Smrt Západu?

Konec světa, jak ho známe? Zprávy, že by Trump mohl v rámci „míru“ uznat ruský Krym, nejsou jen šum, je to potenciální úder, který může pohřbít celý poválečný řád i staletí budované principy Vestfálského míru. Proč by takový krok byl nejen zradou Ukrajiny a spojenců, ale i vstupenkou do světa, kde platí jen právo silnějšího a Západ možná přestane existovat?

Úvod

Tak jsme zřejmě tady. Vypadá to, že jsme formálně došli na konec světového pořádku tak, jak jsme ho znali. Hned dva zdroje v posledních 24 hodinách píšou o tom, že Trump je připraven uznat Krym jako ruské území v rámci širší dohody o míru na Ukrajině.

Otázku včera zvedl Bloomberg, který vycházel ze zdrojů americké administrativy s tím, že konečné rozhodnutí ještě stále nepadlo. Dnes v podobném duchu píše také CNN s odkazem na své zdroje. Pokud je toto pravda, a vzhledem k tomu, jak Trumpova administrativa vystupuje ve vztahu ke spojencům, k Ukrajině i Rusku, musíme takový scénář brát velmi vážně, sledujeme dost možná poslední dny poválečného globálního uspořádání.

Je naprosto jedno, na jaké straně barikády nyní stojíte. Ať už jste prounijní či protiunijní. Je jedno jestli jste proameričtí či naopak. A je naprosto jedno, jestli si myslíte, že Ukrajina má právo na určování svého vlastního osudu a Ukrajinci právo na sebeurčení. Na ničem z toho již nebude záležet, protože se probudíme do zcela nového světa, ve kterém pravidla, která nám dávala alespoň nějakou předvídatelnost, ztratí poslední zbytky své relevance.

Poválečné uspořádání

O tom, že poválečná bezpečnostní architektura je fakticky v troskách, jsem psal několikrát i zde na blogu. Akcentoval jsem na to, že Západ sice formálně stojí za nastavenými pravidly o svrchovanosti národů, jejich právu na to si určit vlastní osud a směřování, nicméně fakticky nemá sílu tato pravidla nadále vynucovat. Důvody byly různé, od nedostatku politické vůle, přes nedostatečnou demonstraci své vlastní síly. Až po neschopnost pochopit, že mírová dividenda, ze které jsme žili posledních zhruba 25 let, skončila.

Mluvil jsem o tom, že Rada bezpečnosti není schopna plnit svoji úlohu a důsledně vymáhat pravidla, která byla nastavena v Chartě OSN. A to hlavně z důvodu stálého ruského členství, které tento orgán svým právem veta paralyzuje.

Spojené státy ještě donedávna tím ostrovem, který se alespoň nějak snažil zachovat pravidla, která nás “chránila” před další globální válkou. Jenže s tím zřejmě bude konec. Pokud se totiž potvrdí to, že Trump skutečně uzná Krym jako ruský, zasadí tím smrtící ránu nejen poválečným dohodám, ale samotným kořenům mezinárodního řádu, jak se formoval po staletí, tedy Vestfálskému systému. Právě tenhle základní kámen moderního světa, zrozený z krvavých evropských válek v 17. století a postavený na principu suverénních států a nedotknutelnosti jejich hranic, měl zabránit tomu, aby si silnější státy svévolně přivlastňovaly území slabších.

Americkým posvěcením ruského záboru Krymu by tak byl princip neměnitelnosti hranic za použití síly, jeden z hlavních stabilizačních prvků globálního uspořádání, ve své podstatě vyprázdněný. Nezhroutila by se jen Charta OSN nebo Helsinský akt, ale samotná idea, na níž stála jakási předvídatelnost světa po více než tři sta let.

V Radě bezpečnosti tak budou najednou dva stálí členové, kteří otevřeně říkají, že pokud máte dostatečně silný klacek, je naprosto v pořádku, že jim nejen, že přetáhnete svého souseda, ale ještě ho oloupíte, zabijete mu někoho z rodiny a všem ostatním řeknete, že mají být ticho, protože budou další na řadě. Toto bude nový svět do kterého se probudíme. Toto budou nová pravidla hry.

Amerika tím aktivně pomůže k tomu, že celý světový pořádek, který byl právě Američany budován a vymáhán, bude navrácen o staletí nazpět, kdy spolu evropská impéria soutěžila o moc. Americké důvody můžou být různé. Může jít o strašlivě naivní pocit, že pokud Rusku něco formálně dáme, spokojí se s tím a nebude dál pokračovat ve své agresi. Anebo může jít o zcela zištný důvod, kdy si Spojené státy potenciálně obhájí útok na Grónsko a jeho následnou agresi. Agresi proti svému vlastnímu a jednomu z nejvěrnějších spojenců.

