Madeira poprvé: detailní itinerář na 7-10 dnů

Na Madeiře jsem byla v minulém roce poprvé. Mí rodiče si mě objednali jako tour guide, aby nemuseli, cituji, cpát peníze do chřtánu cestovkám, ale zároveň si mohli odpočinout a užít dovolenou bez starostí. Aneb zcestovalá dcero, starej se. A tak jsem se starala.

Největším oříškem bylo sladit naše společná očekávání. Maminka je spíše plážový a městský typ, táta je pro každou špatnost a já jsem tak trochu vandrák. Cíl byl tedy jasný: vymyslet ze všeho něco a uspokojit tak alespoň trochu každého člena výpravy. A myslím, že se mi to povedlo perfektně. Posuďte sami.

Den 0: Přílet

Na Madeiru jsme letěli se společností TAP Air Portugal, která nabízela nejlevnější lety s příručním zavazadlem v ceně (s přestupem v Lisabonu). Přistání bylo dost divoké, ale z toho, co jsem se potom dočetla, vlastně spíše průměrné na poměry Madeiry.

Protože na ostrově prakticky neexistuje kus rovné země, který by byl v rozumné vzdálenosti od civilizace, bylo nutné letiště postavit na východním pobřeží, z části na betonových sloupech nad oceánem. Oukej, to nezní tak špatně. Problémem ale je, že zrovna východní pobřeží je kvůli pasátům extrémně větrné. Přistání je proto trošku adrenalinovým zážitkem. Nicméně bát se nemusíte. Piloti i navigátoři musí být zkušení a mít speciální certifikaci pro práci a přistání na Madeiře. Umí tak posoudit, kdy je bezpečné přistát, a kdy je lepší to nezkoušet.

Po přistání už šlo vše hladce: před halou na nás čekal linkový autobus (Airbus), který nás několika tunely a krásnými výhledy na noční Funchal dovezl na Praia Formosa, kde bylo naše ubytování.

Den 1: Praia Formosa a Funchal

Hned ráno jsme zjistili, jak je ubytování na Praia Formosa ideálním místem pro objevování ostrova, a zároveň pro odpočinek na jedné z jeho nejkrásnějších pláží.

Praia Formosa je kombinací kamení a černého, sopečného písku nedaleko centra Funchalu, hlavního města Madeiry. Jedná se o hotelovou čtvrť s výbornou dopravní obslužností, pokud ji budete potřebovat. Samotná pláž je nádherná, v jejím pozadí se tyčí majestátní útes Cabo Girao. Protože se nachází na jihu Madeiry, je zde většinou příjemnější počasí než v jiných částech ostrova: tolik nefouká a je zde pravděpodobně nejtepleji. Oceán je zde také relativně klidný.

Na pláži je několik barů a restaurací, kde se můžete najíst a napít, a dvě parkoviště, pokud přijíždíte z větší dálky. Toto místo je skvělé pro pozorování západů slunce: v létě slunce zapadá za útes Cabo Girao, v zimě se může dokonce ponořit do oceánu. Pláž končí promenádou vedoucí do sousedního městečka Camara de Lobos na jedné straně a tunelem na straně druhé. Pokud tunelem projdete, ocitnete se u restaurace a přírodních bazénů Doca do Cavacas. Na to nám už nezbyl čas, ale příště bych se tam určitě aspoň na půl dne podívala.

Z Praia Formosa do centra Funchalu to pěšky po promenádě trvá zhruba hodinu, autobusem (ať už MHD či linkovým) jste tam za 15 minut. Jen pozor na ty busy – na Madeiře jsou snad 3 nebo 4 různé společnosti a každá z nich obstarává jinou část Madeiry a má jiný ceník a přepravní podmínky.

