ALFA SAVCI II – část osmnáctá: Matres Sanguinis

Osmnáctá část Alfa Savců dvojky se nese ve vůni potu a krve, testosteron stříká do vzduchu, živelné šukání rezonuje kostrou hlavního hrdiny, k uklidnění bude zapotřebí koňské dávky sedativ. Pak Anastázie shrne zjištění ze setkání upírů v Káhiře. Cesty zpět už není, svět se řítí do války a M. Syrovčák stojí ve středu dění.
Bav se a pamatuj, že pokud tě pohoršuje násilí, vulgární jazyk nebo sexuální obsah, radši odejdi a příběh doporuč prvnímu zvrhlíkoj, na kterýho natrefíš.

Sleduj instagram.com/black666grail/
© TOMÁŠ KRAFKA

Část osmnáctá

Matres Sanguinis

Náš pokoj měl vysoký stropy a vysoký okna. Panovala krásná noc! Srpek měsíce zářil jako málokdy a kolem něho se držela fialová a zelená aura – mlžnej opar, co ho tolik rád pozoruju.

Matky krve roztáhly závěsy a naše nahý těla pily měsíční sílu. Alice s Anastázií ležely na břichách vedle sebe a v komuniké budoucnosti hledaly kontakt na někoho, kdo by nám na hotel dovezl krev a koks. Stál jsem proti oknu a sledoval vlastní tělo – pevnou kůži, bledší, než jsem míval před znekřtěním, pružný svaly, o tolik silnější než kdysi, a samozřejmě jizvy… Z pohledu na nahý matky krve mi nonstop stál, přestože jsem před chvílí stříkal.

Dělal jsem kliky – jen tak, protože mi to po sexu přišlo jako dobrej nápad, když mě brzo čekalo další kolo. Je to dobrej pocit, bejt alfa savec, upír, extra silnej predátor s kondicí nafrčený gorily. Dělat kliky a dotýkat se přitom tvrdým pérem země má něco do sebe, určitě najdeš ženský, co ti to potvrděj.

“Podívej na něj,” řekla Alice.

“Nějak moc se snaží,” zhodnotila Anastázie.

“Co si asi myslí, že dělá?”

“Jen se na něj podívej, ten teď rozhodně moc nemyslí.”

“Když ale maká a nemluví, sluší mu to nejvíc.”

“Ale ví to a myslí si o sobě,” řekla Anastázie a já bych vsadil rodiče, že se sarkasticky ušklíbla, když to vypustila z tý její drzý pusy.

“Přesně. Hlupačisko jedno mladé,” zhodnotila Alice.

Čubky, jen si to užijte, proto to dělám: Abyste se bavily, abyste mě měly jak na podnose, abyste se utopily v pohledu na tvrdýho bastarda, kterýho můžete ojet jako děvku – utopte se v pohledu na unikát, co jste znekřtily, drsňáka, co pro vás chcípne, duši odsouzenou k věčnýmu boji. Tak se utopte v pohledu na tohle zjizvený ramenatý hovado, který je sladší než krev s medem!

“Teče mu krev,” upozornila Anastázie bez výrazu.

“Stehy mu povolily,” řekla vcelku zbytečně Alice, ale měla teda pravdu.

Vydechl jsem víc zhluboka, než doposud při klikování a vyskočil na nohy. Zubil jsem se jak prvotřídní jednoduchej nadsamec, když mi krev z krku tekla k bradavce. Miluju jejich cucání – mejch nebo něčích, to je jedno. Prostě to miluju. A moje tvrdá bradavka od krve, co voní sílou? Která upírka by odolala?

“Martine,” řekla Anastázie jako učitelka. Klečela na posteli, ruce složený v klíně, bílý prsa namačkaný k sobě. “Ty máš štěstí, až to je k nevíře.”

Zrak mi potemněl. Už i vlastní krev mi navozovala jistý stavy – to se mi v prvních měsících po znekřtění nedařilo… “Náhodě,” zavrčel jsem, “se musí jít naproti.”

Alice seděla s nohama nataženýma před sebou, levou přehozenou přes pravou. Její kolena si říkaly o polibek a její stehna o kousání. Do boků bych jí zaťal prsty a vylízal jí tak, že by vzbudila celej blok.

Dejchám teď pomalu jako lovec a jsem úplně stejně nebezpečnej. Z toho zvuku – v kombinaci s pohledem na mě v plný síle – se v mokrým orgasmu rozteče i chlap. Jsem šampion bohů války a šukání – když bozi hrajou svoje perverzní hry, jsem já jejich oblíbená figurka. Se mnou chce nejeden bůh změřit sílu v zápase a bohyně chtějí v sobě moje semeno!

“Kde – je – krev,” vypouštím ze sebe trpělivě, ale ta trpělivost mě hodně stojí. Zajímá mě jen krev! Koks? Budiž… ale ta krev!

Anastázie sklonila hlavu a blýskla špičákama. “Pojď k nám,” řekla potichu.

Alice se na mě zatím dívala svrchu. Viděl jsem v ní nádhernou bohatou Italku, která se na mě dívá jako na otroka, jako na předmět, co bude sloužit jednomu, možná dvěma účelům. Skrz upíří zuby pak procedila: “Zkrátíš nám čekání.”

Lehnul jsem si mezi ně na záda a zaklonil jsem hlavu, co to šlo. Slíbaly moji krev a kousaly do paží a prsou. Nasedaly na moje tvrdý péro a ojížděly mě jako svou chlapskou děvku. Byl jsem sprostej a drzej, a tak mě škrtily, fackovaly a lítaly na mě jako valkýry, když z bojiště berou mrtvý. Pokoušel se o mě rauš, ale matky krve mě přijebaly k matraci a vysály ze mě i tu poslední kapku vzdoru.

Když už jsme intenzivně píchali desítky minut, dělaly se mi mžitky před očima. Krev ze mě tekla do matrace nebo upírkám do úst a když přijelo déčko s krví a koksem, přiblížilo se vysvobození.

Ozvalo se cinknutí zprávy. Alice si vzala župan a na chvíli, co se mi tehdy zdála mnohem delší, odešla.

Anastázie se se mnou pak krásně milovala. Rytmicky mě šukala a do uší mi říkala verše v jidiš a zakázaný formule ve starý rečtině. Mluvila i starou řečí severu a Rusi. Měsíc se šklebil a moje nitro svírala temnota. Moje paže tiskly dlouhý prsty Anastázie a moje péro pak těsně objala její sladká píča. Stříkal jsem do ní a takhle přesně si ona brala vždy kus mojí duše. Čarodějná Anastázie!

Nikdy jsem tolik nemiloval, ale je smutný na to vzpomínat.

…

Alice se vrátila s koksem a krví. Já chtěl jen krev. Dala mi ji ve sklenici a neřekla mi, co mi do ní přisypala. Každopádně jsem do minuty po vypití usnul, péro pořád tvrdý.

Co se asi dělo se mnou a mým ocelovým ptákem, když jsem spal?

Tipuj, tipuj.

Vzbudil jsem se někdy dopoledne druhýho dne a měl zvláštně lehkou hlavu. Upírky chodily z pokoje do pokoje jen ve spodním prádle a mně (všichni se divte) pořád mega stálo péro. Zavrtím nad tím hlavou a sednu si z postele s nohama dolů.

Okna zavřený, závěsy zatažený. Žízeň a chuť na kafe. Fakt silná chuť na kafe. Na kafe a kundu, jak jinak. Probrat se, pít, šukat. Je jasný, že až tyhle touhy uspokojím, budu chtít změnu, budu chtít dělat něco, co už dobře znám – určitě budu chtít zabíjet. Strašlivě zabíjet. Kolem mě se množej zmrdi, co si proto jdou sami. Buď já, nebo oni.

Nejdřív ze všeho jsem chtěl vědět, co za krev mi to Alice večer dala. Nemělo se stát, abych bezprostředně po jejím vypití usnul. Vrtěla sladkou italskou prdelí, když šla kolem mě a říkala jakoby nic, že to byla extra silná dávka běžně dostupnejch léků na spaní. Prý pro moje dobro, abych se zotavil a jizva zase srostla. Moje podezření, že ve skutečnosti to udělala kvůli tomu, abych se nerozdivočil až moc, bylo pravdivý, ale já se nikdy nezlobil – i díky týhle ostražitosti mých zkušených matres sanguinis jsem totiž začínal chápat, že i mezi upíry jsem výjimečnej jedinec. Můj vampyrismus prostě není tak obyčejnej, jako by byl například ten tvůj, troufám si tvrdit.

Zmrdský dítě štěstěny. Vyvolenej Škleb. Hrdina jak víno. Haha.