Trumpovo rozhodnutí by hodilo do koše jak již výše zmíněnou Chartu OSN, zejména čl. 2 odst. 4, který mluví o nepřípustnosti změny hranic silou, tak i závěry Helsinského závěrečného aktu, který pomohl ke stabilizaci a uvolnění napětí v Evropě. A následky by byly mnohem horší, než by se na první pohled mohlo zdát.

Probuzení toho nejhoršího

Kdo by z takového rozhodnutí těžil nejvíce? Kromě Ruska by to byl samozřejmě americký nepřítel č. 1, tedy Čína. Proč? V Radě bezpečnosti by seděli již tři členové (a také země s největším jaderným arzenálem), které by byly ochotné a schopné bez jakýchkoli následků využívat vojenskou moc k rozšiřování svého území a následně takového kroky legalizovat. Na světě by v zásadě neexistovala síla, která by dokázala vyvolat dostatečně silný tlak, který by měl odraz v mezinárodních pravidlech.

A nejen to. Nevyřešené teritoriální, historické či jazykové spory by mohly být řešeny pomocí vojenské síly, která by z jejich pohledu byla novým legitimním nástrojem. Něco jako zákaz neměnitelnosti hranic silou by již neexistovalo. OSN by pozbyla zbytku své autority, podobně jako se to stalo s Ligou národů.

Na stole by bylo jaderné vydírání jako legitimní prostředek prosazování vlastních cílů. Kdo Rusku zabrání ve využití například taktické jaderné zbraně? Spojené státy, které Rusko za jeho agresi a trpělivost odmění? Čína, která jen čeká na příležitost? Francie či Británie?

Spojenecké vztahy by dostaly další trhlinu. Ne, že by Trump tyto vazby nepřetínal už nyní, ale uznání Krymu by bylo jasným signálem, že Spojené státy nemohou být považovány za spojence, protože zrazují jak naše společné principy, tak vzájemně sdílená pravidla, která nám zde v Evropě pomohla k víceméně bezpečnému a stabilnímu fungování. Jak bychom mohli Bílému domu věřit v zásadě cokoli? Jak bychom mohli brát vážně článek 5? Jak bychom mohli spoléhat na někoho, kdo agresi a porušení pravidel netrestá, ale odměňuje?

A když už jsme u té zrady, tak zdaleka největší facku dostane Ukrajina. Ta Ukrajina, která spoléhala na to, že jí bude umožněno samostatné a svobodné fungování v předvídatelném mezinárodním řádu, když se vzdá svých jaderných zbraní. Ta Ukrajina, které bylo Moskvou i Washingtonem slíbeno, že ji nikdo nebude bránit v jejím vlastním sebeurčení, pokud příjme pravidla nového světa.

Uznání Krymu jako ruského by nejen, že nemohlo zajistit trvalý a spravedlivý mír (což je o sobě do nebe volající), ale ukázalo by Rusku, že může jít dál. Zatímco Kreml ještě donedávna vzdoroval západnímu tlaku, nyní by měl kompletně rozvázané ruce bez jakýchkoli limitací. Pocit nespravedlnosti, pocit křivdy, to by bylo tím, co bude vždy způsobovat napětí.

Konec Západu

Napsal bych něco o nebezpečném precedentu, který by takové rozhodnutí mohlo vyvolat. To však nemá příliš smysl, protože tento krok by byl ustanovením nového světového pořádku. Pořádku, ve kterém nic jako Západ nebude nadále existovat. Možná to nepocítíte hned. Možná to nepocítíte za pár měsíců, ale toto může být milník, který se do historie zapíše úplně stejně, jako se zapsal rok 476 či třeba rok 1453, kdy padla Byzantská říše.

Kolektivní smlouvy, dohody o bezpečnosti, stabilita a předvídatelnost, to vše by skončilo. Je možné, že pozorujeme poslední dny Západu. Poslední dny, kdy jsme se mohli zde ve střední Evropě cítit relativně bezpečně. A je možné, že jednoho budeme proklínat politiky, kteří nás do tohoto dějinného vývoje dostali.

Vážení čtenáři, pokud se vám moje články líbí a chcete mi dát vědět, že pro vás mají hodnotu, můžete mi koupit virtuální kafe kliknutím na ikonku [$]. Kdo by chtěl, může zvolit i pravidelnou podporu přes můj profil na Forendors. Je to čistě dobrovolné, ale každá podpora mě upřímně potěší a pomůže v dalších psaní. Díky!