Až když mi očima blejsknul svit zloby, chytil jsem ho za zápěstí a potichu řekl, že je to důležitý, dal mi ho.

“Ten se těší, až vypadneme,” ušklíbla se Alice.

Já jen přikývl a obracel jsem obálku v ruce. “Nemůže se dočkat, pochcan.” 

“Dávej pozor,” kývla k obálce, “může tam být jed.”

Nadzvedl jsem obočí. Alice to řekla s úsměvem. Mohl někdo psaní fakt otrávit? Oživlá mrtvola aka A. S. Krvčenko byl za života prvotřídní zmrd – možnost otravy nešlo vyloučit, ale já tušil, že mi chce spíš něco říct (pokud to byl vážně on a jen si ze mě někdo s tím jeho podpisem nedělal prdel, to jsem tehdy ještě nemohl jistě vědět). Rozlepil jsem obálku a vytáhl psaní. Alice si sedla vedle mě a společně jsme si přečetli tohle:

Nedobrý soudruhu Syrovčáku,

je mi velkým potěšením ti sdělit, že jsi se dopustil tří obrovských chyb, za které tvrdě zaplatíš. Jistě se nyní divíš, kdo ti to píše, a zároveň se určitě ptáš, jaké jsou tyto tvé chyby? Možná je tušíš, ovšem jen těžko můžeš vědět, jaký ti za tyto tvé chyby vyměřím ve spolupráci s věrnými soudruhy trest.

Jednou ze tří tvých chyb je, že jsi mě střelil do hlavy. Jak již víš, můj život tím neskončil, pouze jsi závažně ohrozil mou práci. Zotavuji se, ale léčba průstřelu hlavy je velkou výzvou i pro nejlepší sovětské kapacity lékařského oboru a ostatní blízké spolupracovníky.

Svým činem jsi způsobil velké komplikace mému poslání, a to ti nikdy neodpustím. A proto:

Naši schopní agenti přijali rozkaz k odstranění jednoho sta upírů, kteří se zdržují na území ČSSR.

Sto tvých za jednoho z našich, taková je cena, o tolik cennější jsem oproti hříčkám stiženým nemocí vampyrismu.

Sto skončí kvůli tobě, soudruhu Syrovčáku, ale to je pouhý začátek, však brzy uvidíš.

Vykonání prvního trestu bylo zahájeno okamžitě po mém rozhodnutí – v tuto chvíli jsou mezi upíry v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku první oběti a jejich krev, jejich nemocná krev je na tvých rukou.

O povaze druhých dvou tvých chyb, stejně jako o trestu za ně, budeš informován brzy. Osobně ovšem doufám, že zemřeš – nebo se mi do rukou dostaneš – dřív. Je to docela dobře možné, protože moji věrní kolegové v oboru démonologie jsou ti na stopě.

Doma v Česku ti bude půda horká. LKNZ nezapomíná a neodpouští, soudruhu Syrovčáku.

Podepsán:

pplk. Alexandr Sergejevič Krvčenko,

oblastní tajemník LKNZ pro oblast ČSSR

Psaní jsem složil, uložil do obálky a vložil do náprsní kapsy křiváku. Podíval jsem se na Alici. Z její tváře nešlo nic vyčíst. Hlavou mi probleskly ty nejbláznivější části dopisu. Alice pořád beze změny. No tak jsem se rozesmál. “To nemůžeme brát vážně!” vyprskl jsem.

“Martine…”

“Co? Ty tomu věříš?” zasmál sem se a přitáhl pozornost ostatních v místnosti.

“Martine…”

“Někdo si z nás dělá prdel!”

“Martine!” okřikla mě hnusně Alice. Zvedla se tak nasraně, až shodila židli na zem, a vrazila mi facku.

Chytil jsem se za tvář a zase chvíli vypadal jako blbý štěně. Moje temný oči se ptaly: proč, mami?

“Takhle,” sykla potichu, “takhle hloupě ses mohl chovat první –” rychle se podívala po místnosti, aby se ujistila, že i když na nás lidi čuměj, slyšet ji nemůžou, “takhle hloupě ses mohl chovat první upíří rok, ale teď už si to dovolit nemůžeš.”

Měla pravdu, samozřejmě. Co na to můžu říct jinýho? Měla ji a tak jsem jen přikývl. Cejtil jsem se jako idiot.

“Nemůžeš!” sykla na mě ještě jednou. “Je ti to jasné?”