Když povolily účinky léků a já si v hotelovým pokoji přišel tak nějak ok, sedli jsem si s Anastázií a Alicí ke stolu. Předtím jsem spal docela dlouho, venku už opět kralovala noc, nahoře na nebi vládl můj oblíbenec: mystickej princ tmy.

Během toho, co jsem tvrdě spal, hotelová služba vyprala a vyčistila moje a Alice oblečení a boty. Krom toho někdo přinesl cigára a zásobu neutrálně černýho spodního prádla, triček a dalších bežností a nezbytností. Bylo fajn vzít si čistý hadry a sednout si ke stolu s matres sanguinis. Bylo to moc moc fajn.

Anastázie, Alice a já. Anastázie slovo vážilo nejvíc, moje nejmíň. Nejdřív jsme vyprávěli my. Moje řecký dobrodružství se záchranou malý Emilie T. stačilo shrnout do jednoho tuctu vět. Z upířího hlediska bylo mnohem důležitější naše setkání s Draganou, dopis od Krvčenka, přepadení na e55 a můj rozhovor s majorem Havranem v nemocnici v Táboře. Moje návštěva u lovce démonů ve výsluze, Josefa Bergera, Anastázii zajímala na první pohled o něco víc než moje spravedlivý vraždění v Řecku, ale míň než setkání s českým fízlem, ruským agentem a jugoslávskou upírkou.

Při mým vyprávění Alice rytmicky roztáčela hladinu koňaku v broušený skleničce a občas mě doplnila, zatímco Anastázie celou dobu buď nedělala nic, nebo sotva zaujatě pokyvovala hlavou. Když už jsem neměl co říct a Alice co dodat, promluvila konečně Anastázie. Zjištění z celoupíří konference v Káhiře shrnula větou: Třetí světová válka začala.

Třetí – světová – válka – začala.

Tohle nám oznámila hned na úvod. Podle ní už zkrátka nebylo cesty zpět a čím dřív si to uvědomí každej upír, tím líp pro upírstvo jako celek. Měla pravdu, samozřejmě: první fáze třetí světový války už defakto začala. Desítky tisíc tanků a další vražednej arzenál teprve čekaly na svou chvíli, ale ta se blížila a odvrátit ji nešlo. Celej ten komplex událostí, co takovýmu konfliktu bezprostředně předchází, už ale fakt běžel naplno.

Pak Anastázie ve vyprávění pokračovala. V Káhiře ostatním odhalila, co zjistili účastníci operace Ohněm a Mečem na Burghausenu. Pro připomenutí: náš nepřítel nás předběhl výrazně. Upíři chytřejší než já se na několikadenní poradě v Káhiře shodli, že můžeme očekávat použití novejch zbraní, který pro nás budou ničivý. Obě ty zbraně jsem shodou okolností (já šťastlivec) už poznal na vlastní kůži, jako jeden z vůbec prvních.

Tou první zbraní byli upíři vzniklí v laboratořích našich nepřátel. Mohli jsme jen stěží odhadovat, kolik je nejstaršímu experimentu let, ale s vysokou pravděpodobností jsme mohli určit, že je vycvičenej k ničení vlastního biologickýho příbuzenstva.

A druhá zbraň?

Anastázie nebyla jediná, kdo přišel s šokujícím zjištěním. Z Asie přišla potvrzená zpráva o masivním nárůstu úspěšnejch případů nekromancie. V Káhiře to přednesli velvyslanci z Japonska a Koreji. Tady jsem se mimochodem zeptal, co na to čínský upíři. Anastázie mi řekla, že jako mnoho dalších se jejich zástupci zúčastnili jen virtuálně a že při tomhle odhalení jen čuměli a dělali, že nevěděj, o co jde. Musel jsem se tomu smát.

No nic.

Skoro bych řekl, že můžu rozjet vyprávění trochu víc zostra. Přece jen se dostávám do období, kdy upíři zamrzli na tom, co měli vždy: na svojí brutální síle, obřím jmění a pořád ještě dobrejch kontaktech. S tím jsme měli jít do války proti přesile nepřátel, která taky měla sílu, kontakty a peníze, ale navíc nově disponovala živou kopií našeho rodu a taky schopností oživovat mrtvoly.
_______________________

Další část zveřejním už brzo

Sleduj instagram @ black 666 grail

© TOMÁŠ KRAFKA

Jakákoliv manipulace s textem není dovolena bez předchozí domluvy s autorem a jeho (takže mým) souhlasem