Jak ostatní motivovat do akce
Nedávno se mě jeden leader zeptal, jak má přesvědčit své lidi o tom, že plánovaná akce má pro ně smysl. V plánu byl velký workshop a v jeho otázce se objevoval strach, že vývojáři nebudou mít chuť ani zájem se podílet na něčem, co není programování. Má odpověď zněla: “Nepřesvědčuj je”. Proč?
Začínám u sebe
První věcí, která mě zarazila bylo, proč by vůbec někdo měl mít strach, že se vývojářům (nebo jakékoli jiné skupině) do nějaké aktivity nebude chtít. Proto bych se prvně sama zaměřila na to z čeho můj strach vychází. Nemůže to být tím, že sama dané věci stoprocentně nevěřím? Je to tím, že nemám danou činnost dostatečně promyšlenou? Není možné, že vlastně neumím v dané činnosti najít skutečnou hodnotu pro sebe i pro ostatní?
Pokud opravdu zjistím, že svému plánu stoprocentně nevěřím, pak mám velkou šanci, že u ostatních neuspěju. Lidé poznají, pokud něčemu sami nevěříme, nebo pokud danou věc nemáme domyšlenou. Proto je potřeba prvně přesvědčit sama sebe. Věřím, že pokud budeme mít sami jasno a pokud budeme do dané věci nadšeni, pak budeme také schopni věcně odpovídat na dotazy a náš entuziasmus bude vidět. To nám pomůže pozitivně ovlivnit i ostatní.
Vedu diskuzi
Ve chvíli, kdy jsem já sama o hodnotě dané aktivity naprosto přesvědčená, věnuji se dál diskuzi s ostatními. Zjistila jsem, že přílišné nařizování nefunguje. Pokud to situace dovolí, zapojuji do diskuze i ostatní, kterých se činnost týká a přitom se zaměřuji na následující kroky:
Mluvím o sobě – Logickými argumenty přesvědčím pouze přesvědčeného. Zaměřuji se na emoce. Jsem upřímná a dělím se s ostatními, jak danou věc vnímám já sama. Zaměřuji se na to, jak se s ohledem na danou věci sama cítím a proč je z mého pohledu opravdu důležitá.
Posvítím na problém – Vždy se zaměřuji na společné problémy nebo situace, které daná činnost řeší. Je důležité, aby lidé rozuměli, proč je tato činnost potřebná a jak jim může pomoci. Možná si sami žádného problému nevšimli… Vždy jsem na tuto možnost připravená a mám po ruce příklady z praxe, kterými jej budu schopná jednoduše demonstrovat tak, abych v ostatních vyvolala potřebu problém řešit.
Zaměřuji se na konkrétní benefity – Aby se lidé aktivně zapojili do nějaké aktivity, potřebují nejen vědět co řeší a jaký je jejich cíl, ale také to, co si z toho sami odnesou. Zaměřuji se na konkrétní benefity, které výsledek dané činnosti přinese do práce jednotlivců.
Ptám se na názor – Pokud je to možné, nekonfrontuji ostatní ihned se svým připraveným návrhem, ale ptám se na jejich názor a pohled na situaci. Chápou potřebu, se kterou za nimi jdu? Jak by se podle nich dala řešit? Jaký přínos podle nich nastane, pokud danou potřebu vyřešíme? Díky tomu zjistím, jaký mají sami na situaci náhled a navíc mi pomohou vymyslet způsob řešení, který bude mnohem více na míru jejich potřebám.
Respektuji názor ostatních – Pokud reagují na můj přístup, aktivně se zapojují do řešení situace a navrhují možná řešení, vždy se snažím nápady ostatních integrovat. Tímto způsobem posiluji jejich angažovanost a porozumění naší činnosti, což podporuje celkovou spolupráci a přispívá k dosažení našich cílů.
Experimentuji – Zkusili jste všechno a stejně se vám nedaří? Já dost často nabízím experiment. Možná i přes mé příklady sami potřebu nějakého řešení stále nevnímají. Možná se jim nechce nic měnit. Přesto je můžu požádat, aby to alespoň zkusili. Mně osobně na tom záleží a ráda bych, aby mi ostatní pomohli. A pokud to nikam nepovede, pak se experiment vždy dá vyhodnotit jako neúspěšný a je možné se vrátit k původnímu nastavení. Na takovou nabídku málokdo řekne ne. Díky tomu získávám zkušenost a zpětnou vazbu, jak na proces, který jsem zvolila, tak i na výsledné řešení a příště na to mohu jít jinak a lépe.
Toto jsou strategie, které používám pro motivaci lidí k účasti na akcích a aktivitách. Nezapomínám, že klíčem k úspěchu je nejen přesvědčit ostatní, ale také sama věřit v hodnotu a důležitost daného úsilí. Snažím se zaměřit na emoce, plynoucí z potřeby, kterou chci řešit, a tím inspirovat své kolegy k diskuzi a aktivnímu zapojení do společného řešení. Použitím těchto strategií můžeme vytvořit dynamické a angažované pracovní prostředí, které podporuje spolupráci a inovaci. Samozřejmě také vždycky záleží jak moc závažnou věc řešíme a jak moc potřebujeme, aby se s ní něco dělo. V mé praxi se celkem často stává, že prostě potřebu neřešíme, dokud lidé kolem mě opravdu sami na vlastní kůži nepocítí, že tato potřeba existuje a má dopad na jejich práci. Někdy je to běh na dlouhou trať.
Jaké strategie používáte vy? Co se vám osvědčilo a co naopak nefunguje?