“Jo!” prskl jsem nasraně, poníženě, uraženě. Polykal jsem ješitnost a nechutnala mi. “Jo, kurva, je mi to jasný.”

“Až to tady uklidíš, přijď za mnou do pokoje, balíme a odjíždíme.”

Zůstal jsem čumět, jak odchází a vrtí tou její nádhernou prdelí. Dělala tohle naschvál?

Ohlídl jsem se okolo sebe. Recepční spěchal svižným krokem zvednout židli. Přejížděl jsem pohledem po přítomnejch lidech. Většina se rychle dívala do talíře, nebo si vzpomněla, že je ten nejvhodnější čas začít obdivovat lustry. Ale jeden týpek, takovej solitér s velkým břichem a pleší, ten na mě mrknul a pak si kousl do vejce Benedikt. Holandská omáčka se vpíjela do kníru toho hovaďáka a já viděl, že on mi rozumí – i tenhle si myslel, že Alice tou prdelí kroutila jako při hereckým výkonu.

“Dobrou chuť!” popřál jsem z plnejch plic tomu chlápkovi. Potom jsem lehce odstrčil recepčního a sám zvedl židli. “Nachystej účet,” řekl jsem k němu, aniž bych se obtěžoval se na něj podívat. “A vy ostatní mě neserte – ven!”

Hele, tu poslední větu jsem zařval tak, že lidi reagovali okamžitě. Pomohla tomu skutečnost, že jsem odhrnul lem křiváku natolik, aby bylo vidět podpažní pouzdro s revolverem. Rukou jsem uklidnil toho chlápka s holandskou na kníru, ať on a jeho žena v klidu seděj, že i já jen dělám divadlo. A proč jsem dělal divadlo? Mělo to dva účely.

První a míň důležitej účel byl, abych získal zpět svou tvář a autoritu po tom, jak mě přede všema Alice sejmula. Moje vnitřní zvíře se prodralo ven a soupeřilo s mým vnitřním kromaňoncem o to, jak velkou macho sílu budeme demonstrovat. Někomu to může připadat primitivní, ale účel to splnilo a já se díky tomu mohl vrátit zpátky ke způsobům kultivovanýho upíra.

Druhej a víc důležitej účel byl, aby tohle moje vyvádění a vyhrožování někdo nahlásil. Jestli se dozví PČR, že jsem v Budějovicích, v Grandhotelu Zvon dělal problémy, dozví se to nejspíš i aparát Krvčenkova LKNZ. A čím dřív si pro mě přijdou jeho agenti, tím dřív mu je vrátím v rakvích, odkrvený jako mumie.

Alice mi vlepila mateřskou facku, abych myslel, a tak jsem myslel, jak bylo v mejch silách. Neměl jsem co ztratit, respektive mohl jsem ztratit úplně všechno, takže spíš řeknu, že jsem mohl věci jen uspíšit, rozhodně jsem se jim nemohl vyhnout.

Stejně bylo všechno jen otázkou času. Víš proč? Tehdy na začátku mýho upířího života, sotva po pár tejdnech ještě v okolí Hradce, se mi povedlo něco, co málokomu. Byl jsem hledanej pro terorismus na území ČR. Vím jen o sobě a o Baldovi, komu se tohle povedlo. Každopádně – zmizel jsem za hranice a už se o mě doma v Česku tolik nepsalo, ani nemluvilo, to ovšem neznamená, že bych přestal bejt hledanej. No a teď jsem byl zpátky v Česku a těch, kdo mi šli po krku, rozhodně neubylo.

Takže jak říkám, věci jsem mohl jen uspíšit. A já chtěl zrovna tohle řešit hned, protože žít ve strachu a obavách, který by se za mnou jistojistě přikradly, to nemám rád.

V pokoji na mě čekala Alice. Už byla skoro hotová. Já si sbalil pár věcí a vlastně jsem byl ready to go dřív než ona.

“Sorry,”

“V pořádku, jen příště –”

Přerušil jsem ji: “Já se omlouvám za to, co přijde.”

Chvíli se mi dívala do očí. Mateřskej smutek. Usmál jsem se, abych ji povzbudil. Povzdechla si. “Musíme pryč.”

“Ok.”

Tak jo, ok. Žádný šukání v Grandhotelu Zvon neproběhlo, věčná škoda.

Sedíme v autě.

Alice se s pedálama nesere. Cíl jsou střední Čechy, potom nejspíš Praha.