V centru Funchalu se můžete projít po promenádě před přístavem a navštívit muzeum Cristiana Ronalda se slavnou sochou (jo, fakt má úplně ošahaný a ohlazený koule). Později se projděte po starém městě, zastavte se v restauraci nebo kavárně. My jsme zašli do Art Food Corner Madeira, měli totiž – pro mě naprosto klíčovou – fakt dobrou kávu, což ve státech Jižní Evropy zatím ještě pořád není úplně standard.

Hned vedle kavárny jezdí lanovka na Monte, což byla naše další zastávka. Lanovka ale byla dost drahá, tak jsme se rozhodli jet busem. No, to jsme si pomohli. :D Řidič autobusu se na úzké a strmé cestě zjevně cítil jako doma - na rozdíl od nás. Jízda byla naprosto šílená a byla jsem fakt ráda, že mamka seděla na druhé straně autobusu než já: trpí závratěmi a jsem si jistá, že by se jí z toho výhledu udělalo špatně.

Na Monte jsme přijeli kvůli populárnímu paláci a okolním zahradám. Byly postaveny ve východním stylu, který kombinuje prvky japonských, buddhistických a hinduistických symbolů a architektury. Celá zahrada bují zelení, mezi kterou protékají potůčky a jezírka, a je zde také expozice různých minerálů, které byly moc pěkné. Na závěr jsme si také dali panáka proslulého madeirského vína (je zahrnuto ve vstupném).

Do centra jsme se chtěli vrátit na slavných pouličních saních, kterými je Funchal proslulý. Bohužel jsme ale přišli pozdě, takže si určitě buď rezervujte místo (pokud je to možné), nebo přijďte před pátou hodinou odpolední (fungují do 18 hod.).

Pokud byste chtěli ochutnat víc než jen jeden panák madeirského vína, navštivte oblíbenou Madeirskou rumovnu nebo restauraci s madeirským vínem (což je v podstatě každá restaurace na ostrově).

Den 3: Levada

Tohle je ideální den na půjčení auta, protože bez něj se všude nedostanete. Půjčili jsme si u Five Rent a Car, protože byli mnohem levnější než ostatní půjčovny. Pak jsme zjistili, že je to proto, že nenabízejí pojištění. Měli jsme štěstí, že se našemu autu nic nestalo, ale pokud dáváte přednost pocitu bezpečí, možná byste měli zvážit jinou půjčovnu.

V plánu byla nejznámější levada 25 Fontes. Čím blíž jsme ale byli, tím bylo horší počasí: mlha, déšť, vítr… v jednu chvíli jsem dostala i strach, ať se na nás nesesune hora, na některých místech totiž byly na cestě uvolněné kameny. A na tak prudkých ostrovech, jako je Madeira, jsou sesuvy prakticky každodenním chlebem, zvlášť v dešti a větru. Rozhodli jsme se tedy nelámat to přes koleno a popojeli do vesnice Prazeres.

Prazeres se nachází na jihozápadě ostrova a myslím, že tam zabloudí málokterý turista. Není na něm nic moc zajímavého – tedy kromě krásné kavárničky XS café (je fakt malinká a mají tam super kávu). Pak jsme se rozhodli zajít na oběd, a protože hned před kavárnou byla místní restaurace, šli jsme tam a objednali si místní vyhlášené jídlo: rybu s banánem. I když to zní divně, bylo to vlastně moc dobré!

V těsné blízkosti restaurace jsme se vydali na procházku jinou levadou, která procházela vesnicí. Byla fakt dlouhá (asi tak přes půl ostrova), takže jsme věděli, že půjdeme jen kousek tam a zase zpátky, ale bylo to úžasné. Levada procházela zahradami ve vesnici, pak odbočila a my jsme skončili v nádherném eukalyptovém lese.

Protože bylo ještě poměrně brzy, když jsme skončili, rozhodli jsme se pokračovat na západ. Naší první zastávkou tam byla vyhlídka Miradouro da Garganta Funda, která je teď také velmi známá na Instagramu: sledujete obrovský vodopád padající do díry pod vašima nohama. Tedy - když je dost vody na to, aby voda skutečně padala. My jsme v tomto směru měli smůlu: viděli jsme jen díru v místě, kde normálně vodopád je. No, nemůžeme mít všechno.

