NENÍ KOUČ JAKO KOUČ #048

Musím se pochválit. 🙂 V tomto vydání se mi povedlo hezky propojit všechna tři témata. Nejdříve píšu o tom, jak můj nedávný výkon v podcastu hodnotila AI 🤖 a jak jej hodnotili studenti 🎓. V podcastu jsem mluvil i o životě v simulaci 🌀, a stejné téma se vine i 11 let starým videem Filipa Douška, které jsem nedávno objevil. Filip v něm mluví o mapě vědomí, kterou si můžeme kreslit, pokud o sobě začneme sbírat data 📊. A já ta data začal sbírat i při své nové ranní rutině 🚶, o které píšu v poslední části dnešního vydání.

🎙️ Jak slyšela můj podcast AI a jak moji studenti

Byl jsem pozvaný jako host do podcastu Finančně gramotní.

Natáčel jsem ho asi před měsícem, a když jsem odcházel ze studia, měl jsem ze svého výkonu dobrý pocit.

No, možná dokonce i skvělý.

Moje ego se nemohlo dočkat, až bude epizoda vydána.

Minulý týden byla epizoda zveřejněna a já začal sbírat zpětnou vazbu.

Ta první přišla od umělé inteligence, ta druhá od mých studentů z gymnázia.

A obě mě donutily přemýšlet. 🤔

🤖 AI jako zenový zrcadlící mistr

Řekl jsem jí: „Rozeber mě. A buď hodně kritická.“

A ona to udělala. Nehodnotila, nesoudila – jen nasvítila vrstvy, které já sám nevidím, když mluvím. Když jsem ve flow. A vlastně ty vrstvy nevidím ani pak, když podcast poslouchám.

Pět vrstev zpětné vazby od AI:

  • Slovní tok: mluvím dlouho, bez pauz, bez rytmu. Příliš informací, málo prostoru

  • Emoce: tón je vyrovnaný – ale někdy až příliš. Emoce zůstávají za sklem.

  • Myšlenky: hlava běží rychle – ale zbytek světa nemusí držet krok.

  • Identita: ukazuju kouče. Ale méně často člověka.

  • Motivace: chci pomáhat. Ale možná pořád trochu víc, než být užitečný, chci být viděn 👁️

Bylo to přesné. Bylo to klidné. A bylo to bezpečné.

🪞AI je totiž elegantní zrcadlo.

🎓 Co mi napsali studenti:

Dal jsem jim to za domácí úkol. Požádal jsem je o poslech a zodpovězení pár otázek.

Někteří usnuli 😴 Jiní to přeskákali. Některým to přišlo inspirující, ale moc dlouhé. Dalšími to jen tak proplulo. Ale nikdo nebyl zbytečně krutý. Byli fér. A přesní.

🧩 Forma:

– „Podcast byl příliš dlouhý.“
– „Chyběly pauzy, rytmus, hudba, cokoliv, co by udrželo pozornost.“

🧠 Obsah:

– „Moc sportu. Málo běžného života.“
– „Zajímavé myšlenky, ale chyběl mi příklad ze světa, ve kterém žiju já.“

🎭 Tón:

– „Mluvíte klidně, ale možná až moc.“
– „Chybí víc vášně. Víc nadšení. Víc emocí.“

⏱️ Dynamika:

– „Rychle reagujete. Zkuste pauzu. Dejte si před odpovědí čas.“

🪞 Dvě zrcadla, jeden obraz

Fascinuje mě, že zpětná vazba od AI je jako tiché, klidné zrcadlo. Nehodnotí, jen odráží.

Pak ale přijdou studenti. Jejich zpětná vazba není neutrální – je živá. Protože oni mě neslyší jako jiný jazykový model, ale jako člověka.

A vnímají nejen obsah, ale i kontakt, tón, rytmus, přítomnost.

Když jsem obě zrcadla postavil vedle sebe – AI a studenty – viděl jsem jeden obraz.

Jen z jiného úhlu.

Obě zpětné vazby mě vedly ke stejnému uvědomění.

🗣️ Méně slov, více rytmu.
🤝 Méně vysvětlování, více spojení.
❤️ Neučit. Dotknout se.

A zůstat přitom člověkem.

🧠 Data jako zrcadlo vědomí

Na konci podcastu jsem nakousl i téma života v simulaci.

Co když data nejsou chladná čísla, ale tichá zpověď naší duše? A co když svět, který žijeme, není náhoda – ale pečlivě navržený prostor pro poznání sebe sama i druhých? 🤔

Takhle pěkně jsem to ale v podcastu neřekl, tohle jsou slova člověka, jehož jméno rezonuje prakticky celý rok tímhle newsletterem.

Filip Doušek.
Autor knihy Hejno bez ptáků.

Sleduju snad všechna jeho veřejná vystoupení a fascinují mě jeho myšlenky.

Nedávno jsem se dostal k jeho 11 let starému videu a spadla mi brada.

Jak současné tehdy jeho myšlenky byly.

Žijeme v čase, kdy se technologie stávají zrcadlem. A možná i nástrojem duchovní evoluce.

📊 Když Excel ukáže vaši duši

Filip popisuje, jak sbíral poznámky pro svou knihu přes 12 let. Výpisky rozhovorů, střípky myšlenek, osobní vhledy – a najednou jich bylo přes 1500. Nešlo se v tom vyznat.
Tak udělal něco neobvyklého:

Vložil jsem je do Excelu. A z chaosu se začaly vynořovat vzorce. Viděl jsem, co mě trápí, co mě táhne, co se opakuje. A teprve tehdy jsem pochopil, o čem má být ta kniha.

To je víc než datová analýza.
To je duchovní metoda

Z neviditelných stop vytváříme mapu.
A ta mapa začíná mluvit.

🧩 Co když data jsou jazyk vědomí?

Filip v rozhovoru říká:

Data jsou prostor, ve kterém vědomí poznává samo sebe.

Když si to přečtete poprvé, možná to zní hodně spirituálně.

.
Ale zkuste to číst jako kouč, učitel, rodič – nebo člověk v těžkém životním období. A najednou to dostane úplně jiný význam.

Vědomí potřebuje strukturu, aby se v sobě vyznalo.
A právě data – o tom, co děláme, co cítíme, co opakujeme – jsou tou strukturou.

📍 Kam chodíte, když se trápíte?
📍 Co říkáte lidem, které milujete?
📍 Jak reagujete, když vás někdo zpochybní?

Tohle všechno je datový záznam.

A když se na něj podíváte z nadhledu, uvidíte vzorec.

Uvidíte sebe.

A jsme zase u toho zrcadla.

🗺 Jak si vytvořit vlastní mapu života?

Mapa života není technika – je to způsob, jak se na sebe podívat jinýma očima.

📝 Krok 1: Zaznamenávejte

Každý den si večer odpovězte na tři jednoduché otázky:

  • Co mě dnes bavilo? 😄

  • Co mě zraňovalo nebo unavilo? 😔

  • Co bych chtěl(a) změnit? 🔄

Zaznamenávejte to třeba jen jedním slovem nebo krátkou větou. Ideálně do tabulky nebo aplikace. Nebo do papírového deníku.

🧩 Krok 2: Kategorizujte

Po týdnu nebo měsíci se podívejte na odpovědi.
Přiřaďte jim emoční barvu (radost, frustrace, klid, zmatek) nebo životní oblast (práce, vztahy, zdraví, volný čas).

🗺 Krok 3: Vizualizujte

Zkuste si z toho vytvořit mapu.
Buď jako myšlenkovou mapu nebo třeba jako metaforu ostrovů:

  • 🏝 Ostrov radosti

  • 🐾 Bažina frustrací

  • 🏔 Pohoří výzev

  • 🌳 Tichý les odpočinku

A nakonec si položte otázku:

Jaký příběh se tady odehrává? Co mi chce tenhle obraz říct o mně samotném?

🌀 A co když... žijeme v simulaci?

Tady Filip zachází ještě dál.

V rozhovoru padá otázka, kterou si sám čím dál častěji kladu.