Já: “To psaní,” poklepu si na prsa, na kůži křiváka, na místo, pod kterým je v náprsní kapse dopis od oblastního tajemníka Oživlý mrtvoly, “v něm je tolik… řeknu pozoruhodnejch informací, že se jim prostě nechce věřit.”

Alice: “Co myslíš?”

Já: “Úplně první otázku vzbuzuje už obálka. Tobě často posílaj dopis lidi, který jsi zabila?”

“Martine, –”

“Já vím,” skáču jí radši rychle do řeči, “já vím, já vím, já vím. Já vím, že sám jsem nesmrtelnej tvor. Taky vím, že na světě jsou síly, co život ohýbaj víc, než kolik se ví. Dobrá, tohle beru, prostě je to možný – je možný, že někdo vytáhl z Cháronova člunu Krvčenka a jebnul s ním zpátky do světa živejch. Divím se tomu čím dál míň, já bych ho v mojí posmrtný říši taky nechtěl.”

Alice se zasměje. Konečně. Jenže to trvá jen chviličku. Zase je vážná a říká jen: “Konečně správný pohled.”

Zapaluju si Spartu. “Ale ty další věci? Píše o Československý socialistický republice, píše o sovětskejch chirurzích, co mu opravujou hlavu. Píše nesmysly a navíc mi ten zmrd říká soudruhu.”

Alice: “Prostřelil jsi mu hlavu, ale obávám se, že nejde o úplné nesmysly. Spíše demonstruje sovětský pohled na věc a vůbec samu skutečnost, že Rusko chce obnovit svaz – demonstruje, že o téhle krajině pořád smýšlí jako o satelitu Moskvy.”

Měla pravdu. “Mohlo mi to dojít,” přiznám.

“A taky by došlo. Stejně jako by ti časem došlo, co je na tom celém psaní vůbec to nejděsivější. Nejděsivější na tom totiž je, že Krvčenka někdo oživil.

Vrátit život je tak složité, že je to téměř nemožné. Všechny metody nekromancie jsou nebezpečné, drahé a extrémně náročné, bez ohledu na to, která se aplikuje. Už několik století trvá, že naprostá většina pokusů o oživení mrtvého selže a pokud se vzácně dostaví výsledek, většinou ho nelze označit za uspokojivý... Nekromacie je dlouhodobě umírající síla a největšímu společenství jejích stoupenců, Lóži nekromantů, klesl počet členů natolik, že Lóži hrozí zánik.

Nekromanti nám kdysi byli silným spojencem a poté strašným nepřítelem, ale od druhého tisíciletí po Kristu jejich vliv pouze upadá. Pro nás přestali představovat hrozbu s koncem středověku. Pustupně přišli o svou hlavní zbraň a bez ní se jejich moc a vliv rozdrolily. Nikdy jsem nedokázali přesně zjistit, proč přišli o schopnost úspěšně oživovat mrtvé, ale pokud to teď opět dokáží, je to zásadní informace.”

A zase máme tu informaci my, chce se mi říct, ale nedokážu to. Motá se mi hlava a mráz mi kouše do kostí. Mám pocit, že místo tlukoucího srdce se mi v dómu prázdný dutiny houpe na těžkým řetězu zvon z bronzu pokrytej námrazou. Místo žaludku mám ukotvenej kus olova a pod ním se to hemží studenejma zmijema. Co se děje se světem? Proč můžou upírky otěhotnět, mrtvoly vstávat z hrobu a já jsem u toho všeho?

Alice si taky zapaluje Spartu. Ví moc dobře, že teď mi začalo řádně docházet, že ten nadpřirozenej svět, kterýho jsem součástí, dokáže bejt ještě nadpřirozenější.

Taky ví moc dobře, že jsem pochopil, že kvůli mně je v ohrožení každej upír od Aše po Jasinu, nebo odkud kam přesně.

A ještě ví, že už i mě došlo, že nám je teď, právě teď, na stopě kult démonů a že k tomu dostali rozkaz od oblastního tajemníka LKNZ.

Alice se ušklíbne a začne k tématu: “Bojím se toho, co nás čeká. Bojím se, že už velmi brzy pocítíme, že je LKNZ mnohonásobně silnější než před dvaceti lety a že aktivity jeho agentů nám po stejnou dobu unikaly. Bojím se toho, že se nám to teď tvrdě vymstí. Bojím se, že na východě se děje víc, než jsme si mohli myslet. Bojím se, že LKNZ na východě pohltilo kult vyvolávačů démonů a co víc, že nově dokázalo pro spolupráci získat i nekromanty.”

