Česká televize má sloužit veřejnosti. Máme právo dát najevo, že se službou, za kterou povinně platíme, nejsme spokojeni?

Na hřbitově v Čelákovicích se v pondělí lidé naposledy rozloučili  s Lenkou Šimůnkovou. Matka studentky, kterou předloni v prosinci zabil střelec na filozofické fakultě, ze zoufalství nad netečností společnosti ukončila svůj život skokem do propasti Macocha. Možná si myslela, že se věci ještě dají do pohybu, když přinese oběť nejvyšší. nestalo se.  Z oficiálních míst je slyšet jen ticho. Veřejnoprávní Česká televize v den smrti Lenky Šimůnkové nepřinesla o jejím činu v hlavní zpravodajské relaci žádnou zprávu. Pohřeb média vymlčela zcela. Na Lenku Šimůnkovou se má zapomenout. 

Na statečnou Lenku Šimůnkovou ani její dceru zapomenout nechci. Zato bych nejraději zapomněla na existenci České televize. Pohár mé trpělivosti totiž přetekl. Česká televize mi nedodává službu, kterou jsem si u ní zaplatila. Tedy především nestranné, nezaujaté a vyvážené zpravodajství.  Nejsem sama, kdo má s takto pojatým zpravodajstvím problém. Radní České televize Pavel Matocha dokonce obvinil Českou televizi z „cenzury informací o kriticích policie a ministra vnitra“. A to je vážné.

Na dotazy rozezlených diváků, proč nebyla v hlavní zpravodajské relaci informace o sebevraždě paní Lenky Šimůnkové v den její smrti, zareagovalo vedení zpravodajství sdělením, že  “k tématům sebevražd přistupuje zdrženlivě”. Toto vysvětlení považuji za skandální. Ukazuje, že ani po obrovské vlně kritiky ze strany veřejnosti, není současné vedení redakce zpravodajství schopno ani přiznat chybu.  

Paní Šimůnková byla veřejně známou osobou, vstoupila do veřejného dění, byť o to nestála.  Ať už její snahu o prozkoumání všech kroků, jež se odehrály v souvislosti s činem vyšinutého střelce na Filozofické fakultě UK, při němž zemřela její dcera Eliška, sledovali někteří z nás s účastí, dojetím, či třeba i nesouhlasem, znali jsme ji všichni. Jak připomněl Pavel Matocha, stala se do značné míry mluvčí pozůstalých. Ale hlavně mluvčí kritiků policejního zásahu. Bojovala totiž za přesné a transparentní rozklíčování všeho, co vedlo k tragédii, která zasáhla celou společnost.  Její snaha znovu otevřít ránu, aby se mohla zhojit, byla v zájmu nás všech.  Že to takto vnímala velká část občanů, lze vyčíst i z vlny účasti, která provází její smrt. 

Prožili jsme hluboké společenské trauma a trauma je třeba rozkrýt až na dřeň, pojmenovat a popsat - a teprve potom je možné se s ním vyrovnat. Místo toho jsme už pár hodin po útoku od ministra vnitra slyšeli - nikdo nepochybil, policie odvedla skvělou práci.  Troufám si říct, že právě tato - naprosto iracionální - bezprostřední reakce stála na počátku celé kaskády dějů, které následovaly. A už jen kvůli ní by měl ministr Rakušan odstoupit. Ten, kdo to celé nezvládl, byl totiž hlavně on. 

Prohlášení ministra vnitra bylo v tu chvíli nestandardní, nelogické, zvrácené. Troufám si říct, že paní Šimůnkové nechtěla stavět nikoho na veřejný pranýř, ostatně odvahu policistů, kteří na místě riskovali život, nikdy nezpochybnila a hold jim vzdávám i já na tomto místě. Šlo ale o přesné zmapování a zveřejnění všech okolností z policejní akce. Třeba i o to, zda policisté na místě nebyli vinou špatných rozhodnutí shora vystaveni zbytečnému riziku. Jen souhrou okolností na místě nezahynul žádný policista. I za ně Lenka Šimůnková bojovala. 