Blízko vyhlídky se pak nachází známý maják Ponta do Pargo - nejzápadnější bod ostrova. Všude kolem jsou útesy a podle toho, co jsem slyšela, je to to nejlepší místo na pozorování západu slunce na ostrově. Nechtělo se nám tak dlouho čekat, ale i tak to bylo krásné.

Naší poslední zastávkou na cestě domů byla Cascata dos Anjos: vodopád proslulý tím, že padá přímo na starou silnici. Bylo to docela dobrodružné, protože jak už to na Madeiře bývá: staré cesty pod útesy jsou velmi často náchylné k poškození padajícími kameny a sesuvy půdy, a někdy se to výrazně projeví. Bohužel musím říct, že cesta byla zajímavější než samotný vodopád: zaprvé sotva padal, a zadruhé pod ním stála armáda lidí čekajících na fotku. Instagramová turistika si na takových místech občas vybírá daň, protože tohle místo v tomto stavu nestálo ani za návštěvu.

Místem, které jsme v téhle oblasti nenavštívili, ale vy byste klidně mohli, je pláž Calheta. Je to jedna z mála pláží se žlutým pískem na ostrově – dovezli ho totiž ze Sahary. Můžete se také zastavit v malém, ale malebném městečku Ponta do Sol.

Den 4: Severozápad

Tato část ostrova mě opravdu nadchla. Podle toho, co jsem viděla na fotografiích, jsem si byla jistá, že mě dramatické zelené útesy na severní straně ostrova ohromí. A to se také stalo.

Překvapující však nebyla jen krajina, ale i počasí. Ačkoli mělo být slunečno, když jsme dorazili na severní stranu, začalo pršet. Přesto jsme viděli nádherný Véu de Noiva - vodopád, kterému se říká Nevěstin závoj.

Pak jsme pokračovali na Praia do Seixal, nedalekou pláž (bohužel tedy taky známou primárně z Instagramu, ale tu aspoň právem). Kulisy útesů, hra slunce a mraků, vodopád na pláži a divoké vlny dohromady tvořily fakt nádherný výhled. Bohužel na koupání byla kvůli počasí moc velká zima, a tak jsme pokračovali na další vyhlídku Miradouro Ilhéus da Ribeira da Janela. Pak jsme chtěli jet ještě do Porto Moniz na koupání v přírodních bazénech, ale počasí nevypadalo, že by se mělo zlepšit, a tak jsme se vrátili do našeho apartmánu v Praia Formosa. Počkej příště, severe!

Protože jsme byli oblečeni do mnohem teplejšího počasí, nepokračovali jsme ten den do dalšího cíle. Pokud ale budete v Porto Moniz a jeho okolí, je to ideální místo pro návštěvu krásného vavřínového lesa Fanal (tam jsme nakonec ale dojeli jiný den taky). Je proslulý svými starými a pokroucenými stromy a zdánlivě věčnou mlhou. Připadala jsem si jako uprostřed děje Pána Prstenů. Dokonce by to tam působilo až strašidelně, nebýt toho, že tam vesele cvrlikali ptáci. Bylo to jedno z nejzajímavějších míst, která jsme na Madeiře navštívili.

Den 5: Camara de Lobos

Po pěti dnech, co jsme na něj koukali z okna a balkonu, konečně přišel čas navštívit útes Cabo Girao. Patří mezi ty nejvyšší v Evropě (580 m) a nabízí neuvěřitelný výhled. Mamka byla překvapivě v pohodě, vzhledem k tomu, že mezi ní a mořem pod ní bylo tolik prostoru a že chodník měl průhlednou podlahu. Vstup na skywalk stojí 2 € a stojí za to!

Dalším zážitkem vyvolávajícím závrať byla vyhlídka Eira do Serrado. Dostanete se tam po velmi úzké cestě vybudované do kolmé skály a byla jsem ráda, že jsme tam jeli docela pozdě odpoledne, protože na cestě nebyla žádná auta. Nedokážu si představit, jak to tam vypadá v době turistické špičky. Ale ty výhledy? Ach. Můj. Bože. Viděla jsem spoustu nádherných výhledů na různých místech světa. Ale tento výhled do údolí Curral das Freiras byl prvním, který mě svou krásou až dojal. Jo, já vím, zní to kýčovitě. Ale pochopíte, až to uvidíte.

Obě tato úžasná místa patří k obci Camara de Lobos: rybářskému městečku na jižním pobřeží ostrova. Samotné městečko je poměrně malé, leží v zátoce s netypickým majákem, nad nímž se tyčí nádherný útes a strmé hory. Město je známé jako místo, odkud pochází poncha: místní velmi silný alkoholický míchaný nápoj. Obvykle se vyrábí z místního likéru nebo bílého rumu, cukrové třtiny, někdy medu a citronové šťávy. Poměr rumu a šťávy je přibližně 50:50, takže si dokážete představit sílu drinku. Do městečka se dá dojít večerní procházkou přímo z Praia Formosa po promenádě kolem oceánu.

Den 6: Vereda do Arieiro

Co by to bylo za návštěvu Madeiry, kdybychom vynechali její nejznámější stezku! Vereda do Arieiro, jak se jí říká, je 6 km dlouhá stezka spojující nejvyšší vrcholy ostrova: Pico do Arieiro a Pico Ruivo (plus Pico Das Torres, na který se neleze, ale jde se po jeho svazích).

Túra je poměrně náročná, protože její převýšení je šílené. Z Pico do Arieiro, které se tyčí do výšky 1810 metrů, absolvujete stovky schodů až do výšky kolem 1450 metrů, abyste se opět vyšplhali do výšky přes 1800 metrů na Pico Ruivo. V závislosti na vaší fyzické kondici a zvolené trase (v jednom místě se cesty rozcházejí a vypadá to, že jedna z nich je dost náročná) vám cesta z jednoho vrcholu na druhý může trvat 2 až 5 hodin.

Dostat se na Pico Arieiro může být trochu komplikované, protože tam nejezdí žádná veřejná doprava. Zároveň je trochu problém v tom, že když si půjčíte auto a necháte ho tam, už se vám pravděpodobně nebude chtít jít celou trasu zpět, abyste si auto vyzvedli a dojeli domů.

Za mě je nejlepším řešením buď organizovaný výlet, který se o toto postará, nebo mít s sebou jednoho řidiče, který trasu jít nechce a zatímco půjdete z jednoho kopce na druhý, on objede půlku ostrova a vyzvedne vás na parkovišti Achada do Teixeira pod Pico Ruivo.

Přesně takové řešení jsem zvolila, protože rodiče se necítili na celou trasu. Zaparkovali jsme na Pico do Arieiro (určitě přijeďte brzy ráno, jinak možná nebudete mít kde zaparkovat) a pak jsme se společně trochu prošli. Pak, zatímco se rodiče vrátili k autu, já jsem pokračoval po stezce. Potkali jsme se na svazích Pico Arierio a společně se vrátili k autu.

Ta trasa určitě taky byla jednou z nejkrásnějších, co jsem absolvovala, jen si toho nejsem úplně vědoma. Měli jsme pořád docela smůlu na počasí a vrcholky se celý den schovávaly v mracích. Musela jsem sejít všechny ty schody, abych se ocitla pod mrakem a něco viděla, a proto jsem přišla o nejkrásnější výhledy na Pico do Arieiro, kde cesta vede po horském hřebeni s hlubokými propastmi po obou stranách. Alespoň mám větší motivaci zkusit to v budoucnu znovu.

Ale i přes nepřízeň počasí byla trasa velmi atraktivní. Kromě výhledů, propastí a úzkých chodníčků vede i několika tunely, kde je úplná tma. Je velmi oblíbená mezi turisty, ale někdy může být nebezpečná sesuvy půdy, zejména když prší. V jednom místě jen pár kroků přímo přede mnou spadla hromada malých kamínků, a to ani nebylo tak škaredě. Buďte tedy opatrní a respektujte uzavření chodníku, když úřady rozhodnou, že není bezpečný.

Protože cesta z Achada do Teixeira vede přes městečko Santana, zastavili jsme se tam, abychom si prohlédli místní typické domečky. Určitě jste už ty barevné stavby viděli na internetu, jsou moc hezké. Ale k mému překvapení jich tam bylo jen čtyři nebo pět! Čekala jsem, že to bude vesnice, a byla to sotva půlka ulice, ale i tak to bylo fajn. A prodávali tam skvělou ponču.

V Santaně jsme skončili za pár minut a bylo ještě docela brzy, takže jsme se rozhodli udělat ještě jeden krátký výlet (pokud si říkáte, jestli jsem blázen, tak dost možná máte pravdu). Jeli jsme do vesnice Ribeiro Frio, abychom se prošli vavřínovým lesem (který mi hodně připomínal pohoří Anaga na Tenerife) zvaným Vereda Dos Balcoes. Kdyby bylo trochu lepší počasí, možná bychom viděli vrcholy, na které jsem se před několika hodinami škrábala, ale ty se stále skrývaly v mracích. Nám to ale moc nevadilo, i tak to byl výhled krásný.

Den 7: Ponta de Sao Lourenco

Poslední den pronájmu auta jsme se vydali na pěší túru na Ponta de Sao Lourenco na východě ostrova. Když se podíváte na mapu Madeiry, vypadá docela legračně: celý ostrov je takový kompaktní, až na tuhle Pontu, která se táhne daleko do moře jako nějaký dlouhý, křivý prst. Poloostrov je divoký a nehostinný díky své poloze - je daleko na otevřeném moři a od severu sem téměř neustále foukají silné pasáty. Ty vytváří velmi suché podnebí a jsou tak nehostinné jak pro rostliny, tak pro zvířata.

Opět doporučuji přijet sem brzy ráno, protože parkoviště se i přes svou značnou rozlohu opravdu rychle zaplní. Výlet má 3 kilometry jedním směrem, ale stejnou cestou se musíte vrátit, což dělá asi 6 kilometrů. Převýšení není vůbec špatné - viděli jsme tam děti i těhotné ženy (i když moje mamka říkala, že to radši nemám dělat, jestli budu někdy těhotná, takže... :D).

Tento pás země je turisticky poměrně oblíbený a do značné míry se liší od zbytku ostrova. Nabízí také občerstvení na konci stezky v Casa do Sardinha. Dali jsme si vychlazenou kolu a chutné domácí zákusky, ale vypadalo to, že by nám v případě potřeby mohli připravit i pořádný oběd.

Odtud jsme se chtěli vydat do Machica, kde se nachází další pláž s falešným „blonďatým“ pískem ze Sahary. Ale bohužel se opět zhoršilo počasí a na koupání byla trochu zima, takže jsme se rozhodli pokračovat do Funchalu, vrátit auto dříve a projít se po promenádě. Byla by to ale pěkná tečka za výletem.

Uf, to bylo informací, co? :D Nebudu lhát, dalo mi to celkem zabrat. O to víc jsem ráda, že jste došli až do konce!

Pokud vám zde nějaká informace chybí, tak se nebojte zeptat, moc ráda poradím :) A pokud se na Madeiru chystáte (nebo už ji znáte), dejte mi pak vědět, které místo se vám nejvíc líbilo! :)