Co když je svět, ve kterém žijeme, simulací? Ne jako past – ale jako prostředí, které umožňuje vědomí zažít samo sebe.

Zní to jako science fiction.
Ale pojďme na chvíli uvažovat:

  • Všechno kolem nás je interaktivní – reaguje na naše volby.

  • Všude kolem nás jsou zrcadla – v lidech, v situacích, v emocích, teď i v AI.

  • Neustále hledáme význam – ptáme se „proč?“, „na co to je?“

A možná právě v tom je smysl simulace –
ne odhalit pravdu, ale najít vztah 🤝

Nejde jen o poznání sebe sama. Ale i o pochopení, jak fungují vztahy. Co nám druzí zrcadlí. Jakou hru spolu hrajeme.

💡 Co z toho plyne pro osobní rozvoj?

1. Sebepoznání není luxus, ale nutnost

V době chaosu, změn a informačního přetlaku je schopnost porozumět sám sobě zásadní.
Data o sobě sbíráte každý den – jen je třeba se na ně začít dívat vědomě 🧭

2. Vizualizace pomáhá najít směr

Když své myšlenky a pocity uvidíte před sebou – jako obraz, mapu nebo síť – získáte nadhled.
A možná budete rozhodovat jinak. Moudřeji 💫

3. Svět kolem vás je zrcadlo

Lidé, které potkáváte. Věci, které vás štvou. Situace, které se opakují.
To všechno jsou externí data o vašem vnitřním nastavení.

A když se na ně podíváte jako na zprávu – můžete růst 🌱

1500 schodů každý den

Každé ráno vstupuji do svého rituálu.

Nestojím před oltářem.

Nestojím ani na podložce na jógu.

Stojím před schodištěm.


A v hlavě mám jediné: „Jdu nahoru.”

Ačkoliv to může znít jako sportovní výzva, moje ranní chůze do schodů není trénink.

Je to mapa.

Každý den vystoupám 1500 schodů.

(a stejný počet jich sejdu dolů)

Zhruba 30 minut chůze.
Stejný pohyb. Stejné schody. Stejné tělo.

Ale přesto – každý den jiná mysl, jiné pocity, jiné vzorce.

A právě to je klíč.

🔍 Data nejsou čísla. Jsou stopy vědomí.

Ve videu, o kterém píšu výše, mluví Filip Doušek o tom, jak si za 12 let napsal 1500 poznámek
(ty jo, přesně tolik schodů já chodím každé ráno – náhoda? 😊)
– a pak, pomocí jednoduché vizualizace, uviděl, co se v něm opakuje.

Co ho ve skutečnosti zajímá.

A kudy proudí jeho vědomí.

To, co mě oslovilo, nebyla technika. Ale tahle myšlenka:

Data nejsou mrtvá čísla. Jsou mapa toho, kým se stáváš.

A v tu chvíli se mi to propojilo.

Já už tu mapu tvořím. Každé ráno.

Po schodech. V sobě.

🧠 Co sbírám, když “jdu schody”?

  • Jak reaguje tělo – kdy bolí, kdy ožívá

  • Jak reaguje mysl – kdy uteče, kdy se vrátí

  • Jaké emoce se vracejí – tlak, klid, inspirace

  • Jaké myšlenky se točí – slova, obrazy, témata

Z toho vznikají vzorce.

A z nich mapa.

Ne mapa světa.
Ale mapa mé vnitřní simulace.

✨ Proč to dělám?

Abych poznal, co se ve mně opakuje.

Jak říká Filip:

Když se na data svého života podíváte z odstupu, začnete vnímat, kde se opakujete, kam směřujete, co se ve vás odehrává.

A tohle je podle mě jedna z nejcennějších věcí, kterou můžeme udělat:

Ne změnit svůj život –
ale rozpoznat jeho vzorce.

A tím uvidět svůj příběh. 📖

Díky, že čtete můj newsletter. ❤️

Pokud se vám propojení témat AI a osobního rozvoje líbí, budu rád za sdílení.

Pokud chcete dostávat newsletter každý pátek, mrkněte na můj profil na Forendors.

Pro zobrazení komentářů se přihlaste nebo registrujte