Zamyslel jsem se a svoje myšlenky jsem formuloval větama: “Když člověk přestane měřit, jak hluboká je ta řeka sraček, ve který stojí, a prostě si jen přizná, že je kurevsky hluboká, tak vlastně zjistí, že je to pořád stejný.”

Alice spolkne smích, protože chce asi zachovat dramatičnost situace. Odhodlaně přikývne a vlastně mi dává za pravdu: “Komunisté a jejich organizace. Vše okolo sebe pohltí, tak získají absolutní moc a kontrolu. Spojenec nebo nepřítel, je jim to jedno – jakmile mohou, sežerou tě. Nikdy nebudou mít dost, zastaví je jen obří síla. Bojí se pouze ponížení z porážky.” 

Zvednu paže jako kulturista a zatnu svaly. Nevzdávám svoje pokusy nevhodně odlehčit situaci a rozesmát Alici. Přes kůži křiváka si dám pusu na biceps. “Já mám obří sílu a když mi pomůžeš, porážky se budou bát v Moskvě, Pekingu i Pchjongjangu.” Pravdivost mýho tvrzení podporuju sebevědomým škleboúsměvem.

Alice se konečně směje a vrtí hlavou. Už jen chybí, aby mi párkrát zopakovala její sladký: seš debil. Jenže za chvíli je zase vážná, nebo možná spíš smutná. Třese hlavou a říká: “Oznámit lov stovky upírů na území suverénního státu, to už chce prostředky a centrální, pevnou moc v zádech, podporu z míst, kam se můžeš skrýt, abys pak mohl udeřit znovu. Ta moc bude nejspíš nejsilnější ve městech, která jsi jmenoval. Vážně to vypadá, jako kdyby začala aktivní fáze plánu na oživení Sovětského svazu. Jeho agenti a spojenci znovu čile pracují doma i v zahraničí podle přání a příkazů Moskvy – a to nemyslím jen běžné agenty Kremlu, ale i ty, kteří mají co dočinění s nadpřirozenem.”

Byl jsem ticho. Konečně mi to doteklo úplně totálně naprosto naplno. Její shrnutí bylo jedním slovem hrozný. Kdyby se to ukázalo jako pravda, jako že se to časem samozřejmě jako pravda ukázalo, tak…

“Alice?”

“Ano?”

“Musíme ostatní varovat. Krvčenko vyhrožuje zabitím stovky upírů, to musíme řešit nejdřív, SSSR rozbiju hned potom a když bude třeba, profackuju i další soudruhy.”

Alice rázně přikývne mojí první větě a u těch ostatních se tváří, že je neslyšela. “Musíme je varovat co nejdřív, souhlasím. Tohle je velká věc, žádné únosy osamělých upírů po jednom, po dvou. Nech mě to promyslet, jak to uděláme.”

“Kontaktovat Anastázii a dát to přes komuniké budoucnosti na fórum?” zeptal jsem se opatrně a ta opatrnost se mi do otázky vetřela tak nějak sama, intuitivně.

Alice vyhodila vajgl a zapálila další cigaretu. Nechala mě bez odpovědi – respektive ji nevyslovila, ale já ji na ní spatřil. Jasně, že to bude chtít komunikovat s Anastázií. Patřili jsme k sobě, my tři. Navíc to její setkání v Káhiře… určitě i Anastázie se tam něco dozví a vnese nám víc světla do stínů našich domněnek, abych tak jako básnicky řekl. No nic, čas tuhle kapitolu uzavřít. Už jen poslední odstavce.

Jeli jsme dál a minuty plynuly. Alice chtěla, ať ji nechám pár desítek minut myslet. Smířil jsem se s tím, že zatím budu myslet na to, kolik z mejch příbuznejch by to během těch pár hodin mohlo odesrat. Brečel jsem a tahal se za zvadlý péro.

Ale píču. Radši jsem sledoval porno na telefonu. Život je boj a upíři bojovat uměj. Kdybych myslel na všechny chudáky, který uštval a uštve komunistickej nebo jinej totalitní režim, nebudu dělat od rána do rána nic jinýho. Dělo se to, děje se to, dít se to bude. Já se můžu leda tak snažit, aby se to dělo o trochu míň, nebo aby těch obětí režimů nebylo aspoň tolik – tečka.

…

Tečka kurva!

.

_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem