Důvěra jako základ všech vztahů

Tento měsíc je to rok, co jsem se vdala. A to i přesto, že jsem dlouhá léta tvrdila, že se nikdy vdávat nebudu. Co se změnilo? Učím se důvěřovat. Plně důvěřuji svému muži, že to se mnou myslí vážně, že mi je věrný, že dělá vše z dobrého úmyslu a jak v tu chvíli nejlépe umí, i když si ne vždy rozumíme… Díky této důvěře se mu můžu plně otevřít a naprosto upřímně s ním komunikovat o čemkoli. Taková důvěra se stala pevnými základy našeho vztahu.

Proč o tom píšu? Protože věřím, že tak, jako je důvěra naprosto zásadním stavebním kamenem našich osobních vztahů, stejně důležitá je i v těch pracovních. Pokud mezi spolupracovníky nepanuje důvěra, těžko taková spolupráce může fungovat.

Taky jste si někdy řekli “radši to udělám sám, on by to stejně zkazil”? Dokážete si představit, že byste tohle dělali každý den v kontextu spolupráce s několika desítkami lidí? Pravděpodobně byste pak skončili naprosto zavalení prací a vyhořelí, zatímco lidé kolem vás by zjistili, že se vlastně ani nemusí snažit, že jim stejně nic nesvěříte a “hodili by si nohy na stůl”. Bohužel se toto ve firmách běžně děje. Vedení má strach se spolehnout na zaměstnance a tak si samo na sebe plete bič neustálých kontrol a nařízení (více jsem o tom psala zde). Spolupracovníci si navzájem nevěří, raději důležitou práci udělají sami a pak vzniká stav, kdy některou oblast zná pouze jeden člověk a když vypadne z pracovního procesu, je problém na světě.

“Běžný management se domnívá, že lidé jsou špatní. Zamknete-li všechno, vytváříte zloděje. Máte-li hodiny, které vám hlídají odpracovaný čas, předpokládáte, že pracovník přijde záměrně pozdě. To znamená, že očekáváte, že bude podvádět. On ale není podvodník. Toto je hluboce nespravedlivé. My [ve firmě FAVI] jednoduše předpokládáme, že lidé jsou dobří, a důvěřujeme jim, že budou jednat správně.”

kniha Kuráž, Sam Bracken

Znáte sebenaplňující proroctví? To říká, že pokud očekáváme, že se něco stane (v tomto případě, že nás někdo podvede), už automaticky se podvědomě chováme jako by se to stalo. Takové chování se nám samozřejmě časem vrátí a nakonec se stane přesně to, co jsme předpokládali. Pokud se k lidem chováme s nedůvěrou, poznají to. Proč by se měli o naši důvěru snažit, když vidí, že je to už dopředu prohraný boj? Důvěru si nelze získat, pokud ji nejdřív nedostaneme. V takovém případě totiž nemáme šanci prokázat, že jsme jí hodni. Jak bychom mohli?

Samozřejmě, že důvěřovat je risk, proto je tak těžké důvěru lidem dávat. A ano, pravděpodobně se najde pár jednotlivců u kterých se spálíme a kteří si naši důvěru opravdu nezaslouží. Nemyslíte si ale, že platí, že je lidem přirozené snažit se důvěru nezklamat? Většina lidí naopak na projevenou důvěru reaguje pozitivně. Jsou pak ještě více motivovaní, aby dělali to nejlepší co umí, a aby s námi v případě neúspěchu otevřeně komunikovali takovým způsobem, aby o naši důvěru nepřišli.

Základní problém důvěry a proč ji tak často nechceme dávat vnímám v tom, že je potřeba ji dát s vírou, že nebude zneužita, i když to ještě nevíme jistě. Věřím, že jak v osobních, tak v pracovních vztazích, se potřebujeme naučit dávat důvěru “slepě”. Věřit, že lidé chtějí dělat svoji práci dobře, že vždy dělají maximum, kterého jsou schopni a že nečekají na příležitost, jak naší důvěry zneužít. Jedině tak můžeme vybudovat rovnocenné vztahy a otevřeně se dělit o informace a o práci tak, aby naše spolupráce fungovala efektivně a spolehlivě.