Detaily ze zásahu jsme se ale dozvídali doslova pokoutně a dodnes je veřejnost nemá k dispozici kompletní. Obava ministra Rakušana, že by jakákoliv pochybnost mohla být nakonec záminkou k tomu, že bude dotlačen k přijetí politické odpovědnosti, vykukovala z každého jeho prohlášení jako sláma z bot. Čím víc předstíral, že bojuje za policii, tím víc bylo zjevné, že bojuje za sebe. Část novinářů na jeho hru přistoupila.  A místo, aby se snažili vnést do celé záležitosti více světla, spolu s ministrem paradoxně přesvědčovali veřejnost, že není co řešit.  Nejlepší bude, když o tom nebudeme mluvit, vzkazovali překvapené veřejnosti. 

Mlčení, které nastalo, Lenku Šimůnkovou šokovalo. Ona chtěla o tragédii naopak mluvit! Připomínat si ji, nezapomenout. Místo toho byla okřikována a napomínána. Místo, aby se rozebíral policejní zásah, řešilo se, zda je Lenka Šimůnková psychicky v pořádku. Místo, aby se ji dostalo empatie, stal se z ní vyvrhel. Z oběti byl viník. Čím víc se takovému psychickému teroru bránila, tím víc byla obviňována z duševní lability. Nemyslela přitom jen na sebe a svou Elišku. Těm z nás, které událost zasáhla a neměli jsme moc možností se s ní vyrovnat, nabízela možnost truchlit  společně. Troufám si říct, že právě tohle “společně” je pro “společnost” důležité. Místo toho slyšela, že to není téma.  

A tak nakonec dodnes nevíme, co se vlastně stalo. Světlo do případu mohla vnést parlamentní vyšetřovací komise. I její šetření  skončilo jako fraška. Nevíme například ani to, kdo zásahu velel. Právě tady se přitom sbíhají nitky pochybností. Velící důstojník byl tím, kdo přijímal informace od středočeských kolegů a rozhodoval o způsobu zásahu. Místo, aby se jeho kroky vyhodnotily a podrobily detailnímu zkoumání, celá věc se jen víc a víc zamlžovala.  

Tajilo se, že pražská centrála už okolo jedné hodiny od středočeských policistů věděla, že střelec zavraždil svého otce, že míří do Prahy a má zbraně.  Na tiskovce, která se konala po tragédii, přitom policisté mluvili o tom, že se domnívali, že jde “jen” o sebevraha. Jak je možné, že se k nim tyto závažné poznatky nedostaly? Středočeši podle všeho zafungovali skvěle a proud informací se “zadrhnul”  kdesi v Praze. Kde a proč? Hrála v tom roli skutečnost, že vrah útočil před Vánoci? Věnovali se policisté na centrále službě nebo shánění vánočních dárků? To chtěla paní Šimůnková vědět. Chtěla vědět, v jakém stavu je policie pod novým velením, které krátce předtím vyměnil ministr Rakušan. Že ten o praní prádla na veřejnosti určitě nestál, je pochopitelné. Nepochopitelné je ale chování veřejnoprávních novinářů. “Ostudné,” zhodnotil to radní Matocha a bez obalu řekl to, co napadlo asi každého: „Na takovéto zpravodajství, ve kterém se cenzurují informace o kriticích policie a ministra vnitra, se mají zvyšovat poplatky?“

Lenka Šimůnková svůj boj s větrnými mlýny nakonec vzdala. Neznám nikoho, komu by se při zprávě o její smrti nezatajil dech a nesevřelo hrdlo. Mohli jsme udělat víc? ptali jsme se. Jediné, co nám v tu chvíli zbývalo, bylo společně prožít smutek z její smrti.  Zatímco komerční televize zařadily zprávu hned na začátek hlavní zpravodajské relace, editoři Událostí České televize ji divákům zatajili. Vzkázali, že čin Lenky Šimůnkové neměl smysl. Nepotřebujeme ho analyzovat. Nemusíme se o něm bavit. Vždyť je to jen nějaký sebevrah, píšou a považují to za “vysvětlení” - a to i po kritice, která se na ně snesla. Ani tu totiž nepovažují za důležitou. Co na tom, že jim koncesionáři vzkazují - chtěli jsme o tom mluvit, chtěli jsme to od vás v hlavní zpravodajské relaci slyšet. Pro zaměstnance veřejnoprávního zpravodajství to není argument. Zaštiťují se “pravidly”, jako by snad byli roboti a nikoliv lidé. Pravidly, která na tuto nestandardní, výjimečnou situaci nemyslí a myslet nemohou. 

Lenka Šimůnková se snažila, aby smrt její dcery nebyla zbytečná. V České televizi se několik lidí rozhodlo, že zbytečná byla i smrt Lenky Šimůnkové. Přesto (anebo právě proto?), že veřejnoprávní zpravodajství roli hlídacího psa politiků neplní a Česká televize takto fatálně selhává (dokonce i v situaci, v níž komerční televize dokázaly obstát), budeme za její služby platit všichni a víc. Právě v těchto dnech podepsal prezident velkou mediální novelu, která nařizuje platit vyšší koncesionářský poplatek všem, kdo vlastní jakékoliv zařízení, včetně počítače či mobilu, na kterém je možné veřejnoprávní média sledovat.

Přestat platit za Českou televizi nemohu, aniž bych se vystavila hrozbě sankcí. Mohu poslat jen vzkaz. Až dosud jsem za Českou televizi platila pravidelně, každý měsíc, tak jak ukládá zákon.  Rozhodla jsem se, že od teď budu své platby demonstrativně “zdržovat”.  Budu obstruovat. V zákoně je uvedeno, že Česká televize může vymáhat soudně dlužnou částku až po předchozí výzvě k doplacení: 

§ 10  “Nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.”   

Budu tedy vždy čekat na výzvu a teprve pak, těsně před uplynutím lhůty, dlužnou částku zaplatím. A takto budu postupovat opakovaně, dokud nedojde k nápravě. Zároveň žádám, aby politici jasně definovali, co je obsahem veřejné služby a co mám právo za své peníze požadovat.  A do třetice chci, aby byla schválena změna ústavního zákona, která by dovolila Nejvyššímu kontrolnímu úřadu dohlížet na hospodaření veřejnoprávních médií. 

Nedělám si iluze, že  mých 150 korun udělá České televizi problém v cash flow, ani nepředpokládám, že si administrativní zaměstnanci poplatkového oddělení s takovou banalitou hravě neporadí. Na to by zřejmě muselo být podobných rebelů víc, což neočekávám. Jde totiž o dosti nekomfortní řešení, protože bude třeba si hlídat stanovené lhůty, aby nedošlo na přirážku a případně i na soudní vymáhání. Pro mne samotnou to ale smysl má. Nejde o 155 korun. Je to symbolický vzkaz. Jiné zákonné možnosti jak postupovat, pokud vlastním v zákoně uvedené přijímače, nemám. 

Je mi jasné, že některým radikálním kritikům veřejnoprávních médií se můj symbolický protest může zdát zbytečný či směšný. Na to odpovídám, někdy stačí, aby každý udělal, co je v jeho silách.  A současně dávám České televizi ještě šanci, aby službu, za níž platím, zlepšila. Pokud ale změna nenastane, hodlám přistoupit k radikálnímu kroku: 

Využiji možnosti, kterou dává současný nový zákon, jež právě podepsal prezident a všech v zákoně vyjmenovaných přijímačů v osobním vlastnictví se zbavím. K práci budu využívat výhradně firemní přístroje. Vzhledem k tomu, že moje firma splňuje podmínku pro osvobození od koncesionářských poplatků, neboť nezaměstnává 25 a více zaměstnanců, přijde Česká televize o svého dosavadního poctivého koncesionáře zcela. Mně její vysílání v současné podobě chybět nebude. České televizi bude muset zvážit, zda ji nebudu chybět já. 

Tento text je čtenářům eMka poskytnut zdarma, prosím staňte se mými předplatiteli, anebo alespoň klikněte na odběr zdrama, aby vám žádný další příspěvek neunikl. Děkuji vám.